John Mearsheimer, profesor politické vědy na Chicagské univerzitě (University of Chicago) a spoluautor knihy Izraelská lobby, v přímém rozhovoru zhodnotil situaci kolem íránského příměří: USA nesplnily ani jeden ze čtyř válečných cílů, Trump hraje slabou kartu a Izrael dělá vše pro to, aby k mírovému ujednání nikdy nedošlo. Mezitím světová ekonomika míří k ledovci.
Čtyři cíle, nula výsledků: USA prohrály válku s Íránem
USA a Izrael vstoupily do konfliktu s Íránem se čtyřmi explicitními cíli: výměna režimu, zničení íránského jaderného programu obohacování uranu, ukončení íránské podpory Hizballáhu, Hútíů a Hamásu a eliminace íránských raketových kapacit. Po více než padesáti dnech bojů nebyl splněn žádný z nich. Navíc vznikla situace, která před 27. únorem — datem zahájení války — neexistovala: Írán nyní kontroluje Hormuzský průliv, přes který za normálních okolností protéká přibližně pětina světové ropy.
Mearsheimer tuto bilanci označuje jednoznačně: z vojenského hlediska válka pro USA a Izrael skončila prohrou. Letecká kampaň selhala — bombardování Íránu k žádnému ze stanovených cílů nepřivedlo. Pozemní invaze nepřipadá v úvahu, protože USA nemají v regionu dostatečné pozemní síly a politicky je nepřijatelná. Zbývá námořní blokáda Hormuzského průlivu, která se stala posledním pákovým nástrojem — ale i ten má velmi omezenou účinnost. Obnovení bombardování by situaci jen zhoršilo: k ničemu nevedlo od počátku, nepovede ani nyní.
Trumpa přesvědčil k zahájení války izraelský premiér Netanjahu a šéf Mossadu David Barnea — přislíbili mu bleskové vítězství ve stylu „šoku a hrůzy", které má vést k okamžitému zhroucení íránského režimu a spontánnímu lidovému povstání. Téměř všichni Trumpovi poradci — včetně ředitele CIA Johna Ratcliffa a generála Caina, předsedy sboru náčelníků štábů — varovali, že neexistuje žádná strategie vedení vítězné války. Trump přesto zasáhl.
Blokáda průlivu: Trumpův poslední páku sabotuje vlastní jednání
V pátek se zdálo, že jsou na místě všechny prvky příměří: Izrael zastavil bombardování Libanonu a Írán oznámil, že otevře Hormuzský průliv. Diskuse v Islámábádu mezi americkými a íránskými vyjednavači měly proběhnout ve dnech 22.–23. dubna. Jenže Trump v poslední chvíli oznámil, že americká námořní blokáda průlivu zůstane v platnosti. Írán reagoval okamžitě — průliv znovu uzavřel. Islámábádská jednání se nekonala.
Mearsheimer toto rozhodnutí označil za nepochopitelné. Před válkou USA záměrně nezaváděly blokádu průlivu, protože íránská ropa na světových trzích pomáhala udržovat nízké ceny. Jakmile blokáda začala, íránská ropa přestala plynout na trh — a tím se oslabila i americká ekonomická pozice. K tomu přistupuje fakt, že blokáda jako nástroj nátlaku nestačí a obnovené bombardování nepřinese výsledky, jichž nebylo dosaženo od počátku. Výsledkem je, že Trump vlastním rozhodnutím podkopal reálnou šanci na zahájení mírových rozhovorů.
Klíčový problém není jen diplomatický, ale i politický: Izrael a proizraelská lobby ve Washingtonu mají zájem na tom, aby USA v konfliktu pokračovaly, nikoli aby uzavřely dohodu. Šéf Mossadu Barnea veřejně prohlásil, že Izrael válku neukončí, dokud nedojde k výměně íránského režimu — a to je cíl, který je po padesáti dnech bombardování realisticky ještě vzdálenější než 27. února, protože bombardování posílilo soudržnost íránské společnosti kolem stávajícího vedení.
Mearsheimer upozorňuje na historický vzorec opakovaného zklamání Íránu ze strany USA. V devadesátých letech Írán opakovaně usiloval o sbližování, Clinton o to projevoval zájem — ale lobby intervenovala a označila jakékoli sblížení za nepřijatelné. Totéž platí pro Obamu. Výsledkem je desetiletí záměrně udržované nepřátelství, přestože Írán sám o sobě nepředstavuje pro USA bezpečnostní hrozbu.
Světová ekonomika na kurzu Titaniku: „Chybí jiskra a narazíme do ledovce"
Ze zálivu normálně protéká přibližně 20 milionů barelů ropy denně — zhruba pětina celosvětové spotřeby. V důsledku konfliktu se reálný tok snížil na odhadem 9–10 milionů barelů; zbylých 10–11 milionů je zablokováno. Kdyby eskalace vedla k úplnému uzavření zálivu a zároveň Hútíové spolu s Íránem zablokovali Rudé moře — kudy proudí saúdská ropa — dopad by byl katastrofální. Mearsheimer přirovnává světovou ekonomiku k Titaniku mířícímu k ledovci: zatím ještě nenarazil, ale kurz je nastaven a čas se krátí.
K ropě přibývají další faktory. Přibližně třetina světových hnojiv pochází z Perského zálivu — jejich výpadek způsobí potravinovou krizi především v chudých zemích. Ze zálivu přestalo téci helium nezbytné pro výrobu mikročipů, hliník, letecký petrolej i motorová nafta. V Evropě se hovoří o zásobách leteckého paliva na pouhých šest týdnů. A to vše za situace, kdy se průliv ještě zcela nezavřel a Rudé moře ještě funguje.
Čína, Rusko a prakticky celý zbytek světa tuto situaci sledují se zděšením a vyvíjejí na Washington tlak, aby válku ukončil — Peking aktivně zprostředkovává přes Pákistán. Jenže Trump je přesvědčený unilateralista a na tlak spojenců nereaguje. Jedinou pákou, která ho může přinutit k dohodě, je podle Mearsheimera hrozba ekonomické katastrofy. Tu si Trump uvědomuje — a právě proto se brání eskalaci. Problém je, že Izrael a washingtonská lobby budou do poslední chvíle bojovat proti jakémukoli kompromisu s Teheránem.
Mearsheimer označuje Trumpovu vyjednávací pozici jako slabou: USA prohrály válku, a proto budou muset přistoupit na převážnou část íránských požadavků. Realistickým výsledkem je dohoda podobná JCPOA z roku 2015, možná s mírně přísnějšími podmínkami pro obohacování uranu — a za cenu ústupků ve všech ostatních otázkách: kontrola průlivu, odškodnění, sankce, budoucnost amerických vojenských základen v regionu, vztahy Íránu s Hizballáhem a Hamásem. Vítěze s plakátem na letadlové lodi nelze čekat.
