Bogota je město paradoxů. Leží ve výšce 2 600 metrů nad mořem, celoročně se tu pohybuje teplota kolem patnácti až dvaceti stupňů a přesto má místní kuchyně stále v oblibě vydatnou, teplou stravu — dědictví dob, kdy v andském podnebí skutečně vládly mrazy. Dnes tu září největší knižní veletrh Latinské Ameriky, který je po Frankfurtu považován za jeden z největších na světě, a přesto se v ulicích od setmění střílí. Tuhle kontradiktorní realitu zažila jedna z účastnic panelové debaty na vlastní kůži, když se na veletrh vydala přednášet.
Největší knižní veletrh Latinské Ameriky
Bogotský knižní veletrh je událost, která se svým rozsahem blíží frankfurtskému — největšímu na světě. Pro literárně orientovaného návštěvníka jde o ohromující zážitek: obrovská knihkupectví o velikostech, jaké v Česku prostě neexistují, hustá síť kamenných prodejen v celém městě a čtenářská kultura, která je součástí každodenního života. Na každém kroku jsou domy popsané citáty, muzea uvozena verši a v každém knihkupectví zvláštní sekce věnovaná Gabrielu Garcíovi Márquezovi. Kolumbie si svého největšího spisovatele přivlastnila jako živou součást národní identity — přestože velkou část života strávil v Paříži a v Mexiku, kde také v roce 2014 zemřel.
Španělština je v Kolumbii absolutní jazykový blok. Ani studenti vysokých škol nemusí ovládat angličtinu — španělsky mluvící akademická obec je tak rozsáhlá, že vědci si mohou dovolit nepublikovat v angličtině a přesto mít obrovské publikum. Přednášet ve španělštině po třech měsících studia jazyka je sice náročné, ale místní vstřícnost to vynahrazuje: zatímco ve Francii vás za nedokonalou francouzštinou pohledem požádají, ať jedete domů, v Bogotě dostane každý pokus o španělštinu skoro ovace vestoje.
Bezpečnostní paradox: přestřelky za soumraku
Bogota se v posledních desetiletích pyšní tím, že se vypracovala z titulu nejnebezpečnějšího města světa. Místní na to jsou hrdí a hosty se průběžně ptají, jestli se cítí bezpečně. Subjektivní pocit bezpečí je přitom skutečně překvapivě vysoký — lidé jsou vstřícní, pomáhají a člověk se v jejich přítomnosti cítí dobře. Realita ulice po setmění je ale jiná. V Bogotě se stmívá kolem šesté hodiny, a co bylo ráno klidnou čtvrtí, může být večer místem, kde projíždějící auto nechá za sebou zvuky, které snadno rozpoznáte.
Bezpečnostní situace má konkrétní dopady i na akademický provoz. Přednášky se odsouvají nebo ruší kvůli explozím v okolí univerzity, studenti barikádují budovy a hází zápalné lahve, policejní slzný plyn pak nutí celou budovu tři dny větrat. Profesor, který doprovázel zahraniční přednášející, se jednou pokusil dorazit na čas tramvají — má vlastní jízdní pruhy, jezdí rychleji. Přišel pozdě. Cestou přes něj projela přestřelka.
Deset kilometrů v Bogotě trvá klidně tři hodiny — město se dusí v zácpách, protože střední třída, která by jinak využívala MHD, jezdí auty nebo Uberem. Místní řidiči Uberu přitom patří ke střední třídě, s níž se dají vést hodiny rozhovoru o politice, společnosti i o budoucnosti. Uber v Bogotě funguje bezchybně a je standardním dopravním prostředkem pro každého, kdo nechce riskovat.
Bezpečnostní situace se podle místních za posledního prezidenta Gustava Petra poněkud zhoršila. Petro pochází z prostředí guerillového hnutí a vede politiku všeobecného smíru — vyjednává se skupinami s bohatou násilnou minulostí. Někteří to vnímají jako krok ke stabilitě, jiní se obávají, že se tím tyto skupiny posilují. Blížící se volby politická napětí dále vyostřují. Vzpomínky na násilí osmdesátých a devadesátých let, kdy bezpečnostní situace dosáhla nejhoršího, se v takové atmosféře vracejí jako strašák.
Kokain jako národní prokletí
Koková rostlina roste v kolumbijském venkově podobně přirozeně jako v jiných zemích pšenice. Venkovské obyvatelstvo ji pěstuje, kartely sbírají, zpracovávají a distribuují do Spojených států a Evropy. Kolumbie sama je přitom zemí, kde kokain jako rekreační droga prakticky neexistuje — alespoň ne v těch společenských vrstvách, kde se pohybuje městský střední a vyšší střední stav. V Evropě je to droga vyšší střední třídy. V Kolumbii je to prokletí.
Lístky koky jsou v Kolumbii legální — žvýkají je i děti jako mírné stimulans, podobně jako v jiných andských zemích. Ale kokain jako produkt průmyslového zpracování je pro Kolumbijce něco jiného: symbol vší bolesti, kterou tato látka jejich společnosti způsobila. Rozvrat rodin, kartely, explodující násilí, politická korupce. Jedna česká odbornice zabývající se kokainem a kokou, s níž se podařilo v Bogotě setkat, to shrnula jednoduše: dokud bude v Evropě a Americe poptávka, pro mnoho kolumbijských rolníků to bude jediná reálná možnost obživy. A dokud to bude jejich obživa, bude to přinášet násilí.
Pokusy o řešení narážejí na tvrdou ekonomiku. Politická pravice opakovaně prosazuje chemické postřiky — zničit kokové plantáže herbicidy. Jenže tím přijdou o obživu lidé, kteří nemají kam jinam. Přeučit je na pěstitele kávy není tak jednoduché, jak to vypadá na papíře: kávová ekonomika je složitější a výnosy jsou nižší. Existují programy, které rolníkům dorovnávají rozdíl v příjmu mezi kávou a kokainem, ale v zemi s hlubokými sociálními nerovnostmi mají jen omezený dosah. Kolumbie disponuje bohatými přírodními zdroji a pracovitým obyvatelstvem, ale politická a sociální propast brání jakémukoli trvalému řešení.
García Márquez: živý duch Kolumbie
Gabriel García Márquez je v Kolumbii všudypřítomný jako živá postava, ne jako muzejní exponát. Fasády domů nesou citáty ze Sto roků samoty, muzeum původních obyvatel je nadepsáno jeho verši, každé knihkupectví má zvláštní sekci s jeho dílem. Přitom reálně v zemi žil jen část svého života — studoval, pracoval jako novinář, odhalil korupci a musel uprchnout do Paříže. Dlouhé roky pak strávil v Mexiku, kde také v roce 2014 zemřel. Bogotě se nikdy úplně nevzdal, ale vždy ji vnímal s určitým odstupem: sám ji popisoval jako šedé, deštivé město plné vážených úředníků — v kontrastu se živou, barevnou karibskou oblastí, kde se narodil.
Paralela s Jamesem Joycem a Dublinem se nabízí sama: spisovatel, který fakticky žil jinde, se stal absolutním symbolem místa, o němž psal. Makondo — fiktivní město ze Sto roků samoty — je přitom víc než literární kulisa: jsou to dějiny Kolumbie. Márquezova realita bývá označována za magický realismus, ale sám autor trvával na tom, že popisoval skutečnost. Kolumbie je prostě taková: disproporční, nepředvídatelná, plná kontradikcí, kde se tropická oblast střídá se zasněženými horami a moderní integrace umělé inteligence koexistuje s guerillovými zbytky z minulého století.
V devadesátých letech García Márquez napsal reportážní knihu na hraně novely o drogovém obchodu a o tom, jakým způsobem zasahuje do politiky — česky vyšla pod názvem Příběh jednoho únosu. Minulost se v Kolumbii neuzavírá: žije v přítomnosti, v politické kultuře i v osobách, které vzešly z guerillového prostředí a dnes sedí v prezidentském paláci. Nejvýznamnější současný kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez, který vychází i v češtině, se na Márquezovo dědictví soustavně odkazuje. Mrtvá minulost tam prostě nikdy nepřestane žít.
Moderní město se starými démony
Bogota je zároveň supermoderní společností. Umělá inteligence je do místní ekonomiky integrována výrazně hlouběji než v Česku — a přináší s sebou stejné problémy: vysokou nezaměstnanost mladých lidí, deprese, úzkosti, odtržení od tradičních vzorců. Porodnost klesla z osmi dětí na ženu v sedmdesátých letech na dnešní hodnotu 1,6. Taxikáři v Uberu o tom mluví spontánně, bez vyzvání. Na každém rohu jsou chovatelské potřeby pro psy, psí salony, obchody s narozeninovými dekoracemi pro psy — a lidé se jim diví méně než v Praze.
Sociální nerovnosti jsou tu ostřejší než kdekoli v Evropě: bezdomovci, chudoba viditelná na první pohled, a hned vedle nákupní centra, která by obstála v Mnichově. Střední třída jezdí Uberem, protože MHD je pro ni sociálně nepřijatelná — a tento postoj zároveň přispívá k dopravnímu kolapsu, který z Bogoty dělá město tříhodinových přejezdů. Profesorka z nikaragujské univerzity, která navštívila Bogotu, to shrnula výstižně: když se vrátí domů a vypráví, co se jí přihodilo jen na univerzitní půdě, nikdo jí nevěří. García Márquez říkal totéž — a přitom tvrdil, že popisoval pravdu.
Bogota je prokletá a magická zároveň. Nepředvídatelná, hlasitá, štědrá a nebezpečná. Město, kde se na vás usmívají, pomáhají vám a zároveň vám poradí, abyste po setmění nevycházeli sami. Knižní veletrh světové úrovně a přestřelky za rohem. Kokainové prokletí, které se nepodaří vyřešit chemickým postřikem. A všude, doslova všude — Márquez.
