Pátým rokem jezdí na ukrajinskou frontu, mluví s vojáky v zákopech i s matkami, které čekají na nezvěstné syny. Česká válečná reportérka a bývalá šéfredaktorka časopisu Lidé a země popisuje válku zblízka – a její pohled se liší od optimistických titulků i od proruských narativů na sociálních sítích. Na frontě se podle ní mění jen málo a rozhodně ne ve prospěch Ukrajiny, zároveň se ale Ukrajina naučila pomáhat si sama a stala se nejsilnější armádou kontinentu. A za to, jak se k válce postavila Evropa, se podle vlastních slov stydí.
Reportérka, ne turistka s foťákem
Práce válečné reportérky nemá nic společného s cestováním. Do každé válečné zóny se jede zkoumat konkrétní problém a vstup do bojových oblastí podléhá přísným pravidlům – civilistům jsou většinou uzavřené a novinář potřebuje povolení od jedné z bojujících stran. To zároveň znamená, že si reportér nutně vybírá stranu, ze které bude konflikt pokrývat. Klicperová si volí stranu napadenou: být na straně agresora by pro ni bylo morálně neúnosné. Do Ruska by se ráda podívala také, technicky to ale nejde – po více než pěti letech práce s ukrajinskou stranou by tam povolení ani důvěru nezískala. Že je Ukrajina napadenou zemí a Rusko agresorem, je pro ni základní fakt ověřený na vlastní oči, ne narativ, který by někde přebírala.
Tváře války, které se nedají odložit
Nejtěžší reportáže bývají se ženami, kterým bylo strašlivě ublíženo. Na Ukrajině to byly matky a manželky vojáků vedených jako nezvěstní – muži, po nichž nezůstalo tělo, a tak rodiny i přes mizivou naději stále čekají na zázrak. Natáčení s nimi reportérka probrečela od první ženy až po poslední. V terénu jí paradoxně pomáhá kamera: technické úkony – zvuk, obraz, překlad, hledání respondenta – odvádějí mozek od toho, aby se zasekl na emocích. Přesto se ubránit nedá vždy. Zlom přišel se smrtí blízkého kolegy a kamaráda, který na frontě zahynul; tehdy se uvolnily všechny nahromaděné emoce. Sama sebe ale drží zkrátka: na rozdíl od lidí, které ve válce potkává, má doma rodinu v bezpečí a z války se s trochou štěstí vrací.
Na frontě se mění málo – a ne ve prospěch Ukrajiny
Většina Ukrajinců si přeje konec války, ale ne za jakýchkoli podmínek. Cílem ruské „speciální vojenské operace“ bylo dobytí Doněcké a Luhanské oblasti; Luhanskou už Rusko fakticky ovládá celou (Ukrajincům zbývá zlomek s několika vesnicemi), v Doněcké ale stále drží klíčová města Slovjansk a Kramatorsk. Konstantinivka je pod silným tlakem a z velké části zničená – což je podle reportérky klasická ruská taktika: rozbít město na padrť, aby v něm nepřátelští dronaři neměli úkryt. Rusko sází na hrubou sílu a obří zásoby levné, nesofistikované munice, zejména naváděné letecké pumy (tzv. KAB), které města ničí. Poučení z dříve ztraceného Pokrovsku vedlo Ukrajince k vybudování pevných obranných linií, takže dobývání Doněcké oblasti může Rusku trvat i dva roky. Realitu denních posunů na frontě lze sledovat třeba v projektu Deep State – a čte se v něm hlavně to, kde se posunulo Rusko.
Dronová válka: obávaný Rubikon a ukrajinská převaha v inovacích
Tempo, jakým se mění prostředky boje, je závratné – obě strany překotně inovují v tom, jak drony využívat, dostat je dál a učinit je nezachytitelnými. Na ruské straně to obstarává jednotka Rubikon, vlastně samostatné vývojové centrum sdružující nejlepší dronaře; na frontě k ní mají vojáci respekt jako k obávanému nepříteli. Ukrajinští dronaři jsou ale podle Klicperové možná ještě o stupeň lepší – tahle stránka války vyžaduje talent a Ukrajinci ho mají. Proti zjednodušení, které občas zaznívá v českých médiích – že Rusové vítězí jen hrubou silou a „masem do mlýnku“ – se reportérka ohrazuje: špatné i skvělé brigády, které si váží životů svých vojáků, jsou na obou stranách.
Zpráva, reportáž, propaganda – a proč si je čtenáři pletou
Námitku, že si reportérka jen osvojila ukrajinský „narativ“, odmítá: že je Ukrajina napadená a Rusko agresor, vidí na vlastní oči, není to nic, co by potřebovala odněkud přebírat. Zásadní problém vidí jinde – lidé si pletou žánry. Zpráva může být objektivní výčet toho, kdo co řekl a co se stalo. Reportáž objektivní z principu být nemůže: reportér je subjekt, který situaci zprostředkovává těm, kdo na místě být nemohou. To ovšem neznamená stranění – i subjektivní reportáž lze zasadit do objektivního kontextu a pracovat s dalšími zdroji. Mediální gramotnost přitom není jen úkol novinářů; i čtenář se musí naučit rozlišovat reportáž od příspěvku na sociální síti, který se řídí úplně jinými pravidly.
Korupce na Ukrajině: fakt, který nelze zastírat
Korupce na Ukrajině je fakt, který žádný soudný člověk nemůže popírat – a obava západních médií, že by kritika oslabila podporu Ukrajině, je podle reportérky cítit. V prvních letech války měla země jiné priority, dnes už se ale na korupční kauzy daří upozorňovat i ukrajinským novinářům; jako příklad zmiňuje práci serveru Kyiv Independent. Sama investigativu dělat nemůže – je to úkol pro místní insidery. Ani roli prezidenta Zelenského v boji s korupcí nehodnotí jako dostatečnou; připomíná, že jeho přední poradce Andrij Jermak čelil obvinění z korupčního jednání. Nejhorší korupce se podle vojáků, s nimiž mluví mimo kameru, odehrává v nejvyšších patrech – a je na kyjevských novinářích, aby ji odkrývali.
Mír ano, ale kapitulace ne
Úplné vojenské vytlačení Ruska z okupovaných území není podle reportérky v nejbližších letech realistické – na to Ukrajina nemá sílu. Nějaké územní ústupky bude muset udělat, bez nich válku ukončit nelze, a řešením může být vznik jakéhosi nárazníkového pásma. Co reportérka považuje za nereálné, je ruský požadavek na celou Doněckou oblast včetně dosud nedobytých částí – jeho přijetí by vyvolalo obrovské vnitropolitické problémy a narazilo by na odpor společnosti i vojáků, kteří tam pátým rokem krvácejí. I žalem zlomené matky nezvěstných mužů jí přitom říkaly, že mír za každou cenu – s odevzdáním území a zmenšením armády – nechtějí; za to jejich synové nebojovali. Mír musí být spravedlivý; to, co požaduje Putin, je ale kapitulace, kterou už dnes dostatečně silná Ukrajina nedovolí.
Trump, Írán a hormuzský průliv
Hlavní překážkou míru je podle reportérky Vladimir Putin – a svým neobratným počínáním i sám Donald Trump. Muž, který se dostal k moci se slibem, že vytáhne Ameriku ze všech konfliktů, je podle ní naopak rozšířil. Rozpoutání války s Íránem označuje za naprosto zbytečné: situace podle ní nebyla zralá na to, že by Írán někoho ohrožoval jadernými zbraněmi. Dopady jsou globální – uzavření hormuzského průlivu dolehne nejvíc na Asii kvůli ropným tankerům. Írán navíc není slabý nepřítel, kterého lze zničit za tři dny: zemi fakticky řídí revoluční gardy, které nemají jinou možnost než bojovat tak dlouho, dokud na ně Američané útočí. Klicperová nevylučuje, že podobnou logikou – odvést pozornost od neúspěchu – se řídí i Trumpovo počínání.
Ukrajina se naučila pomoct si sama
Po Trumpově zvolení byli Ukrajinci nadšení, že přijde silný lídr, který dovede Putina k jednacímu stolu. Brzy pochopili, že se to nestane – a že se nedá spolehnout ani na Ameriku, ani na váhavou Evropu. Paradoxně právě to z nich udělalo sebevědomý národ, který už nikam nechodí žebrat o pomoc. Ukrajina má dnes nejsilnější a bojem prošlou armádu na evropském kontinentě – zásadní rozdíl oproti armádám skvěle vybaveným, které ale naposledy bojovaly za druhé světové války. Naučila se využívat drony a místo někdejších HIMARS s dosahem 300 kilometrů si dnes vyrábí vlastní dalekonosné drony, jimiž zasahuje ruský týl – už ne jednou za tři měsíce, ale prakticky denně. Reportérka přitom varuje před překrucováním: na samotné frontové linii se ve prospěch Ukrajiny mění jen málo.
Ruská propaganda rozkládá společnost – a Putin může jít dál
Zatímco se u nás mluví o propagandě z ukrajinské strany, na Čechy primárně útočí propaganda ruská – a za poslední rok zesílila. Pod každým příspěvkem na sociálních sítích reportérce přistávají stovky botů, takže komentáře musí často zamykat. Nejde jen o boty: jde o státem řízenou propagandu s jasným cílem rozkládat společnost zevnitř, na kterou jsou náchylné zejména postsovětské země. Hrozbou nejbližší budoucnosti je zneužití umělé inteligence – reportérka zmiňuje, že jí už někdo dokáže vzít obličej i hlas a rozšířit jejím jménem libovolnou zprávu. A protože se Putinovi na Ukrajině nedaří a ukrajinské údery zasahují ruský týl stále hlouběji, potřebuje rychlý úspěch jinde. Že by mohl zaútočit na další zemi Evropy, považuje reportérka za pravděpodobné – a mnozí analytici už v rusko-ukrajinském konfliktu vidí předstupeň dalšího globálního střetu.
Selhání Evropy: stačilo uzavřít vzdušný prostor
Za jednání evropských politiků se reportérka přiznaně stydí. Evropa měla podle ní v začátku války možnosti, které nevyužila – tehdy ruská armáda ještě nebyla na válku adaptovaná a dalo se jednat. Místo toho přišla váhavost a nerozhodnost, kterou reportérka neváhá nazvat ostrým slovem; politici podle ní už skoro pátým rokem jen mluví o podpoře, zatímco Ukrajina se nakonec musela zachránit sama za cenu statisíců obětí. Nezapomíná na muže v Korosteni, který před vybombardovaným domem žádal jedinou věc: uzavřít vzdušný prostor, aby nelítaly rakety na obytné domy. Na to podle ní stačilo nasadit vzdušné síly, žádné pozemní jednotky – a Evropa na to měla prostředky. Když pak měla doporučit politikům jednu nepříjemnou pravdu, vrátila se právě sem: měli konat mnohem dřív, na začátku války, kdy to bylo nejvíc potřeba.
Rozhovor s válečnou reportérkou nabízí pohled, který nezapadá ani do optimistických titulků o ukrajinských úspěších, ani do proruských narativů o zhroucené Ukrajině. Fronta se sotva hýbe, válka může trvat ještě roky – a klíčové chyby se podle reportérky neudály na bojišti, ale v evropských kabinetech.
