Válka s Íránem se počítá v raketách, zasažených základnách a dnech bez přístavu. Osmnáct amerických vojáků v ní padlo, bezmála osm set jich utrpělo zranění a přes padesát tisíc dalších drží pozice v regionu. V těch číslech se ale ztrácí druhá řada obětí — lidé, kteří se vrátili domů a s tím, co viděli, se už nesrovnali. Jedním z nich byl štábní seržant amerického letectva Nigel Wayne Pajakowski, který se v červenci vrátil z devítiměsíčního nasazení v Abú Zabí a 16. srpna si vzal život. Jeho otec Pete Pajakowski o tom promluvil veřejně — spolu s bývalým příslušníkem námořní pěchoty Matthewem Hohem, který si týmž rozpadem prošel po Iráku.
Letectvo jako cesta ke smyslu
Poslední ročník střední školy strávil v době covidu. Studijní výsledky měl výborné, mezinárodní maturitní program zvládal bez potíží, na vysokou školu ale jít nechtěl — generaci, které pandemie ukrojila roky běžných setkávání, univerzita mnoho neslibovala. Letectvo naopak nabízelo řemeslo, dlouhou tradici a hmatatelnou práci. Nastoupil k ženistům, sloužil rok v Koreji, dva roky v italském Avianu, pak na základně Luke v Arizoně. Hodnost štábního seržanta získal tak brzy, že si v Avianu nikdo nepamatoval mladšího. Do základního výcviku v San Antoniu mu otec poslal Marka Aurelia — prý byl vůbec první, kdo si tam Hovory k sobě přivezl.
Nasazení do Abú Zabí bylo původně na pět měsíců. Odjížděl v září 2025, domů se měl vrátit 2. března.
Osmadvacátý únor a škola v Minábu
Místo návratu přišla 28. února válka. Byly to jeho narozeniny. Týž den zasáhly americké střely Tomahawk základní školu Šadžare Tajjebe v jihoíránském Minábu; podle mezinárodních organizací a rekonstrukcí západních médií tam zahynulo víc než sto padesát civilistů, z toho přes sto dětí mladších dvanácti let. Škola dostala zásah dvakrát. Pentagon incident vyšetřuje.
Zlomové ale nebylo jen to, co se stalo. Zlomové bylo, co následovalo. Prezident o týden později prohlásil, že školu bombardoval Írán, ministr obrany vedle něj na palubě prezidentského speciálu dodal, že jediná strana, která cílí na civilisty, je íránská. Americké velení se pod tuto verzi odmítlo podepsat. Pro mladého ženistu, který boj zblízka nezažil, to bylo poprvé, kdy si spojil vlastní službu s něčím takovým. Nešlo o rozčarování z vlastní jednotky — o kolezích i o důstojnících mluvil až do konce jen v dobrém. Šlo o pocit, že civilní vedení bez mrknutí oka opakuje věci, které nejsou pravda.
Pět měsíců navíc a prázdný pokoj
Íránské údery mířily i na americké základny v regionu. Část z nich se stala nepoužitelnou a personál se musel rozptýlit — do hotelů a do budov obývaných civilisty. Odtud pochází otázka, kterou syn otci položil, jakmile se dovolali: není to válečný zločin, ubytovat vojáky mezi civilní obyvatele? Otec mu na to tehdy neuměl odpovědět.
Spolubydlícího ztratil hned na začátku a další měsíce strávil prakticky sám. K tomu deset až dvanáct oznámených termínů návratu, které se pokaždé posunuly. Pět měsíců se protáhlo na devět. „Všechno nejlepší, mimochodem zítra domů nejedeš“ — tak otec popisuje ten den. Nešlo o zlou vůli: informace byly špatné, protože je nikdo neměl. Jenže důvěra se rozpadá i tehdy, když ji nikdo nebourá záměrně.
Gaza, čluny v Karibiku a generace bez důvěry
Souběžně sledoval, co se děje v Gaze. Záběry, které se na sociální sítě dostávaly mimo redakce, si neuměl srovnat s ujišťováním o nejmorálnější armádě světa. Před odjezdem do Zálivu mu hrozilo přeložení do Portorika a otci tehdy ulevené řekl, že nechce celé dny odpalovat drony na chudé rybářské čluny a přesvědčovat sám sebe, že veze drogy. Americká armáda za poslední rok zasáhla desítky malých plavidel v Karibiku a východním Pacifiku; v lednu pak americká operace v Karakasu skončila zajetím tehdejšího venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a jeho převozem do New Yorku.
Otec to zasazuje do širšího rámce. Jde o generaci, jejíž celý dospělý život padl do doby, kdy zpravodajství, úřady i odborné instituce ztrácely kredit jeden po druhém. Armáda pro ni byla poslední místo, kde se dalo věřit, že se něco dělá pořádně. Když se rozpadl i tento pilíř, zbyl podle něj tichý nihilismus — a ten by neměl být poznávacím znamením dvacátníků.
Morální zranění: bílý klobouk se ukáže být černý
Matthew Hoh sloužil jako důstojník námořní pěchoty v Iráku a v roce 2009 na protest proti tamní strategii rezignoval na funkci v afghánské misi ministerstva zahraničí. Ve vyprávění o Nigelovi poznává vzorec, který slyšel mnohokrát: člověk nastoupí, protože hledá smysl, a pak zjistí, že bílý klobouk, který si nasadil, je černý.
Morální zranění podle něj funguje na dvou úrovních zároveň — zradil jsem sám sebe a zradilo mě to, čemu jsem věřil. Sám byl po Iráku léta v sebevražedném rozpoložení a trvalo mu dva roky terapie, než dokázal nahlas vyslovit, co ho napadá. Připomíná lady Macbeth a neviditelnou krev na rukou: vraždu nespáchala, stačilo, že u toho byla.
Co o válce a sebevraždách dávno víme
První ze tří základních hodnot amerického letectva zní: integrita především. Letec má mít odvahu, čestnost a odpovědnost k tomu, aby dělal správnou věc i tehdy, když se nikdo nedívá. Přesně o tuto větu se opírá pocit zrady, jakmile se realita rozejde s náborovým textem.
Souvislost mezi válkou a sebevraždou přitom podle Hohova čtení není žádný nový objev. Odvolává se na studii veteránské správy z počátku devadesátých let, podle níž byl nejlepším prediktorem sebevraždy u veteránů z Vietnamu pocit viny spojený s bojem, a na metaanalýzu z roku 2015, která prošla přes dvacet dalších prací se stejným vyzněním. Výhrady míří i na samotnou veteránskou správu: její pravidelné zprávy o sebevraždách prý rozebírají kdeco včetně vlivu nikotinu, ale míru sebevražd podle bojového nasazení uvedly za posledních zhruba dvanáct let jen jednou — a vyšla dramaticky vyšší než u ostatních skupin. Vysvětlení má prosté: přiznat, že války mají takové důsledky, znamená vystavit se otázce, jestli stály za to.
Návrat domů: nonakutní případ, termín za tři měsíce
O tom, že se vrací, dal otci nepřímo vědět fotkou podnosu s jídlem od řetězce, který mimo Spojené státy nemá pobočku. Psal se 23. červenec. Standardní dekompresní zastávka ve třetí zemi ani navazující reintegrační kurzy podle všeho neproběhly — a otec se dodnes ptá proč, protože povinné být mají a nejsou to formality.
Pomoc si vyžádal sám. Při vstupním posouzení ho vyhodnotili jako nonakutní případ a nabídli termín za tři měsíce. Zjistil tedy, která slova je potřeba říct, aby se dostal dál — a nelhal u toho. Devět dní strávil v zařízení mimo základnu, kde neměl vlastního terapeuta a s lékařem se podle otcových informací téměř nepotkal. Pak následovaly tři týdny skupinové terapie u externího dodavatele, mezi civilisty, z nichž nikdo neměl zkušenost se zámořským nasazením; jediný, kdo válku zažil, byl veterán z Vietnamu. Jeho i druhého letce z programu nakonec vyzvali, aby odešli: nesdíleli prý dost.
Otec opakovaně zdůrazňuje, že nikoho neobviňuje a že lidé ze základny, kde syn sloužil, se k rodině zachovali mimořádně. Míří jinam: na rozhodnutí kdesi nahoře přenechat péči o duševní zdraví vojáků externím firmám a pak nekontrolovat, co za to stát dostává. Podotýká, že jednu jedinou příčinu tu hledat nelze — pět měsíců navíc, izolace i všechno ostatní byly podmínky nutné, žádná z nich sama o sobě dostatečná. Zároveň nejde ani jednu z nich vyškrtnout. Nigel Pajakowski zemřel 16. srpna.
Není to jeden případ
Počet vojáků, kteří žádají o propuštění z armády jako odpírači z důvodu svědomí, prudce vzrostl. Organizace, která jim s žádostmi pomáhá, mluví o největším náporu za pětadvacet let. Důvody se opakují: rozkazy, které kolidují s mezinárodním právem, rostoucí počty civilních obětí a nasazení bez zřetelného cíle či strategie, které se donekonečna prodlužuje.
To poslední se mezitím potvrdilo znovu. Koncem srpna se vojáci 82. výsadkové divize dozvěděli, že jejich nasazení na Blízkém východě se protáhne na celý rok. Letadlová loď Abraham Lincoln strávila na moři 266 dní, z toho víc než dvě stě v bojové zóně a bez zastávky v přístavu; o stavu posádky se v srpnu psalo v amerických médiích i kvůli hlášením o vážných psychických potížích na palubě. V regionu je přes padesát tisíc amerických vojáků a odhadem osmnáct až pětadvacet tisíc z nich patří do stejné věkové skupiny jako Nigel. Domů se teprve chystají.
Odpověď shora: „ani zdaleka ne dost dlouho“
Když rodiny námořníků z Lincolnu upozornily na podmínky na palubě, prezident to smetl ze stolu s tím, že loď na moři nebyla ani zdaleka dost dlouho. Viceprezident začátkem září prohlásil, že se to válkou nazvat nedá — v týchž dnech dopadaly íránské rakety a drony na základny v Kuvajtu. Velitel Ústředního velení na Lincoln zajel osobně — s kamerovým štábem, potřásáním rukou a vyznamenáními. Že všechno v pořádku není, připustil jen obecně.
Kontrast s minulostí se nabízí sám. Generál Patton dostal kázeňský postih za to, že uhodil vojáka léčícího se z toho, čemu se tehdy říkalo šok z granátů. Eisenhower dokázal na veřejnosti plakat, když mluvil o padlých. Dnešní strohost přitom nemá ani finanční alibi: rozpočet této války jde do desítek miliard dolarů a jediná protiraketová střela stojí miliony. Terapeuti by z toho vyšli jako zaokrouhlovací chyba.
Vzkaz místo obžaloby
Otcův závěr nezní jako obžaloba letectva. Zní jako výzva k opravě věcí, které opravit lze: reintegrační programy nemají být volitelné ani odbyté kvůli rychlosti, terapii mají dělat lidé, kteří rozumějí tomu, s čím k nim vojáci přicházejí, a nikdo by neměl mít pocit, že si o pomoc říká na vlastní riziko. Doufá, že někdo z nasazených uslyší takový rozhovor a řekne si, že propadnout sítem nemusí.
Závěr
Poslední tři týdny popisuje jako nejtemnější období života a zároveň jako nečekaně povzbudivé — kvůli tomu, jak se k rodině zachovali lidé kolem. Pointa je nepříjemně jednoduchá: dokud se počítají rakety a lodní dny a nepočítá se, co to dělá s lidmi, kteří je obsluhují, budou přibývat jména, která se do žádné statistiky války nedostanou.
Pokud se sami potýkáte s těžkou životní situací, nepřetržitou a bezplatnou pomoc nabízí Linka první psychické pomoci na čísle 116 123.
