Tři události, které spolu na první pohled nesouvisejí, se sešly v jednom týdnu a podle historika Milana Calábka tvoří jeden obraz: blížící se rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v lichtenštejnské kauze, historicky první sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu na české půdě v Brně a vzestup maďarského politika Pétera Magyara, který staví znovuotevření Benešových dekretů do středu své zahraniční politiky. V pozadí všech tří stojí precedens, jenž by mohl spustit lavinu žalob a v krajním případě ohrozit finanční stabilitu republiky.
Štrasburk: jedna chyba a první mezistátní žaloba na Česko
Celý spor začal nenápadně. Při digitalizaci pozemkového fondu v roce 2013 se u Říčan zjistilo, že u zhruba 600 hektarů lesa a půdy je v kolonce vlastníka stále zapsán kníže František Josef II. z Lichtenštejna — historicky největší konfiskát na základě Benešových dekretů na území bývalého Československa. Úředník, který do zápisu nahlédl, ovšem nevěděl, kdo Lichtenštejnové jsou, a majetek promptně přepsal na lichtenštejnskou knížecí nadaci jako dědice.
O rok později, v roce 2014, udělal český stát osudovou chybu: knížecí nadaci zažaloval a požadoval pozemky zpět do majetku státu. Tím se otevřela celá série žalob — nejdřív u českých soudů, kde Lichtenštejnové argumentovali, že je republika nově připravuje o majetek, čímž prý dokazuje, že Benešovy dekrety jsou stále živé, a že je vyvlastňuje na základě kolektivní viny a porušení lidských práv. Druhá, ještě nebezpečnější část žaloby tvrdí, že se na Lichtenštejny dekrety vůbec nevztahují, protože nejsou Němci a byli do této kategorie zařazeni chybně.
Klíčovým spouštěčem je přitom precedens ze sousedního Slovenska. U Bardejova nebylo 160 hektarů půdy prarodičů Miklóse Boržiče zapsáno do katastru a Slovensko je na základě dekretů znovu vyvlastnilo. Evropský soud pro lidská práva rozhodl 19. května 2020 v Boržičův prospěch — Slovensko muselo majetek vrátit, zaplatit pokuty i náklady řízení. A právě v témže roce 2020 se odhodlalo Lichtenštejnsko jako stát podat první mezistátní žalobu na Českou republiku u štrasburského soudu. Za více než šedesát let existence tohoto soudu šlo teprve o jeden z mála takových případů; podobných mezistátních stížností řešil Štrasburk pouhých 28. Český ústavní soud sice perfektně formuloval, že rozhodující jsou restituční zákony nadřazené katastrálnímu zápisu — jenže původní žaloba státu z roku 2014 už byla na světě.
Skutečné riziko leží ve druhé části žaloby. Kdyby se Lichtenštejnům vracel velký majetek, platily by se obrovské částky za jeho užívání a úroky — a to by mohlo vést k finančnímu kolapsu. Nejde jen o 600 hektarů u Říčan; ve hře je podle Calábka prakticky půlka Moravy, lednicko-valtický areál i Velké Losiny.
Sudety v Brně a otázka, kdo vlastně Lichtenštejnové byli
Lichtenštejnská strana staví obhajobu na identitě. Bývalá lichtenštejnská ministryně zahraničí Catherine Egbergerová prohlásila, že základem žaloby je skutečnost, že české soudy neuznávají suverenitu jejich země, a že jde o otázku identity dotčených osob — není prý akceptovatelné, aby české soudy označovaly jejich občany za Němce. Otázka „byli to Němci?" je tak jádrem celého sporu.
Historický pohled je ovšem méně lichotivý. Lichtenštejnové po staletí mistrně manipulovali se svým původem podle toho, co se právě hodilo. Při pozemkové reformě v roce 1919 vystoupili s tím, že nejsou Habsburkové — ačkoli matka knížete Františka Josefa II. byla neteří císaře Františka Josefa. Při sčítání lidu v roce 1930 se naopak přihlásili k německé národnosti; po roce 1945 to vysvětlovali tím, že je tam musel zapsat nějaký pomatený hajný a oni si toho celá léta nevšimli. Etnicky se přitom prohlašují za Alemany — a využívají toho, že Francouzi, Španělé i Portugalci historicky nazývají Německo právě „Alemánia", takže Alemani prý nejsou Němci.
Archivní doklady kreslí jiný obraz než ten o neutrálním knížectví. Peníze tehdy mířily do SS v Krnově a Opavě i na nacistickou sbírku Winterhilfe a na rakouských statcích knížete podle archivů pracovali vězni z koncentračních táborů. K samotné „neutralitě" Lichtenštejnska se vyjádřil i haagský soud výnosem z roku 1955 ve sporu Guatemala versus Lichtenštejnsko, podle nějž tato neutralita sloužila k tomu, aby se kryl a převáděl majetek.
Kořeny lichtenštejnského bohatství sahají navíc hluboko do české historie. Karel z Lichtenštejna, řečený krvavý, předsedal po bitvě na Bílé hoře soudu, který odsoudil 27 českých pánů, rytířů a měšťanů, a jako místodržící pak spustil obří konfiskace i mincovní podvod: stáhl z oběhu zlaté a stříbrné mince a nahradil je „dlouhými mincemi" — mědí jen tence potaženou stříbrem — za které skupoval statky včetně Říčan. Důsledkem byl finanční kolaps a hladomor. Tak vznikl majetek, díky němuž je lichtenštejnský panovník dodnes nejbohatším v Evropě — a do tohoto kontextu zapadá i symbolika sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se letos koná poprvé na české půdě, právě v Brně.
Magyarův Trianon: maďarský archetyp míří na slovenské dekrety
Třetí tlak přichází z Maďarska. Šestnáct let Orbánovy vlády podle Calábka znamenalo, že vystudovaní lidé nenacházeli uplatnění — všechna místa byla obsazená Orbánovými lidmi. Vznikla tak nadprodukce elit, kterou historik Peter Turchin ve své kliodynamice spojuje s velkými politickými potížemi. Této krize se chopil Péter Magyar, jenž ovládl hnutí Tisza a slíbil, že po vítězství vyzve špičky elit k odstoupení — čímž dal najevo, že místa budou volná. Orbánův boj „za národ" se po šestnácti letech vyčerpal a Magyar nabídl lidem nový příběh: že jsou tvůrci dějin a mohou napravit křivdy, které Maďary potkaly.
Souboj obou politiků je i soubojem historických archetypů. Zatímco Orbán se hlásil k romantickému revolučnímu odkazu roku 1848 a ke Kossuthovi, Magyar si vybral Ference Deáka — „mudrce národa", který sázel na pasivní rezistenci a realismus a dotáhl rakousko-uherské vyrovnání. Orbán chtěl Evropskou unii rozbít; Magyar ji chce využít. Strávil deset let v Bruselu a ví, co tam chtějí slyšet.
Každý maďarský politik se musí vyjádřit k Trianonu. Mírová smlouva z roku 1920 je pro Maďary tím, čím je pro Čechy Bílá hora — přišli při ní o dvě třetiny území a třetina Maďarů zůstala za hranicemi. Magyar ovšem nostalgii nahradil agresí s historickými kořeny: své projevy pronáší pod sochou Karla Roberta z Anjou, krále, který kdysi udeřil na místní oligarchy na území dnešního Slovenska, ovládl Horní Uhry, získal kremnické zlato a začal razit zlatý forint. Tuto inspiraci — likvidaci Orbánových oligarchů, kterou označuje vlastním heslem — Magyar otevřeně přiznává.
Konkrétní cíl je ovšem finanční. Maďarsko podle Calábka nutně potřebuje peníze a ty by mohly přijít právě ze Slovenska. Magyar podmiňuje jednání se Slovenskem „vyřešením" Benešových dekretů, argumentuje, že nemohou tvořit základ právního řádu členské země EU, protože stojí na kolektivní vině. Žádá zrušení slovenského zákona, který podle něj trestá zpochybňování dekretů, a záruky, že se půda příslušníků maďarské menšiny nebude vyvlastňovat. Na Slovensku k tomu má páku: žije tam zhruba 400 tisíc Maďarů a vyvlastňování — například kvůli dálnici u Bratislavy — pokračuje. Kdyby se podařilo Benešovy dekrety nabourat, mohlo by Slovensko platit nepředstavitelné částky. Premiér Robert Fico ovšem podle Calábka neustoupí — pro něj by to byla politická sebevražda.
Hradní iniciativa a otázka, jak se bránit
Do mozaiky zapadá i krok prezidenta Pavla. Ten začátkem listopadu 2023 informoval vládu o návrhu Lichtenštejnů na mimosoudní vyrovnání a vzal na sebe roli prostředníka mezi státem a lichtenštejnským dědičným princem Aloisem. Návrh počítá se společným česko-lichtenštejnským fondem, do nějž by se zabavený majetek vložil a spravoval se společně — čímž by se obešel spor o platnost Benešových dekretů. Prezident to prezentuje jako možnou cestu k ukončení dlouholetých sporů, podle Calábka jde ale o salámovou metodu: představa, že by republika spravovala půlku Moravy společně s jiným státem, je neudržitelná a po čase by stejně přišel další soud.
Proti výnosu štrasburského soudu, pravděpodobně vydanému velkým senátem, není odvolání — pokud padne ve prospěch Lichtenštejnska, nadřízená instance neexistuje. Obrana proto musí být diplomatická a rychlá. Calábek připomíná pařížskou reparační komisi z prosince 1945, podle níž je majetek odsunutých Němců jen zálohou na poměrně vysoké československé reparace; zbytek měla doplatit Spolková republika, která má podle zákona z roku 1952 o vyrovnání břemen odsunuté odškodnit. Republika tak může argumentovat, že peníze nemá a mít nebude, dokud nedostane reparace. Silného spojence vidí v Polsku, které své nároky vyčíslilo na 1,3 bilionu dolarů, dále ve Slovensku, ve Spojených státech a v Izraeli. Klíčové podle něj je nevzdat se a bránit se právní cestou — k diplomatické aktivitě má podle něj dobré kontakty ministr zahraničí Macinka.
Tři události, jeden týden, jeden cíl: prolomit Benešovy dekrety, ať už soudní cestou ve Štrasburku, symbolickým tlakem v Brně, nebo politickým vyjednáváním z Budapešti. Společným jmenovatelem je precedens, který může otevřít dveře k žalobám o majetky, jejichž rozsah by republiku — a v případě Slovenska i sousedy — vystavil obrovskému finančnímu riziku.
