Válka Spojených států s Íránem vstoupila do fáze, kdy Washington hledá přijatelný způsob, jak se stáhnout bez přímého přiznání porážky. Zároveň otřásl evropskou politikou skandál s odposlechnutým telefonátem maďarského ministra zahraničí Szijjártóa a ruského ministra Lavrova, který propukl těsně před maďarskými parlamentními volbami.
Trump v pasti: letadlové lodě nestačí
Americko-íránský vojenský střet ukázal limity dosud nepopiratelné americké vojenské dominance. Spojené státy disponují jedenácti letadlovými loděmi a vojenskými základnami v osmdesáti zemích světa — nic srovnatelného jiný stát nemá. Přesto se ukázalo, že tato konvenční převaha nestačí: íránské drony donutily jednu z největších amerických lodí přesunout se daleko od bojiště do prostoru Indického oceánu, v zásobovací vzdálenosti základny Diego Garcia. Další americká loď hlásila požáry ve skladech. USS Gerald Ford, největší letadlová loď na světě, musela oblast opustit.
Íránská strategie se ukázala být překvapivě odolnou. Fyzická likvidace politického a vojenského vedení — takzvaná strategie dekapitace — nefungovala podle amerických předpokladů: pokaždé, když byla zlikvidována jedna vrstva vedení, nastoupila okamžitě vrstva nová. Íránská armáda, která před válkou čítala přibližně 650 tisíc vojáků, se mobilizací přiblížila k milionu. Pozemní operace proti takovým silám s padesáti tisíci americkými vojáky v regionu by byl nesmysl.
Americké vedení navíc vstoupilo do konfliktu s falešnou představou, že zasažení Íránu způsobí rychlý kolaps tamního státního systému a umožní nastolení proramerického režimu — podobně jako za dob šáhovy vlády. Íránská společnost a státní aparát však fungovaly i uprostřed intenzivního bombardování.
Jak vycouvat bez přiznání porážky
Trump se ocitl ve svízelné situaci. Americké právo teoreticky vyžaduje po šedesáti dnech válčení souhlas Kongresu s pokračováním operací — a takový souhlas by bylo obtížné získat. Zároveň Trump svůj plán na ukončení konfliktu oznamoval opakovaně, aniž by se cokoli měnilo.
Nejpravděpodobnějším scénářem se jeví, že Washington prohlásí vítězství — například formou tvrzení, že Írán byl zabrán v rozvoji jaderných zbraní — a operace ukončí. Jenže takový postup by fakticky odevzdal kontrolu nad Hormuzským průlivem Teheránu, a to ve větším rozsahu než před válkou. Hormuzský průliv je přitom klíčovou dopravní tepnou, jíž proudí ropa zásobující zejména Evropu a Asii. Spojené státy jsou v zásobování ropou soběstačné; pro evropský trh, který se navíc zbavil ruských dodávek, je průliv existenční záležitostí.
Íránem nejvíce ceněnou strategickou výhrou by bylo stažení americké přítomnosti z Bahrajnu, kde sídlí centrála páté americké flotily. Bahrajn je sice stát s sunnitskou vládnoucí elitou — udržovanou u moci vojensky ze Saudské Arábie — ale leží v bezprostřední iránské sféře zájmu.
Reálnou alternativou ke konfliktu zůstává správa průlivu prostřednictvím konsorcium arabsko-íránských států, což by bylo z geopolitického hlediska nejrozumnější řešení. V době rozhovoru (31. března) se však takový scénář jevil jako vzdálený.
Degradace diplomacie a neschopnost Evropy
Americko-íránská válka probíhala souběžně s diplomatickými jednáními — a právě tato skutečnost podkopala věrohodnost americké diplomacie celosvětově. Washingtonští vyjednavači ujišťovali Teherán, že rozhovory pokročily, zatímco souběžně probíhaly přípravy na vojenský útok. Po tomto precedentu bude obtížné přesvědčit jakéhokoli partnera, aby americkým diplomatickým ujištěním důvěřoval.
Ruský postoj v tomto kontextu nabídl nepřímý signál: drony zasáhly ropný přístav v Leningradské oblasti, přičemž letěly přes území států NATO. Moskva nereagovala vojensky ani verbálně — tato zdrženlivost naznačuje, že na diplomatické frontě ve vztahu k ukrajinskému konfliktu probíhají rozhovory.
Evropa přitom zůstávala pasivní. Ani Brusel, ani Londýn nepředložil žádný konstruktivní návrh, jak pomoci diplomaticky ukončit konflikty na Blízkém východě ani na Ukrajině. Místo mírových iniciativ dominovalo opakované volání po dalším zbrojení a dalších dodávkách zbraní Kyjevu.
Odposlech Szijjártóa: skandál nebo volební manévr?
31. března 2026 investigativní konsorcium východoevropských médií zveřejnilo nahrávku telefonátu maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Obsah hovoru ukázal, že Szijjártó domlouval s Lavrovem vyškrtnutí sestry ruského oligarchy Ališera Usmanova z unijních sankcí, a podle dalších zveřejněných nahrávek nabídl Lavrovovi interní dokument EU o přístupových rozhovorech s Ukrajinou.
Szijjártó označil celou záležitost za mezinárodní skandál a obvinil cizí zpravodajské služby — pravděpodobně britskou MI6 nebo německou BND — že jej záměrně odposlouchávaly a nahrávky zveřejnily s cílem zasáhnout do maďarských voleb ve prospěch opozice. Načasování skutečně odpovídalo: parlamentní volby byly naplánované na 12. dubna 2026. Paralelou je případ z rakouských voleb, kdy byl šéf Svobodné strany (FPÖ) zdiskreditován nahrávkou z vily na Ibize.
Skutečnost, že k odposlechu došlo, je nicméně sama o sobě problémem: komunikace ministra zahraničí s ruským protějškem by měla být z hlediska technického zabezpečení nepřístupná třetím stranám. Co přesně bylo v rozhovoru řečeno a jak moc byl případně upraven umělou inteligencí, zůstávalo v době rozhovoru nejasné.
Německo a otázka migrace
Na okraj geopolitického přehledu zazněla i debata o prohlášení německého kancléře Friedricha Merze, podle nějž by se 80 procent syrských uprchlíků v Německu mělo vrátit do vlasti — což fakticky znamená plán na deportace. Merz toto prohlášení učinil na pozadí dlouhodobého tlaku ze strany AfD na migrační politiku CDU.
Ekonomický argument pro přijímání migrantů — totiž chronický nedostatek pracovní síly v Německu — byl přítomný od počátku, ale přinesl výraznější politické tenze než hospodářský přínos. Selektivní přístup (nechat v zemi jen kvalifikované pracovníky) má ovšem svůj stinný rub: Česká republika i Německo tak de facto odčerpávají lékaře a inženýry z Ukrajiny, která je po válce bude naléhavě potřebovat.
Pokud jde o válečné migranty z Ukrajiny, zazněl argument, že velká část Ukrajinců je etnickými Rusy, kteří nemají přirozené důvody bojovat za současné kyjevské vedení. Dohoda mezi Moskvou a Kyjevem je hodnocena jako nevyhnutelná — otázkou je jen, zda ji bude možné urychlit, nebo zda ji bude Západ dále oddalovat dalšími dodávkami zbraní.
