Tvrzení, že se válčí kvůli jadernému programu nebo lidským právům, je podle ekonoma Richarda jakýsi test inteligence — kdo ho přijme bez výhrad, v testu propadl. Velké války podle něj nevznikají spontánně, ale jsou inženýrsky připravované, a klíčovou roli v nich od počátku 20. století hrají banky a kontrola nad penězi. Rozhovor spojuje dějiny první světové války s dnešním napětím mezi Spojenými státy a Čínou a varuje, že stejný mechanismus může vést k třetímu globálnímu konfliktu.
Války začínají pod falešnou záminkou
Příkladem cíleně vyrobené záminky je potopení parníku Lusitania u irského pobřeží v roce 1915, při němž zahynulo přes sto amerických občanů. Veřejnosti byl incident předložen jako bezohledný útok německé ponorky na civilní loď, který si žádá odvetu. Skutečnost byla složitější: dostat Spojené státy do války proti Německu bylo obtížné, protože značná část tehdejších Američanů měla německý původ a němčina byla v zemi běžně užívaným jazykem.
Britové loď oficiálně zařadili na seznam pomocných vojenských plavidel, čímž se z hlediska německého velení stala legitimním cílem. Německá strana dokonce nechala v amerických novinách otisknout varování, aby cestující na Lusitanii nenastupovali, protože je na seznamu cílů — některé velké listy ovládané proválečnými kruhy ovšem tyto inzeráty odmítly otisknout. Loď navíc podle dostupných indicií zřejmě vezla i vojenský materiál. Britská admiralita, v jejímž čele tehdy stál Winston Churchill, prý nechala kapitánovi nařídit zpomalení strojů přímo v blízkosti německé ponorky. Z incidentu se stala mediální senzace, která zásadně přispěla ke vstupu USA do války. Operace pod falešnou vlajkou tak slouží jako spouštěč velkých konfliktů — a stejný scénář hrozí i dnes, na prahu možné třetí světové války.
Čína je dnešní Německo a Pás a stezka novou bagdádskou železnicí
Před první světovou válkou ovládala svět jediná velmoc — Británie s rozsáhlým koloniálním impériem, které těžilo z postavení na úkor ovládaných zemí. Vzestup Pruska a poté sjednoceného Německa jako vysoce rostoucí ekonomiky s prosperující střední třídou, kvalitním školstvím a vědeckou převahou znamenal pro britskou hegemonii nepříjemnou konkurenci. Rozhodující ranou byl německý plán vybudovat železnici Berlín–Bagdád–Basra, financovaný Deutsche Bank: kontinentální dopravní spojení mělo Německu zajistit přístup k surovinám a ropě bez závislosti na britské námořní nadvládě. Britští plánovači usoudili, že to musí být zastaveno všemi prostředky, včetně války.
Dnešní obdobou Německa v roli rivala globálního hegemona — nyní Spojených států — je Čína. I ta se snaží vymanit z odkázanosti na námořní trasy kontrolované Amerikou, ať už jde o Hormuzský průliv, nebo ještě důležitější Malacký průliv. Moderní obdobou bagdádské železnice je čínská iniciativa Pás a stezka, prezentovaná čínským prezidentem Si Ťin-pchingem před více než deseti lety: síť silnic, železnic a přístavů, která rozvojovým zemím nabízí alternativu k systému Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Útok na Írán, jednoho z hlavních dodavatelů energie pro Čínu, podle této interpretace zasáhl i infrastrukturu Pásu a stezky — mosty a železniční spoje. Hlavním terčem konfliktů kolem Venezuely a Íránu tak ve skutečnosti není ani jedna z těchto zemí, nýbrž Čína.
IMF, Světová banka a past rozvojových zemí
Systém řízený Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou je popisován jako moderní verze britského koloniálního modelu. Rozvojovým zemím se nabízejí půjčky výměnou za podmínky: volný obchod, deregulaci, liberalizaci a privatizaci. Výsledkem je, že tyto země zůstávají uvězněné ve vývozu surovin s nízkou přidanou hodnotou, nesmějí budovat vlastní průmysl ani bránit levnému odkupu svých podniků cizinci.
Příkladem byla asijská krize v letech 1997–1998. Thajsko, do té doby úspěšná ekonomika s přebytkem úspor, bylo přivedeno k pádu kombinací politiky místní centrální banky a tlaku fondu: pevný kurz vůči dolaru, vyšší domácí úrok než dolarový a pobídka firmám zadlužovat se v dolarech vytvořily neudržitelnou dluhovou bublinu. Po útoku spekulantů a vyčerpání devizových rezerv měna zkolabovala, průmyslová výroba se propadla o čtvrtinu a fond nabídl pomoc výměnou za rozprodej thajských aktiv zahraničním partnerům za zlomek ceny. Thajsko se z programu nakonec po dvou letech vymanilo. Klíčovým nástrojem je přitom vždy řízení úvěrů bankovním sektorem — týž mechanismus, jaký lze použít k nafouknutí i prasknutí realitní bubliny.
Centrální banky, úvěr a vzestup totalit
Skutečnou pákou ekonomiky je podle této analýzy tvorba peněz a úvěru bankami. Když se úvěr nasměruje do produktivních investic, vzniká růst a prosperita; když se použije ke spekulacím s aktivy, vznikají bubliny a krize, které lze využít k přerozdělení majetku. Decentralizovaný systém mnoha malých místních bank vrací moc nad penězi do regionů, zatímco centralizace ji soustřeďuje do rukou stále menšího počtu lidí. Mizení tisíců bank v Evropě i USA je proto líčeno jako válka proti střední třídě.
Historickou ilustrací je výmarské Německo: zahraniční kontrola nad říšskou bankou, hyperinflace 20. let a poté úvěrová politika, která pomohla nastartovat hospodářské oživení — a podle této interpretace i nástup Hitlera k moci. Evropská centrální banka je v této perspektivě „obnovenou říšskou bankou", modelovanou podle nejhorší centrální banky v dějinách, na rozdíl od německé Bundesbank, která byla odpovědná parlamentu a vyhýbala se vytváření bublin.
Vyvrcholením směřování k centralizaci má být digitální centrální bankovní měna (CBDC). Zlomová není digitální podoba peněz — bankovní peníze jsou digitální už půl století — nýbrž centrální kontrola: programovatelné, povolením podmíněné peníze, které lze utratit jen na to, co a kde centrální plánovači dovolí. Válka, krize nebo nová vlna inflace mohou posloužit jako záminka k jejímu zavedení. To je popisováno jako sen totalitních vládců a krok k jednomu světovému řízení.
Logika versus pravda
Moderní ekonomie podle této kritiky stojí na klamu, který sahá k britskému ekonomovi Davidu Ricardovi. Ten „dokázal" výhodnost volného obchodu elegantní matematikou, ale opřel ji o nereálné předpoklady a vynechal klíčový faktor — vývoj směnných relací, který rozvojové země ve skutečnosti ochuzuje. Logika je sice přesvědčivá, ale logika není pravda: vypovídá jen o teoretických možnostech, nikoli o tom, co je skutečné. Pravda se zakládá na důkazech.
Stejný „velký podvod" — vydávání simulací za fakta — se podle tohoto čtení opakuje u modelu Římského klubu o mezích růstu, u scénářů populačního růstu, u klimatických modelů i u predikcí šíření pandemií. Rovnovážná ekonomie navíc skrývá to podstatné: moc. Na racionovaných trzích má navrch ta strana, která je vzácnější — a u peněz je to vždy ten, kdo peníze vytváří.
Závěr
Spojnicí mezi první světovou válkou a dnešním napětím je podle tohoto výkladu opakující se vzorec: vyrobená záminka, ekonomický rival vybudovaný a poté potlačený, a přestavba mezinárodního měnového systému po každém velkém otřesu. Hlavním varováním je směřování k bezprecedentní centralizaci moci v rukou několika lidí — v rozporu s největším poučením 20. století, že právě to nikdy nedopadlo dobře.
