Americký útok na Írán v březnu 2026 otevřel novou kapitolu globální nestability. Politolog Petr Drulák upozorňuje, že klíčové souvislosti chybí v mainstreamovém zpravodajství — od jaderné asymetrie až po roli izraelské lobby v americké zahraniční politice.

Jaderná asymetrie jako základ konfliktu

Jedním z nejpřehlíženějších faktů íránsko-izraelského antagonismu je zásadní nerovnováha ve vyzbrojení. Izrael jako jediná země na Blízkém východě vlastní jaderné zbraně — a to v rozporu s vůlí mezinárodního společenství i s americkými zájmy. Írán naproti tomu jaderné zbraně nemá. Zbrojní jaderný program ukončil fatvou nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího, pravděpodobně kolem roku 2003–2004, a toto rozhodnutí zůstalo v platnosti.

CIA a americké zpravodajské služby samy v loňském roce potvrdily, že Írán vojenský jaderný program nevyvíjí a fatva je respektována. Izraelský Mosad sice opakovaně tvrdí opak — přibližně 20 let varuje, že Írán je „rok od jaderné bomby" — tato tvrzení však nejsou v mezinárodním zpravodajském prostoru považována za věrohodná.

Selhání diplomacie: jednání vedená ve zlé víře

Bezprostředně před americkým úderem probíhala íránsko-americká jednání zprostředkovaná Ománem. Ománský ministr zahraničí den před útokem prohlásil, že se rýsuje průlom. Přesto Spojené státy bez varování udeřily.

Drulák rozlišuje dva typy jednání: vyjednávání za probíhajícího konfliktu — kde souběh bojů a diplomatického kontaktu je historicky obvyklý — a jednání vedená za účelem válce předejít. Íránský případ patřil jednoznačně do druhé kategorie. Věrolomnost spočívá v tom, že americká strana patrně nevstupovala do rozhovorů s dobrou vírou, ale využívala je ke zmátení protivníka a k zisku taktického času. Tato praxe — jednat a zároveň připravovat úder — se přitom opakuje již od letního americko-íránského střetu v roce 2025.

Hlavním sporným bodem přitom nebyl íránský jaderný program: Írán opakovaně deklaroval připravenost k plné transparenci a souhlasil s obnovením monitorovacího režimu podobného dohodě z roku 2015, kterou administrativa Donalda Trumpa jednostranně ukončila. Přijatelná nebyla pro Írán dvě jiná americká ultimáta — vzdání se programu balistických raket (klíčového prvku íránské sebeobrany) a ukončení podpory regionálních spojenců, tedy Hizballáhu, Húthíů a Hamásu.

Vliv izraelské lobby na americkou zahraniční politiku

Klíčovou otázkou zůstává, proč Spojené státy vůbec do konfliktu vstoupily. Americké strategické zájmy v regionu nejsou jednoznačné: USA riskují životy vlastních vojáků, svoji reputaci, základny v Perském zálivu i vztahy s arabskými spojenci. Drulákova analytická odpověď je přímočará — rozhodující roli sehrála izraelská lobby.

Izraelská lobby ve Spojených státech dlouhodobě a prokazatelně ovlivňuje americkou zahraniční politiku. Írán je pro Izrael prvořadou strategickou hrozbou a íránský režim je prezentován jako „hlavní zlo". Trumpovo rozhodnutí vstoupit do války je Drulákem interpretováno jako důsledek tohoto lobbyistického tlaku, nikoliv jako výraz amerických národních zájmů.

Iluzorní představa o změně režimu

Trumpova rétorika hovoří o rychlém svržení íránského režimu a dosazení proamerické vlády. Drulák tuto představu odmítá jako politicky naivní. Připomíná americké zkušenosti s Irákem a Afghánistánem — dvě největší intervence s masivním nasazením desítek tisíc vojáků, jež nepřinesly uspokojivý výsledek. V Afghánistánu se po 20 letech vrátil Tálibán, v Iráku vládne režim, který není proamerický.

Trump přitom není ochoten ani schopen nasadit pozemní vojáky. Spoléhá na vzdušné údery s kalkulací, že vnitřní nestabilita přinutí Íránce ke svržení vlastní vlády. Drulák upozorňuje, že íránský režim má navzdory odpůrcům v diaspoře i doma také miliony příznivců — demonstrace na podporu vlády, které režim svolal po potlačení násilných protestů koordinovaných CIA a Mosadem v lednu 2026, přivedly do ulic miliony lidí. Scénář rychlé změny režimu je proto ze střednědobého hlediska nepravděpodobný; realističtější je dlouhotrvající chaos.

Eroze mezinárodního práva a důsledky pro globální bezpečnost

Americký útok — zejména cílené likvidační údery na nejvyšší íránské vedení včetně duchovního vůdce Chameneího — představuje z hlediska mezinárodního práva závažnější porušení, než jakého se dopustilo Rusko invazí na Ukrajinu. Rusko se přinejmenším formálně pokoušelo vynutit jednání; v případě Íránu šlo o přímé fyzické likvidování státního vedení.

Drulák poukazuje na paradox bezpečnostních argumentů: zabití Chameneího a devastace íránské infrastruktury paradoxně zvyšují motivaci Íránu k získání jaderných zbraní. Severokorejský příklad ukazuje, že státy s jaderným arzenálem jsou imunní vůči takovémuto zacházení. Sousedé v Perském zálivu — Saúdská Arábie, SAE, Kuvajt, Katar — kteří hostí americké základny nyní terčem íránské odvety, se necítí bezpečněji. Výsledkem je tedy nikoli větší bezpečnost, ale hlubší nestabilita.

Devastující důsledky pro Evropu

Eskalace konfliktu přinese Evropě konkrétní a bezprostřední hospodářské a humanitární dopady. Drulák identifikuje tři hlavní vektory:

  • Energetický šok — Průliv Hormuz a íránská ropná kapacita jsou klíčové pro globální trhy; konflikt nevyhnutelně povede k prudkému růstu cen ropy a zemního plynu.
  • Migrační vlna — Pokud se válka rozroste do rozsáhlého konfliktu nebo íránského chaosu, Evropu zasáhne nová vlna uprchlíků ze země s 90 miliony obyvatel.
  • Eroze mezinárodního řádu — Každé beztrestné porušení mezinárodního práva podkopává normy, na nichž závisí i bezpečnost samotné Evropy.

Česká vláda se připojila k evropskému „patolízalství" a vítá svržení íránského režimu, místo aby — jako slovenský premiér Robert Fico — pojmenovala porušení mezinárodního práva. Drulák to považuje za urážku každého, kdo se v blízkovýchodní politice alespoň základně orientuje.

Výhled: žádný rychlý konec

Trumpovo tvrzení, že konflikt skončí do čtyř týdnů, Drulák odmítá jako nerealistické. Írán musí na zabití svého nejvyššího duchovního vůdce reagovat — ekvivalentem by bylo v evropském měřítku zabití několika prezidentů a papeže zároveň. Írán proto nasadí veškeré dostupné prostředky, a to strategicky, nikoli jednorázovým výbuchem.

Očekává se dlouhé měsíce nestability s otevřenými otázkami: jak daleko půjde íránská odveta, do jaké míry zasáhne Čína a Rusko (jejichž zájem na přežití íránského režimu je zřejmý) a zda Trump politicky přežije výsledky podzimních voleb. Izrael se bezpečněji necítí — a region se do stabilnějšího stavu nevrátí rychle.