Dva hosté se zcela protichůdnými pohledy se v podcastovém studiu sešli nad třemi otázkami, které dnes hýbou globální debatou: blížící se vlna nezaměstnanosti spuštěná umělou inteligencí, válka v Íránu a její dopady na světovou ekonomiku a posun americké společnosti směrem k větší roli státu. Jeden z hostů — podnikatel a investor — věří, že nová technologie přinese stejnou vlnu příležitostí jako každá průmyslová revoluce před ní. Druhý — Cenk z pořadu The Young Turks — varuje, že bez plánu na ochranu středních vrstev míříme do hospodářské katastrofy srovnatelné s velkou depresí.
Datacentra, energetika a obvinění z čínského vlivu
Diskuse otevřela téma stavby velkých datových center pro AI. Sedm z deseti Američanů podle průzkumu odmítá jejich výstavbu ve své obci. Argument odpůrců je prostý — datacentra prý ženou ceny energie pro místní obyvatele, knihovny a školy nahoru a vodu i elektřinu nakupují za jiných podmínek než ostatní zákazníci. Podnikatelský host souhlasí, že to byl reálný problém v Severní Virginii, kde se cena energie zvedla zhruba o 30 procent, a uvádí, že jeho vlastní projekt v Utahu si dováží vlastní zdroj a část kapacity má vracet do sítě.
Vedle technické debaty zazněl ale i ostrý geopolitický nález. Podnikatel tvrdí, že odpor proti datacentrům v Utahu nebyl spontánní — najal forenzní auditory, kteří se přes daňová přiznání neziskovek údajně dostali až k organizaci napojené na čínský kapitál. Dezinformační kampaň podle něj jela přes boty na sociálních sítích a měla jediný cíl: zablokovat americký rozvoj nových zdrojů, aby Čína mohla v rozvoji AI předhonit Spojené státy. Materiál prý předal Bílému domu, FBI a daňové správě. Druhý host tuto verzi nesdílí — podle něj jde o legitimní obavu o ceny energie a o pravidla, podle nichž se má daňový poplatník skládat na infrastrukturu soukromé firmy.
Tsunami nezaměstnanosti, nebo zlatá éra produktivity?
Nejostřejší střet vede debata o pracovních místech. Argument zní: každý větší zaměstnavatel teď spěchá propustit 10 až 25 procent svých lidí, protože kdo to udělá první, dostane konkurenční výhodu a akcie mu vyletí nahoru. Pokud to ale udělají všichni, nebude to už recese, ale deprese, jakou Amerika za posledních sto let nezažila. Plán, jak takovou vlnu zachytit, prý nemá nikdo — výjimkou je jen kongresman zmiňovaný jako Roana, který se tématu věnuje cíleně.
Z druhé strany stolu zní opačný optimismus. Každá nová technologie v americké historii prý byla zpočátku považována za zhoubu pracovních míst a nakonec přinesla růst produktivity a nové, lépe placené profese. Konkrétní projekt v Utahu má podle odhadu hosta vytvořit zhruba čtyři tisíce stavebních a další dva tisíce inženýrských a technických pozic. Zmiňuje se i nedávné oznámení o trvalé základně na Měsíci a Muskův plán osídlit Mars — odtud podle něj přijdou statisíce nových vysoce placených míst, o kterých dnes ještě nemáme tušení.
Skeptik to ale odmítá jako utopii pro mezidobí. I kdyby vize platila, dělník z montážní linky v Clevelandu se v jedenašedesáti letech nestane raketovým inženýrem v projektu Mars. Mezi koncem starých profesí a vznikem nových je propast dvaceti let, kterou nikdo neřeší. UBI, univerzální základní příjem propagovaný některými šéfy AI firem, by podle něj znamenal pád ze sto dvaceti tisíc dolarů ročně na něco kolem třiceti šesti tisíc — což střední třídu zničí.
Citáty šéfů AI firem: říkají to sami
V diskusi opakovaně padla jména a citáty hlavních hráčů. Šéf OpenAI Sam Altman už v roce 2021 prohlásil, že AI zřejmě nahradí většinu dnešních profesí a celé profesní kategorie zmizí. Elon Musk v květnu 2024 řekl, že pravděpodobně nikdo z nás nebude mít práci a co dnes děláme bude spíš koníček. Šéf Anthropicu Dario v roce 2025 odhadl, že AI může do pěti let eliminovat polovinu juniorních administrativních pozic a vyhnat nezaměstnanost až na dvacet procent — s tím, že veřejnost je o tom uměle uklidňována.
Druhý host přitom poukazuje, že stejný Dario varuje i opačně — pokud Spojené státy nepostaví v nejbližších měsících dost výpočetní kapacity, Čína je s modelem Deepseek dožene. Argument tedy zní: ano, jsou tu rizika, ale odstoupit ze závodu by znamenalo přenechat budoucnost autoritářským režimům.
Iránská válka: americký zájem versus izraelský zájem
Druhý hlavní blok debaty patří válce v Íránu. Schvalovací čísla amerického prezidenta podle citovaného grafu prudce klesají, mimo jiné kvůli rozkolísanému postoji k Teheránu — den ohlášeno příměří, druhý den znovu bombardování, pak prý dohoda na spadnutí a hned další úder. Asi 68 procent americké veřejnosti je přesvědčeno, že země jde špatným směrem, a kolem 76 procent je nespokojeno s ekonomikou. Hlavním důvodem je drahá energie — válka vyhání nahoru ceny ropy a hnojiv, a krize dopadá tvrději na Asii a Evropu než na samotnou Ameriku.
Levicový host nabízí drsné čtení: válka neslouží americkému zájmu, ale izraelskému. Argumentuje obrovskou finanční vazbou americké politiky na proizraelskou lobby — uvádí, že rodina amerických miliardářů Sheldona a Miriam Adelsonových přispěla prezidentu Trumpovi přes 317 milionů dolarů a že 94 procent členů Kongresu bere peníze od proizraelských skupin. Tvrdí, že Spojené státy během tří dekád zaplatily Izraeli zhruba 320 miliard dolarů a že tzv. globální válka proti terorismu po roce 2001 stála americké daňové poplatníky kolem osmi bilionů. Pokaždé, když se podle něj rýsuje mírová dohoda, Netanjahu zavolá Trumpovi a Trump pak požaduje nové, nesplnitelné podmínky.
Investorský host na to reaguje pragmaticky: režim v Teheránu, vedený zhruba 150 tisíci lidmi, drží sto milionů Íránců v ekonomické bídě a takovému systému prostě nelze dovolit jadernou zbraň. Klíčem k řešení podle něj nejsou další pozemní operace, ale ekonomický tlak. Čína odebírá Hormuzským průlivem zhruba 48 procent své energie a každý den blokády jí dnes uniká odhadem 210 milionů dolarů. Dříve nebo později prý Peking zatlačí na Teherán a ten bude muset přijmout dohodu — bez kontroly průlivu a bez obohaceného uranu. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar a Bahrajn podle něj budou ochotny financovat policii průlivu jako jakýsi blízkovýchodní obdobný režim Suezu nebo Panamy.
Války první technologické generace
Hosté se shodují alespoň v jedné technické rovině — současný konflikt je první válka, ve které dominuje technologie. Drony, které z íránské strany každé ráno přilétaly nad Spojené arabské emiráty, byly podle popisu jen kompozitová křídla se sekačkovými motorky za zhruba 35 tisíc dolarů kus. Americkou municí za jeden až tři miliony dolarů za střelu se sestřelují cíle za 35 tisíc — to není ekonomicky udržitelné a vede k závodům ve vývoji levné protidronové techniky. Budoucí konflikty podle této vize povedou stále menší skupiny vojáků na zemi a stále větší množství AI, satelitního navádění a dronů ve vzduchu.
Druhý host k tomu přidává mrazivou poznámku: izraelská armáda už podle dostupných reportáží použila v Gaze software pojmenovaný Where's Daddy, který AI doporučovala cíl spojený s někým z Hamásu i jen nepřímo, a útok se prováděl, až když se cíl vrátil domů — i s celou rodinou. Pokud takhle bude vypadat budoucnost vojenské AI, čeká nás podle něj morální propad bez návratu. Zmiňuje i otevřeně formulovanou ambici Larryho Ellisona postavit systém umožňující průběžné sledování všech občanů — a varuje před přenosem podobné technologie do americké reality.
Volby 2028, Tucker Carlson a krize důvěry
Závěr debaty patří americkému politickému horizontu. Pozitivní pohled na kapitalismus klesl podle citovaného Gallupova průzkumu na historické minimum, zatímco kladný pohled na socialismus stoupá — u 62 procent mladých Američanů, u 70 procent demokratů. Vlna se podle hostů projevuje i v Evropě, ve Velké Británii a v amerických velkoměstech, kde se prosazují populisté nového střihu.
Skeptik předpovídá, že republikánský tábor utrpí v listopadových volbách do Kongresu těžkou porážku — voličská energie je vyčerpaná, kauza Epsteinových materiálů a obří daňové úlevy pro nejbohatší podle něj odřízly velkou část tvrdé základny prezidenta. Pro rok 2028 vidí jediného republikánského kandidáta, který je v jeho čtení schopen vyhrát: Tuckera Carlsona. Pokud Carlson vstoupí do primárek, prý je vyhraje. Investorský host tomu nejprve smíchem oponuje, ale v průběhu debaty připustí, že Carlson má vlastní mediální síť a obrovskou základnu na sociálních sítích, a jako kandidát je tedy zcela reálná možnost.
Společným jmenovatelem celé části zůstává nespokojenost s establishmentem — americká politika podle obou hostů uvízla v korporátním lobbingu, na který si zvykli demokraté i republikáni. Šance na obrat vidí v opravdovém populistovi mimo dnešní stranické šablony.
Závěr
Debata neskončila konsenzem, ale ukázala tři propojené krize, které definují příští roky: bezprecedentní změnu pracovního trhu kvůli umělé inteligenci, geopolitické riziko vyplývající z nestability na Blízkém východě a politickou polarizaci, která vrcholí v roce 2028. Optimistický pohled spoléhá na schopnost amerického trhu zrodit nové profese rychleji, než staré zaniknou. Skeptický pohled varuje, že bez aktivního plánu pro střední třídu, bez omezení vlivu zahraniční lobby na americkou zahraniční politiku a bez konce závislosti na neomezeném financování kampaní skončí příští dekáda hospodářským a sociálním otřesem srovnatelným s velkou krizí. Jisté je, že obě cesty se rozhodnou velmi rychle — a že jejich důsledky pocítí daleko za americkými hranicemi.
