Konflikt mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem se podle vojenského analytika nevyvíjí podle původních scénářů Washingtonu. Írán se ukázal jako mimořádně odolný protivník, Trump se dostává do politicky prekérní pozice před výročím 250 let USA i podzimními volbami do Senátu a celá válka se postupně obrací proti americkým spojencům v Perském zálivu.
Írán jako „tvrdý oříšek" a Trumpova prekérní pozice
Původní očekávání, že íránský režim se zhroutí jako systém a v zemi propukne barevná revoluce, se nenaplnilo. Írán se naopak ukázal jako velmi obtížně rozlousknutelný oříšek a americký prezident Donald Trump se začíná dostávat do prekérní situace. Blíží se výročí 250 let Spojených států, k němuž Trump slíbil vyřešit veškeré problémy země — to se zjevně nedaří.
Zásadnější jsou ale podzimní volby do Senátu. Pokud Trump nedokáže Američanům nabídnout viditelný úspěch, hrozí mu, že se stane takzvanou chromou kachnou bez většiny pro prosazování svých slibů. Republikáni potřebují většinu, kterou prezident potřebuje pro naplnění svého programu.
Írán zvolil nečekanou strategii — nesnažil se jen pasivně bránit. Přestože Izrael na začátku konfliktu nevybíravým způsobem vyřadil prakticky celé íránské vedení, země se dokázala dát rychle dohromady. Klíčovou roli sehrály íránské revoluční gardy, které nefungují jako jedno centralizované velení, ale jako organismus — každá část má své konkrétní úkoly. Tento decentralizovaný model se ukázal jako vysoce efektivní.
Írán uzavřel nesmlouvavě Hormuzský průliv, zaútočil na americké základny i na území amerických spojenců v Perském zálivu a zlikvidoval značné množství radarů a techniky. Američané přišli o neuvěřitelné množství letadel i radarů v cenách řádově 1,5 miliardy dolarů. Odhaduje se, že Írán nepřišel ani o polovinu své kapacity raket, odpalovacích zařízení a protivzdušných systémů — to, co si dokázal ukrýt, prakticky nikdo nezná.
Kdo skutečně ovládá Hormuzský průliv
Spojené státy a Izrael čelí v regionu zásadní logistické nevýhodě — Izrael s Íránem nesousedí a USA jsou ještě dál. Írán má naopak nepřeberně možností, jak průliv ovládat. Klíčové cíle jsou v zemích kolem zálivu: překladiště ropy a zkapalněného plynu, dále odsolovací systémy, na kterých závisí například až 80 % obyvatel Saúdské Arábie z hlediska pitné vody. Zničení těchto zařízení by představovalo obrovský logistický a humanitární zásah.
Írán disponuje rozsáhlou flotilou malých člunů a námořních dronů a může cíleně zasahovat lodě, které průlivem proplouvají. Několik tankerů už bylo zasaženo a poškozeno. Američané se snaží blokovat plavbu íránských lodí i lodí, které čerpají naftu z íránských překladišť, ale příliš se jim nedaří. Když zaútočí na čínský tanker, Čína prostě pošle další. Čínské a ruské tankery proplouvají bez problémů — Íránci jim umožňují průjezd, protože platí v jüanech. Tankery jiných zemí, jejichž vlády platbu v jüanech odmítají, mají problém.
Hormuzským průlivem prochází také množství optických a dalších kabelů, kterými teče významná část celosvětové internetové komunikace. K vyřazení nemusí dojít ani fyzickým přesekáním — stačí vyřadit zesilovače signálu. Írán tedy nejen ovládá lodní dopravu, ale fakticky drží v rukou i hospodářské a sociální systémy zemí kolem zálivu. Změnit to by vyžadovalo totální likvidaci, tedy reálně použití jaderných zbraní ze strany USA nebo Izraele.
Energetické dopady na Evropu a slabost NATO
Strategie ničení ropných rafinérií a logistických řetězců dopadá na všechny strany konfliktu, včetně Evropy. Roste cena ropy, benzínu i nafty. Trh je velmi neklidný a náhradní zdroje nejsou rychle k dispozici — nové ropovody a plynovody se nestaví během několika měsíců. Asie trpí obzvlášť silně, protože až 80 % její ropy proudí právě přes Hormuzský průliv. Evropa se přitom kasá, jak se zbavila ruského plynu a ropy, ale platí za to velmi draho.
Příkladem rizik nové politické orientace je Arménie, která se přibližuje k Evropské unii. Rusko jí oznámilo, že vypoví dosavadní výhodné smlouvy z dob Společenství nezávislých států — pokud chce Arménie do Evropy, dostane evropské ceny ropy a plynu, které jsou zhruba tři- až čtyřikrát vyšší a u některých komodit až desetkrát vyšší.
NATO papírově vypadá silně, ale realita je jiná. Severoatlantická aliance neplní svůj základní závazný článek — řešení sporů mírovými prostředky v souladu s Chartou OSN. Není to homogenní organizace: bezpečnostní zájmy zemí na východě, ve středu, na jihu a na západě Evropy se zásadně liší. Aliance navíc nikde nedefinuje povinnost jednotlivých členů formulovat vlastní obrannou doktrínu, která by identifikovala konkrétní hrozby pro danou zemi.
Pro západní země jsou dnes hlavním bezpečnostním problémem imigranti ze zemí islámských, pro Česko a další země v okolí Ukrajiny pak imigranti z Ukrajiny. Bezpečnostní problémy malých zemí jako Česko se navíc zásadně liší od situace Británie, Německa nebo Polska. Poslední skutečně společná akce aliance byl útok proti Afghánistánu po aktivaci článku 5. Od té doby žádný sjednocující efekt nevidíme — naopak: členské země nedávno odmítly návrh generálního tajemníka, aby na pomoc Ukrajině dávaly 0,25 % HDP. Američané jasně řekli, že pokud chce Evropa válčit s Ruskem, ať si válčí, ale ať do toho USA netahá — Amerika si nenechá kvůli evropským válkám rozbít zemi ruskými jadernými zbraněmi.
Kuba pod tlakem a Trumpova potřeba úspěchu
Také Kuba se dostává znovu do hledáčku Washingtonu. Ostrov je ekonomicky na huntě — situaci jednoznačně způsobily Spojené státy zablokováním pomoci, dodávek ropy a plynu. Situace připomíná karibskou krizi: Američané pohrozili, že budou potápět lodě, které by se na Kubu pokusily dovézt ropu. Kuba byla závislá na venezuelské ropě, která se tam teď nedováží. Elektrárny stojí, chybí pohonné hmoty, země je v katastrofálním stavu. Američané přitom stále udržují na Kubě vojenskou základnu Guantánamo.
Trump se nechal slyšet, že bude soudit Raúla Castra za podporu struktur spojených s drogami. Jde o dvaadevadesátiletého muže — sotva si na něm něco vysoudí. Trump ale potřebuje před výročím 250 let USA i před volbami do Senátu nějaký velký úspěch. Amerikanizace Kuby, její proměna ve „showpark" Washingtonu, by mu jistě přinesla politické body. Takový scénář je možný.
Prognóza: pomalé uklidňování a posun spojenců od USA
Pokud nedojde k tzv. černé labuti — nenadálé události nebo provokaci pod cizí vlajkou — měla by se situace postupně uklidňovat. Izrael ale jasně řekl, že nedovolí Spojeným státům jednat s Íránem o ukončení války bez něj. Je otázka, nakolik na to bude Trump slyšet — jeho ryze nábožensky orientovaní voliči ne, jestřábi naopak nebudou rádi, pokud by Trump izraelským požadavkům vyhověl.
Trump nemá moc kam couvnout. Nechal se natlačit příliš daleko a odmítá íránskou nabídku, že obohacený uran předá Rusku nebo Číně — trvá na tom, že ho musí dostat Spojené státy. V regionu je navíc nasazena obrovská koncentrace amerických vojsk a do situace se zamíchali i Francouzi, kteří si nejspíš budou chtít přihrát vlastní polčičku. Přes 67 % Američanů ovšem válku s Íránem odmítá, takže Trump bude muset začít ustupovat.
Zásadnější je dlouhodobý posun: spojenci a podporovatelé USA v regionu — Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Omán — jsou Amerikou strašlivě zklamaní. Mluví se o vytvoření nového vojenského paktu, do kterého by se klidně přidal i Írán. To je nesmírně nebezpečné pro Izrael. Tzv. Abrahámovské dohody, k jejichž podpisu se Saúdská Arábie chystala, padly po útoku Hizballáhu na Izrael. Izrael se tak ocitl v bezvýchodné situaci a celá oblast je v klinči. Možná to nakonec někdo rozumně odpíská a region se zreformuje — naděje na pomalé uklidnění existuje.
Závěr
Írán prokázal mnohem větší odolnost a vojenskou kreativitu, než s jakou Washington počítal. Ovládnutí Hormuzského průlivu, decentralizované velení revolučních gard a ekonomické tlaky obracející se proti samotným spojencům USA mění geopolitickou rovnováhu na Blízkém východě. Trumpova politická nutnost ukázat úspěch před výročím a volbami se sráží s pevnou izraelskou pozicí i s rostoucí americkou nevolí k další válce. Pravděpodobně uvidíme pomalé uklidňování — ale s trvalou škodou v podobě posunu arabských států od Washingtonu k vlastnímu bezpečnostnímu uspořádání.
