Írán drží v rukou klíčové páky světového hospodářství a Donald Trump, zdá se, plně nepochopil, do jakého jícnu vstupuje. V rozhovoru věnovaném íránské krizi zaznívá hluboká znalost regionu, mezinárodního práva i dějin: proč vojenské bombardování nikdy nepovede k demokratizaci, jak Trumpovo ultimátum porušuje Ženevské konvence a co by měla říct Evropa, která zatím mlčí.
Írán má strategické karty v rukou
Nynější situace kolem Íránu nevznikla náhle. Írán se na ni připravoval roky, zatímco Washington improvizoval. Klíčovým faktorem je kontrola Hormuzského průlivu — úzké vodní cesty, jíž proudí třetina světového ropného exportu. Íránci průliv ovládají díky desítkám rychlých malých plavidel schopných operovat z jakéhokoliv bodu. Tato plavidla by potopila i válečné lodě doprovodu dříve, než by měl kdokoliv čas reagovat.
Uzavření Hormuzu by nebylo jen regionální záležitostí. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že globální krize způsobená výpadkem průlivu by rozsahem překonala i dopad rusko-ukrajinské války. Hovořilo by se o 140 miliardách kubických metrů plynu navíc. Kolaps by postihl nejprve Asii, ale nakonec celý svět — nejde jen o ropu, ale o hnojiva a průmyslové suroviny, bez nichž se moderní civilizace neobejde. A přesto to politici na Západě stále nedoceňují.
Historická analogie je přesná: jako Sparta zablokovala Bospor a přiměla Athény ke kapitulaci ve Velké Peloponéské válce, tak Írán drží v rukou strategický uzel, který může ochromit celou globalizovanou ekonomiku. Kdo ovládá klíčovou úžinu, v globalizovaném světě drží obrovský díl moci.
Proč dekapitace nefunguje
Jednou z klíčových tezí je kritika konceptu dekapitace — přesvědčení, že zabití politického nebo vojenského vedení protivníka jeho struktury rozloží a odpor se zastaví. Praxe opakovaně ukázala opak. Izrael dekapitoval Hizballáh v Libanonu, likvidoval vůdce Hamásu — a přesto se odpor nezastavil. Tyto kroky režim spíše utmelily, než aby způsobily jeho rozpad. Lidé, kteří měli být v ulicích a svrhnout režim, se naopak sevřeli kolem existenčního ohrožení.
V íránském kontextu má zabití duchovního vůdce Alího Chameneího zcela specifický dosah. Chameneí vydal náboženský edikt — fatvu — zakazující výrobu a používání jaderných zbraní. Tím, že byl zabit, zemřela ta fatva s ním. Padl tak jeden z klíčových argumentů, jimiž Írán mohl dokazovat, že svůj jaderný program nemíří k výrobě zbraně. Výsledek je paradoxní: eliminace duchovního vůdce neoslabila íránský jaderný program — naopak odebrala legitimní protiargument.
Navíc byli likvidováni právě ti představitelé, kteří byli nejlépe ustaveni pro vyjednávání. Džavád Zaríf, bývalý íránský ministr zahraničí a klíčový architekt jaderné dohody z roku 2015, byl někdo, s kým se dalo mluvit. Dnes jsou takovéto mosty systematicky bourány. Ahmad Vahídí, jmenovaný v březnu 2026 velitelem Islámských revolučních gard, má vazby na zakladatele jedné z frakcí Al-Káidy. To je diametrálně odlišný partner pro případné budoucí rozhovory.
Jaderná dohoda: kdo porušil co
Zásadní historický kontext bez ohledu na nějž nelze pochopit dnešní slepou uličku: Jaderná dohoda z roku 2015 — JCPOA — vznikla po intenzivním vyjednávání. Írán podstoupil přísné kontroly a výměnou za to měl dostat úlevy od sankcí. V roce 2017 přišel Trump a celou dohodu vyhodil do vzduchu — bez náhradního rámce, bez nového plánu. Prohlásil, že Írán dohodu porušuje, ale seriózní důkazy neměl. Šlo spíše o politicky motivované zrušení závazku.
Důsledky byly přímočaré: Íránci přestali být vázáni omezeními, která na sebe dobrovolně vzali, a začali obohacovat uran. A dnes Západ stojí před paradoxem — chtít po Íránu, aby dodržoval pravidla, která Spojené státy samy pohřbily, je morálně i politicky neudržitelné. Právě proto Írán přestal uznávat Západ jako arbitra schopného určovat pravidla hry.
Íránský spor o jadernou energii má navíc legitimní základ. Írán je země bez povrchové vody — kdo to na vlastní oči viděl, pochopí, proč mírové využití jaderné energie není pro Teherán jen diplomatická rétorika, ale existenciální nutnost. Jenže Západ tohoto legitimního argumentu nikdy nevyužil jako základ pro skutečnou dohodu; místo toho ho využil jako záminku ke stupňování tlaku.
Trumpovo ultimátum: analogie s Putinem
Nejzávažnější obvinění se týká přímo Trumpova ultimáta. Trump vyhrožoval bombardováním civilní infrastruktury — tedy přesně tím, za co byl Rusko odsuzováno od počátku války na Ukrajině. Ženevské konvence a jejich dodatkový protokol jasně zakazují útoky na civilní infrastrukturu za účelem podlomení vůle obyvatelstva k odporu. Tohle je zakázáno. Trump to dělá.
Paralela je přímočará: Putin ničí ukrajinskou infrastrukturu — mosty, elektrárny, vodovody. A nyní Trump otevřeně hrozí, že udělá totéž v Íránu, včetně přímých hrozeb vůči jaderné elektrárně. Otázka, která zaznívá s neskoncenou naléhavostí: jak je možné, že k tomu všichni mlčí? Jak je možné, že k tisícům mrtvých nevychází ze Západu nic než ticho?
Evropa mlčí — a to je samo o sobě skandál
Téma evropské pasivity prostupuje celým rozhovorem. V roce 2003, kdy Bush porušil mezinárodní právo invazí do Iráku, se Francie a Německo postavily Spojeným státům v Radě bezpečnosti. Bylo to odvážné a důležité — a Evropa tehdy měla hlas. Dnes je situace jiná. Mark Rutte ani lídři členských zemí NATO nejsou schopni zaujmout jednotný postoj, natož ho bránit.
Místo toho je tu prázdnota. Evropa jako by ztratila schopnost formulovat vlastní pozici, stát si za vlastními zájmy a říct nahlas to, co je evidentní: že bombardování civilní infrastruktury je válečný zločin, bez ohledu na to, kdo ho páchá. Tato prázdnota není jen politická slabost — je to ztráta evropské identity. Pokud Evropa není schopna hájit principy, které sama pomáhala budovat, ztrácí důvod existovat jako geopolitický aktér.
V tomto kontextu zaznívá výzva k jasné pozici: i Česká republika by se měla postavit za ochranu Hormuzského průlivu jako klíčové globální infrastruktury. Ne z lásky k íránskému režimu, ale z vlastního zájmu — protože uzavření průlivu by mělo katastrofální ekonomické dopady na celý kontinent.
Proč bombardování nevede k demokratizaci
Zásadní analytická teze zní jasně: bombardování nevede k demokratizaci. Vojenský útok na Írán tamní režim nesvrhne — naopak ho posílí. Historická zkušenost to ukazuje opakovaně: když je národ pod palbou, semkne se za svým vedením, i kdyby s ním za normálních okolností nesouhlasil. Írán má obrovský mobilizační potenciál, členitý horský terén, kde pozemní operace naráží na limity, jež si američtí generálové dobře pamatují z dřívějších tažení.
Paradox je ještě hlubší. Írán měl prezidenta otevřeně mluvícího o spolupráci se Západem — byl partnerským hlasem. Dnes jsou právě proto, že jsou zabíjeni, radikálové silnější. Každá raketa, každý mrtvý, každé zničené město zvyšuje kredibilitu těch, kdo říkají: Západ nás chce zlikvidovat, nikoli osvobodit.
Henry Kissinger kdysi říkal, že Írán by se mohl stát Jižní Koreou Blízkého východu — zemí s obrovským potenciálem, která se po otevření transformuje v moderní ekonomiku integrovanou do světového systému. Místo toho jsme zvolili cestu, která tento potenciál ničí — a spolu s ním i šanci na stabilitu v celém regionu. Íránci mají neuvěřitelnou historickou civilizaci a silný nacionalismus. Západ před arabským nacionalismem měl strach; před íránským by ho mít měl ještě více.
Nadcházející rozhovory — ať skončí jakkoli — nebudou jednoduchými kapitulačními papíry. Írán bude požadovat reparace, mezinárodní uznání a právo na mírové využití jaderné energie. A ti, kdo budou sedět naproti, budou tvrdší partneři, než byli ti, které jsme systematicky eliminovali. To je cena za to, že jsme zavrhli diplomacii a sáhli po bomb.
