Sněmovna reprezentantů schválila výroční obranný zákon NDAA i se sekcí 219, která poprvé svazuje vývoj a výrobu amerických zbraňových systémů přímo s Izraelem. Souběžně s tím žádá Pentagon Kongres o desítky miliard dolarů navíc na válku s Íránem a z Bílého domu přišla hrozba, že za každý útok na loď v Hormuzském průlivu nechají Spojené státy zničit jeden most nebo jednu elektrárnu, včetně těch v íránské metropoli.
Sekce 219 prošla bez jediné rozpravy
Sněmovna schválila obranný zákon pro rozpočtový rok 2027 v objemu 1,15 bilionu dolarů poměrem 216 ku 212 hlasům. Hlasování kopírovalo stranické linie: proti se postavilo sedm republikánů v čele s kongresmanem Thomasem Massiem, naopak šest demokratů zvedlo ruku pro. Massie se pokusil sekci 219 z předlohy vyškrtnout pozměňovacím návrhem, který podal společně s demokratem Roem Khannou — hlasovat se o něm ale vůbec nesmělo. Rozprava o samotné sekci 219 se tak nikdy nekonala a nezůstává po ní legislativní stopa, z níž by šlo zpětně vyčíst původní záměr zákonodárců.
Následek je praktický: pokud neexistuje záznam z debaty, neexistují ani mantinely pro pozdější výklad. Právníci Bílého domu si mohou znění vykládat prakticky libovolně, podobně jako současná administrativa vyložila po svém zákon o válečných pravomocích z roku 1973 a dospěla k závěru, že se jím nemusí řídit.
Text sekce 219 ukládá Pentagonu vyhledávat technologie izraelského původu vhodné k takzvané potenciální integraci. Tvrzení, že se to týká jen několika konkrétních programů typu Iron Dome nebo Davidův prak, které zaznělo od Adama Smithe, nejvyššího demokrata ve sněmovním výboru pro ozbrojené síly, neobstojí při srovnání s literou zákona. Smith přitom původně tuto pasáž ve výboru hájil a svou podporu jí odvolal až pod tlakem posledních týdnů. Analytici z Quincy Institute for Responsible Statecraft, kteří na sekci 219 upozornili jako první, počítají s rozšířením spolupráce prakticky do všech oblastí obranné techniky — umělé inteligence, kvantových technologií, autonomních systémů, zbraní s řízenou energií, kyberprostoru i biotechnologií. K tomu přistupuje sdílení dat a propojování sítí. Žádná jiná cizí vláda přitom nemá v americkém ministerstvu obrany vlastního zmocněnce pro slučování zbrojních komplexů.
Kontext celé věci je politický. Odpor americké veřejnosti k financování izraelských operací je rekordně vysoký poté, co svět sledoval postup izraelské armády v Gaze, který kritici označují za genocidu, a pokračující tlak v Předjordánsku i v jižním Libanonu. Odpovědí není ústup, ale utajení a rozšíření vazby tak, aby se dala hůř napadnout demokratickou cestou. Benjamin Netanjahu se ostatně k autorství myšlenky přihlásil sám — v dopise americkému kongresmanovi ji označil za svůj plán.
Univerzity, výzkum a tichý přenos narativu
Méně diskutovanou částí zákona je pasáž o akademických institucích. Předloha počítá se společnými výzkumnými iniciativami, do nichž se vedle vlády a soukromého sektoru mají zapojit i univerzity v obou zemích. Otázka, jaký obranný výzkum se tím na amerických školách rozjede, zůstává bez odpovědi.
Na kampusech se přitom už dnes projevuje tlak opačným směrem: studenti čelí postihům za kritiku Izraele a univerzity typu Brownovy či Kolumbijské přijímají pod tlakem federální administrativy vlastní řečové kodexy. Paralela, která se v této souvislosti nabízí, je jihoafrická. Byli to právě američtí studenti a jejich bojkoty, kdo přispěl k pádu tamního režimu apartheidu — a přesně to je scénář, jemuž se má na univerzitách předejít.
Páka, která se může obrátit
Dnes je závislost jednosměrná. Izrael se bez amerického letectva, amerických zbraní a komponentů neobejde a Washington má v ruce nástroj, jak jeho chování ovlivnit — v Libanonu, v Gaze i v Předjordánsku. Sloučení vývoje zbraní tuto rovnici obrací: pokud se izraelské firmy stanou součástí amerického dodavatelského řetězce, může být odstřižen americký odběratel.
Není to hypotéza z prázdna. Sabotáž komunikačních zařízení v Libanonu, při níž byly zmrzačeny stovky lidí včetně těch, kdo s Hizballáhem neměli nic společného, ukázala ochotu i schopnost takové operace provést. Čím víc autonomních systémů — bojových dronů, bezposádkových plavidel — americká armáda nasazuje, tím větší význam má otázka, kdo má k jejich řízení klíč.
Druhá vrstva integrace se jmenuje data
Fyzické dodávky bomb a munice jsou jen jednou částí příběhu. Druhou jsou data. Že americká NSA předává izraelské straně surová zpravodajská data o vlastních občanech, je veřejně známo už dvanáct let — patřilo to k méně sledovaným zjištěním z materiálů Edwarda Snowdena, právě proto, že se týkalo Izraele. Sběr těchto dat přitom probíhá bez soudních příkazů, tedy v rozporu s ústavní ochranou před sledováním.
Nový zákon tuto praxi nezavádí, on ji potvrzuje a rozšiřuje. A stejně jako u vojenské spolupráce jde provoz převážně jedním směrem: podle svědectví z prostředí amerických speciálních jednotek a zpravodajských služeb mají americké síly zpravodajské operace vůči izraelskému území zapovězené, opačným směrem žádná taková zábrana neexistuje. Americké informace tak končí na serverech, nad nimiž Washington nemá kontrolu.
Co čeká zákon v Senátu
Senát podobnou předlohu při minulé příležitosti odmítl, zásluhu na tom měli demokratičtí senátoři. Tentokrát je ale situace jiná: NDAA je svázán s dalšími body, mimo jiné s rozpočtovým vyrovnáním, které má financovat válku s Íránem. Fakticky jde o celý legislativní program administrativy sbalený do jediného hlasování pro nebo proti.
Financování íránské války je pro část demokratů překážkou a řekli to nahlas. Klíčové ovšem je, co se stane, pokud se právě tento bod z balíku vyjme a sekce 219 v zákoně zůstane: z demokratického vedení sněmovního výboru pro ozbrojené síly zaznělo, že hlavní překážkou jsou peníze na válku, ne izraelská pasáž. NDAA je totiž takzvaný zákon, který musí projít: obsahuje zakázky pro zbrojní firmy v jednotlivých volebních obvodech, vyjednané povětšinou v zákulisí. Skutečnými zaměstnavateli řady členů Kongresu jsou v tomto ohledu Raytheon, Lockheed Martin a Palantir, ne voliči.
Osmnáct mrtvých jako argument
Prezident Trump obhajuje průběh války bilancí ztrát: osmnáct padlých Američanů proti dvaceti tisícům za dvacet let v Afghánistánu, proti Iráku, Vietnamu a Koreji. Relativizace, v níž je osmnáct mrtvých lepší číslo než dva tisíce, je ovšem obhajobou jen pro toho, kdo mezi padlými nemá nikoho. Přijatelná hranice u války, kterou většina Američanů nepodporuje, je nula.
Vedle lidských nákladů běží účet finanční. Při slyšení v Kongresu zaznělo, že válka s Íránem dosud stála 37,5 miliardy dolarů, a Pentagon si žádá dalších až 67 miliard. Titíž republikáni, kteří se před časem pohoršovali nad osmdesáti miliardami poslanými Ukrajině, dnes na otázku, proč se stejné peníze sypou do íránské kampaně, odpověď nemají.
Za každou loď jeden most nebo elektrárna
Krátce před vysíláním přišlo z prezidentova účtu na Truth Social oznámení nového pravidla: kdykoli Írán zasáhne loď v Hormuzském průlivu — raketou, střelou, dronem nebo čímkoli jiným — Spojené státy zničí jeden most nebo jednu elektrárnu, včetně objektů v Teheránu a jeho okolí.
Je to eskalace bez brzdy. Washington nemá připravené východisko, které by neznamenalo ztrátu tváře, a tak volí odvetu za odvetu; Írán přitom opakovaně předvedl, že stoupá po eskalačním žebříku spolu s ním. Časový tlak je navíc jednostranný: americké zásoby munice se tenčí rychleji, než se veřejně přiznává, a strategické ropné rezervy se blíží dnu. Právě proto se hledají způsoby, jak válku ukončit rychle a za výhodných podmínek — a právě proto roste riziko, že sáhnou po krajních prostředcích.
Došly protibunkrové pumy, ve hře je jaderná varianta
Konvenční protibunkrová munice GBU-57 pronikne zhruba šedesát metrů do skály a v amerických skladech jich podle odhadů zbývá kolem půl tuctu. Loňské údery, po nichž zaznělo, že cíle byly srovnány se zemí, ve skutečnosti íránský program nezastavily. Ještě podstatnější je rychlost, s jakou Íránci zasažená zařízení obnovují — v některých případech během několika týdnů. Zpravodajské služby to podle informací, které pronikly do Financial Times, přiznávají nerady: schéma připomíná Vietnam, kdy se rozbombardované mosty vracely do provozu dřív, než stačila opadnout euforie z úderu.
Odtud vede úvaha k taktické jaderné pumě B61-11 určené k ničení podzemních cílů. Těch má armáda dostatek, jsou uloženy na základně Whiteman a nosičem by byl bombardér B-2; cílem by byl podzemní komplex Pickaxe Mountain. Kalkulace, že takový úder Írán zlomí, je ale mylná — Teherán nekapituluje a detonace jaderné zbraně otevře úplně jiné kolo eskalace, do něhož se s vysokou pravděpodobností zapojí Rusko i Čína.
Pozemní invaze do země hor
Pozemní ofenzíva naráží na geografii. Írán je z velké části přírodní pevnost; jediný směr, kudy se do něj dá vstoupit bez horské bariéry, využil Irák v osmileté válce — a dál než k úpatí Zagrosu se nedostal.
Scénář, který se z toho rýsuje, proto nepočítá s čelním útokem. Počítá s otevřením fronty ze severního Iráku za pomoci iráckých Kurdů, s podporou opoziční organizace MEK, která má uvnitř země vyvolat chaos, a s přesunem sil ze Sýrie do jižního Libanonu proti Hizballáhu. Vyvrcholením by byl vzdušný výsadek na ostrov Chárg a postup po ostrovech Perského zálivu směrem ke Kešmu a k námořní základně Bandar Abbás.
Proti tomu stojí tvrdá data. Íránské údery systematicky ničí ranveje amerických základen v regionu i pozemní radary a senzory budované čtyři desetiletí. Základny nejsou srovnané se zemí, ale jsou bojově nepoužitelné, takže letouny musí startovat z větší dálky — za víc paliva, kterého se rovněž nedostává, a s delší dobou letu, po kterou je íránská protivzdušná obrana snáz zachytí. Kuvajt je terčem právě proto, že je nejpravděpodobnějším koridorem pro vzdušný výsadek. A osmikilometrový ostrov Chárg je měsíce zaminovaný a zaměřený íránskými raketami a drony.
Blízký východ a Ukrajina jsou jedna válka
Obě fronty se propojují víc, než je z každodenního zpravodajství patrné. Rusko a Čína podle všeho svými satelity aktivně sledují americké lodě, letouny i základny v regionu; pro Moskvu je to zároveň odveta za to, co se děje na Ukrajině. Vzdálenost mezi jižním cípem Krymu a íránským územím je přitom menší, než se z map obvykle zdá.
Charakter konfliktu se tím mění. Nejde o dvě oddělené regionální války, ale o jeden propletený systém, v němž se pauzy nevyužívají k jednání, ale k doplnění zásob na obou stranách. Írán během poslední přestávky prodal Číně ropu za miliardy dolarů a finanční ztráty z války si tím z velké části vynahradil. Zbývá otázka, jak zlé to bude — ne jestli to skončí brzy.
Další francouzská stopa v Epsteinově síti mlčí
Ve svém domě v Colombes na severozápadním okraji Paříže byl nalezen mrtvý devětašedesátiletý modelingový skaut Daniel Siad, jehož jméno se v nedávno zveřejněných materiálech k Jeffreymu Epsteinovi objevuje bezmála dvoutisíckrát. Státní zastupitelství v Nanterre zahájilo vyšetřování okolností úmrtí a nařídilo pitvu, která má určit příčinu smrti; spekulace o srdečním selhání zatím nic nepotvrzuje. Že by šlo o vraždu, nic nedokládá — načasování je nicméně nápadné, protože francouzští vyšetřovatelé se jeho rolí začali zabývat teprve letos, po zveřejnění Epsteinových spisů, a vyslechnout ho už nestihli.
Nešlo o okrajovou postavu. Desítky let se pohyboval v evropských modelingových kruzích jako skaut pracující na provizi pro dvě z nejvlivnějších a nejkontroverznějších figur oboru. Jedna z nich, Epsteinův dlouholetý společník stojící za agenturou MC2, byla ve Francii obviněna ze znásilnění nezletilých a v roce 2022 po čtrnácti měsících ve vazbě zemřela v pařížské cele; úřady mluvily o sebevraždě. Druhá, bývalý evropský šéf velké modelingové agentury, čelí obviněním ze znásilnění a sexuálního napadení od více než patnácti bývalých modelek. Oba obvinění popřeli.
Podle zveřejněné korespondence si skaut s Epsteinem psal víc než deset let, tedy i po Epsteinově odsouzení z roku 2008 za sexuální delikt vůči nezletilé. Posílal mu fotografie mladých žen s popisem jejich věku a tělesných měr, cestoval kvůli tomu po Evropě včetně Česka, Slovenska, Polska a Maďarska a nechával si výdaje proplácet; jeden z převodů byl vedený jako pětiletá půjčka ve výši pětadvaceti tisíc dolarů. Vlastní obhajoba, že Epsteina považoval za castingového agenta známé značky spodního prádla, se při novinářském prověření nepotvrdila.
Nejtíživější na celém případu není samotné úmrtí, ale doba, po kterou se nedělo nic. Nejméně pět žen ho podle francouzských médií obvinilo ze znásilnění a obchodování s lidmi; popisovaly, jak je oslovil na ulici a nasměroval k Epsteinovi, jedna z nich mluví o znásilnění z devadesátých let, další o tom, že jí byl v New Yorku zabaven pas. Siad všechna obvinění odmítal a tvrdil, že chce být vyslechnut a podat vlastní verzi. Americká FBI měla informace o jeho roli už v roce 2016, francouzské úřady dostaly výpovědi žen před lety. Vyšetřování se přesto rozjelo až ve chvíli, kdy mu už nikdo nestihl položit otázku.
Závěr
Sekce 219 je zlom, který nemá v americké historii obdobu: bezpečnostní vztah s cizí zemí se přesouvá z rozpočtových položek, o nichž lze hlasovat, do útrob obranné legislativy, kde se hůř hledá a ještě hůř ruší. Souběžně s tím běží válka bez definovaného konce, jejíž účet roste v miliardách i v lidských životech, a rozrůstá se do podoby, která má k regionálnímu konfliktu stále dál. Zákon teď míří do Senátu — a s ním otázka, jestli je v Kongresu ještě někdo, kdo tomu chce postavit hráz.
