Přes veškeré triumfální prohlášení Washingtonu o zdecimování íránského vojenského potenciálu zůstává více než polovina raket a raketometů Íránu nepoškozena. Patrick Henningsen z analytického portálu 21st Century Wire to rozebírá s plukovníkem ve výslužbě Danielem Davisem: zásoby amerických interceptorů se tenčí, USA přicházejí o drahá letadla a narativ o rychlém vítězství se pod tíhou reality postupně hroutí.
Raketový arzenál Íránu: realita vs. propaganda
Navzdory prohlášením velení americké armády, která tvrdí, že Írán byl de facto zlikvidován, přežilo více než polovinu střel a raketometů. CNN sice hlásí, že „vše bylo vyřazeno z provozu", jenže data hovoří jinak — mezi 80 a 100 íránskými střelami týdně stále zasahuje cíle v regionu, včetně ničení amerických letadel AWACS na letišti. Írán záměrně používá starší rakety s nižší přesností jako návnadu pro vyčerpání protivzdušných systémů protivníka — jde o promyšlenou strategii, nikoli o neschopnost.
Henningsen zdůrazňuje, že Írán investoval veškeré zdroje do rozvoje dronů, raket a asymetrické obrany — nikoli do tradičního letectva. Zásoby amerických interceptorů, včetně systémů THAAD a Aerol 3, jsou podle dostupných indikátorů blízko vyčerpání. Výroba těchto systémů přitom tempem spotřeby nestačí.
USA přicházejí o letadla a vzdušnou nadvládu
Ve chvíli, kdy ministr obrany Pete Hegseth veřejně prohlašuje, že USA mají absolutní vzdušnou nadvládu a mohou útočit kdykoli a kdekoli, americká armáda přichází o F-35 a F-15 nad íránským územím. Pilot jednoho F-15 byl záchranáři vyprošťován — informaci potvrdil New York Times. Situace se velmi nepříjemně podobá „mise splněna" z roku 2003: Washington s hrdostí oznamuje vítězství, zatímco viditelné výsledky tomu neodpovídají.
Írán nemá klasické letectvo, ale přesně to není jeho strategií. Investoval desítky let a veškeré prostředky do dronů, raket a systémů vzdušné obrany — a výsledky jsou patrné. Henningsen hodnotí: pokud vezmeme v potaz, kdo exertuje vliv na světovou ekonomiku a kdo fakticky drží body, Írán v tomto střetnutí vede.
Možná pozemní invaze do jihovýchodního Íránu
S tím, jak vzdušné bombardování selhává v dosažení deklarovaných cílů, narůstají spekulace o pozemní operaci. Henningsen analyzuje pravděpodobný scénář: invaze do oblasti Čabahár na jihovýchodním pobřeží Íránu u Indického oceánu, s cílem dočasně obsadit přístav Konrak a tím získat páku nad exportem ropy. CIA prý financuje balúčské povstalce v regionu již léta — půda pro operaci je tedy připravována dlouhodobě.
Tento scénář by mohl Trumpovi dát rychlou symbolickou „výhru" pro domácí politické účely, ale Henningsen varuje: ani takový manévr nepřinese splnění strategického cíle — změnu íránského režimu. Írán by jednoduše pokračoval v odporu. Vztahy se Saúdskou Arábií přitom vinou Trumpových výroků o obsazení Hormuzského průlivu znatelně ochladly.
Hormuzský průliv: Trumpův narativ odhalen jako falzum
Jedním z ústředních argumentů pro americké angažmá je tvrzení, že uzavření Hormuzského průlivu poškozuje evropské spojence. Henningsen to označuje za vymyšlenou záminku: Evropa importuje pouze asi 7 % ropy přes Perský záliv. Většinu svých dodávek odebírá z Norska, Libye, Alžírska a Ruska. Skutečný tok ropy, který prochází Hormuzem, míří téměř výhradně do Jižní Koreje, Japonska a Číny — nikoli na západ.
Touto dezinformací Trump legitimizuje válku u americké veřejnosti a zároveň vydírá Evropu, aby se zapojila. Macron veto v Radě bezpečnosti OSN označil za pragmatický krok — ve Francii je válka hluboce nepopulární. Prohlášení francouzského prezidenta se ale mění ze dne na den, jak podotkl Davis.
Kdo těží z války? Ropný skandál a kryptoměny
Henningsen odkrývá to, co označuje jako „skandál gigantických rozměrů": ceny ropy v Evropě jsou uměle nafukovány, přičemž ropné korporace a finančníci napojení na Wall Street profitují z volatility trhů prostřednictvím opcí a put pozic. Obchodování s ropou pomocí stablecoinů — kryptograficky krytých tokenů — vytváří nový, špatně regulovaný tržní segment. Členové Trumpovy administrativy z tohoto uspořádání prý profitují přímo.
Ironií je, že Trump opakovaně prohlásil, že USA ropu ze zálivu nepotřebují — a nyní svou administrativu staví na argumentu, že musí Íránu ropná pole obsadit. „Pojďme vzít íránskou ropu," cituje Davis Trumpův výrok, který označuje za otevřené přiznání skutečných motivů konfliktu.
Pete Hegseth a politizace americké armády
Henningsen podrobuje kritice personální výběr na post ministra obrany. Pete Hegseth je dle jeho slov záložní major bez reálné velitelské praxe — historicky nejméně kvalifikovaný ministr obrany v dějinách USA. Byl potvrzen Senátem, protože každý senátor závislý na podpoře izraelské lobby musel hlasovat pro. Vojenské schopnosti nehrály roli.
Výsledkem je armáda, kde probíhají politické čistky — důstojníci jsou odstavováni ne za neschopnost, ale za politickou nespolehlivost. Americká strategie je podle obou hostů taktická a reaktivní: žádný celkový plán, jen tweety, titulky a snahy překrýt katastrofální výsledky novými prohlášeními.
Válečné zločiny a bombardování civilní infrastruktury
K 1. dubnu bylo podle dostupných dat zasaženo přes 12 300 cílů. Poté, co docházejí vojensky smysluplné cíle, se terčem stávají mosty, elektrárny, nemocnice, vědecké ústavy a civilní infrastruktura. Trump ani Hegseth to veřejně neodsuzují — naopak obhajují. Henningsen to jednoznačně označuje za válečné zločiny. Bombardování mostu v Teheránu přirovnává k útoku na Golden Gate Bridge: žádná vojenská hodnota, čistě symbolické a demoralizační sdělení.
Počty obětí jsou záměrně podhodnocovány. Investigativní portál The Intercept uvádí minimálně 15 mrtvých amerických vojáků — skutečný počet je podle Henningsena výrazně vyšší, těla jsou odvážena přes základnu v Německu bez publicity.
Válka opotřebování a geopolitické pozadí
Írán jednoznačně vsadil na válku opotřebování — strategii, v níž má hlubokou historickou zkušenost z íránsko-irácké války s milionem obětí. Motivace íránských vojáků (obrana vlasti a víry) stojí v příkrém kontrastu s americkou vojenskou morálkou. Davis se ptá: pokud by USA přestaly vojáky platit, kolik by jich zůstalo bojovat? Na íránské straně by odpověď byla diametrálně odlišná.
V geopolitickém záběru Henningsen poukazuje na to, kdo z chaosu profituje: americké ropné a plynárenské firmy a finanční kartely. Rusko přijalo zákon omezující export benzínu na domácím trhu v důsledku ukrajinských dronových útoků na ropné terminály — i z toho těží ti, kdo sází na volatilitu cen. „Je to záměrná velká strategie, nebo jen chamtivost lidí u moci?" ptá se Davis. Henningsen odpovídá: pro svět je bohužel jedno, který z těchto dvou výkladů je správný — výsledek bude stejně katastrofální.
Závěr
Analýza Daniela Davise a Patricka Henningsena nabízí obraz konfliktu, v němž se americko-íránská válka stává odrazovým můstkem pro zástupné boje daleko větších hráčů. Írán drží raketový arzenál, vyčerpává americké interceptory a odmítá kapitulaci. USA ztrácejí letadla, spotřebovávají zásoby zbraní a vnitřně se politicky destabilizují. Ropa zdražuje — a z každého dolaru navíc profituje někdo jiný než americký nebo evropský spotřebitel. Narativ o rychlém vítězství se rozpadá rychleji, než byl postaven.
