Írán krátce po doručení nejnovějšího amerického mírového návrhu oznámil, že navrhované podmínky jsou zcela nepřijatelné a žádnou dohodu na tomto základě neuzavře. Saúdská Arábie odmítla americkému vojsku propustit klíčovou leteckou základnu Prince Sultána ani průlet vzdušným prostorem, čímž padla klíčová část operace označované jako Project Freedom. Hormuzský průliv — nejdůležitější tepna pro export ropy z Perského zálivu — zůstává nadále uzavřený a íránské podmínky pro zahájení jednání zahrnují úplné stažení amerických sil ze zálivu a odškodnění za způsobené škody.
Mezitím z prostředí americké zpravodajské komunity unikají hodnocení, která jsou v příkrém rozporu s veřejnou narací Bílého domu: Írán je vojensky i ekonomicky v mnohem lepší kondici, než Washington připouští, a americká blokáda nefunguje podle plánu. Tento přehled přibližuje pohled dvou odborníků — politologa Roberta Papeho z Chicagské univerzity a bývalého zbrojního inspektora OSN Scotta Rittera — na to, proč se supervelmoc ocitla v pasti konfliktu, z níž nevidí snadnou cestu ven.
Strategická past: takticky úspěšní, strategicky bezradní
Robert Pape, zakladatel a ředitel Chicagského projektu pro bezpečnost a hrozby (CPOST) na University of Chicago, popisuje situaci jako učebnicový případ propasti mezi taktickým provedením a strategickým dopadem. Pentagon plní všechny zadané úkoly: bomby zasahují cíle, námořní blokáda probíhá, letecká kampaň nekončí. Problém je, že tato přesnost nemění chování Teheránu ani o jotu. Írán disponuje dvěma faktory, které mu dávají nepřiměřenou globální páku — geografickou polohou kontrolující Hormuz a levnou technologií dronů a min. Tyto dva prvky podle Papeho postačují k tomu, aby Írán i přes blokádu posiloval svou mocenskou pozici a postupně se řadil mezi čtyři světová centra moci.
Konkrétním příkladem je útok na klíčový ropovod Spojených arabských emirátů, který do té doby obcházel Hormuz s kapacitou téměř dvou milionů barelů denně. Jakmile Írán tento ropovod zasáhl, vyslal všem státům Perského zálivu jasný signál: Teherán má dost síly, aby potrestal kohokoliv, kdo se do konfliktu zapojí. Výsledek je patrný — arabské státy zálivu odmítají asistovat a nevnímají americkou operaci jako záruku vlastní bezpečnosti, ale jako zdroj dalších ztrát.
Pape odmítá rozšířenou představu, že stačí zvýšit intenzitu bombardování a nepřítel se zlomí. Připomíná zkušenost druhé světové války: od března do konce července 1945 Spojené státy systematicky bombardovaly 58 japonských měst a zahubily přes 700 000 civilistů — přesto Tokio neustoupilo ani o krok. Totéž platí v irakonfliktním kontextu: čím tvrdší trest, tím více se obránce zatvrzuje a hledá způsob, jak udeřit zpět. Pokud by USA zahájily novou vlnu bombardování, Pape očekává odvetu mířenou přímo na energetickou infrastrukturu zálivu — a ceny benzinu v USA by přestaly být otázkou šesti dolarů za galon a přiblížily se osmi až devíti.
Úniky z Bílého domu: zpravodajská realita versus mediální narace
Scott Ritter, bývalý zbrojní inspektor OSN pro Irák, komentuje sérii úniků z CIA a ODNI, které zcela podrývají oficiální narativ Bílého domu. Podle důvěrného hodnocení CIA, o němž informoval Washington Post, dokáže Írán přežít americkou námořní blokádu Hormuzského průlivu nejméně tři až čtyři měsíce, než pocítí závažnější ekonomický tlak — to je přímý opak tvrzení, že Teherán je na pokraji kolapsu. Další únik, tentokrát prostřednictvím Daily Mail, odhaluje, že Írán si zachoval přibližně 75 % mobilních odpalovacích ramp a přibližně 70 % předválečných zásob balistických raket; Washington přitom veřejně tvrdí, že přežilo jen 18 %. Satelitní snímky publikované Washington Postem navíc dokládají, že íránské údery poškodily nebo zničily nejméně 228 struktur na amerických vojenských základnách po celém Blízkém východě — rozsah daleko větší, než Pentagon dosud veřejně přiznal.
Ritter připomíná, že úniky jako takové nejsou v americkém politickém prostředí ničím novým — v 80. letech byl sám svědkem záměrně zkresleného hodnocení, které odpůrci Smlouvy o raketách středního doletu (INF) podstrčili tisku za účelem podrývání dohody. Tentokrát je ale situace opačná: fakta hovoří ve prospěch těch, kdo informace vynáší, a naopak jsou to oficiální mluvčí Bílého domu, kdo konstruuje alternativní realitu. Ritter kritizuje dysfunkci, při níž se poradci nemohou dostat k prezidentovi přímou cestou a místo toho musejí lobbovat za televizní čas na Fox News — jediný kanál, který prezident systematicky sleduje.
Joe Kent: rezignace z čela protiteroristické centrály
Symbolem vnitřní roztržky v Trumpově administrativě je odchod Joea Kenta z čela Národního centra pro boj proti terorismu (NCTC), ke kterému došlo v březnu 2026. Kent, zkušený vojenský veterán s dvaceti lety aktivní služby a jedenácti bojovými turami, pozdější agent CIA a blízký spolupracovník Tulsi Gabbardové, nastoupil do funkce teprve osm měsíců před svou rezignací. Ve svém veřejném dopise napsal, že zpravodajské hodnocení amerických agentur nikdy nepodporovalo tezi o bezprostřední hrozbě ze strany Teheránu a že USA vstoupily do konfliktu kvůli tlaku Izraele a jeho americko-lobbistického zázemí. V rozhovoru pro Tucker Carlsona Kent doplnil, že úředníci s pochybnostmi o operaci nebyli připuštěni k prezidentovi a že CIA nedokázala potvrdit informace pocházející z izraelských zdrojů.
Hormuz, světová ekonomika a politické riziko
Ritter varuje před jedním konkrétním scénářem, který považuje za existenční hrozbu pro světové hospodářství. Pokud by USA obnovily útoky na íránskou energetickou infrastrukturu, Teherán má kapacitu i odhodlání zasáhnout ropnou a plynárenskou infrastrukturu okolních arabských států natolik přesně, aby zastavil produkci v Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru a potenciálně i Saúdské Arábii. Energetická soustava světa by tak přišla o přibližně 22 % kapacity v krátkém časovém úseku — a to by podle Rittera způsobilo totální kolaps světové ekonomiky. Přirovnání je prosté: nosná zeď budovy, které náhle zmizí 22 % statické kapacity, budovu zboří, bez ohledu na to, že zbývajících 78 % stálo. Právě tato hrozba je podle Rittera tím, co prezidentovi jeho okolí říká jako argument proti obnovení útočných operací — obnovení by bylo politickou sebevraždou bez možnosti zotavení.
Ritter zároveň uznává, že jeho odhady mohou být mylné, a to z jediného důvodu: chování prezidenta je v jeho hodnocení nepředvídatelné. Po 39 dnech nepřetržitého bombardování, které podle jeho slov nepřineslo žádný strategický výsledek, jsou íránské síly podle Rittera lépe připraveny k odvetě než na začátku konfliktu. Americká armáda přitom nebyla schopna za tuto dobu zlikvidovat íránský raketový arzenál — o to těžší by bylo dosáhnout tohoto cíle nyní. Ritterovo výsledné hodnocení proto zní: militantní rétorika z Washingtonu je hlavně ohýbáním svalů a prezident potřebuje diplomatickou únikovou cestu.
Informační bublina Bílého domu
Oba hosté se shodují na jednom strukturálním problému: prezident je uzavřen v informační smyčce, která mu systematicky podává zkreslený obraz. Mechanismus popsaný v pořadu funguje takto: vedoucí zaměstnanci Trumpovy administrativy, kteří chtějí sdělit prezidentovi svůj pohled, nežádají o přímou schůzku — místo toho lobbují o televizní čas na Fox News, protože vědí, že právě tam prezident informace vstřebává. Výsledkem je, že mediální prostor spoluformuje strategická rozhodnutí v reálném čase. CIA přitom nemá vlastní lidské zpravodajské zdroje v Íránu — tato kapacita byla zlikvidována při dvou předchozích selháních (v 80. letech a přibližně v roce 2020 při kompromitaci komunikační platformy) a Spojené státy jsou v oblasti humint dnes zcela závislé na izraelské straně. Izraelské zpravodajství přitom podle Rittera briefuje prezidenta nezávisle na americkém personálu a bez možnosti jejich protistanova.
Výsledný obraz je podle obou odborníků podobný: jedna z nejmocnějších vojenských sil světa vstoupila do konfliktu na základě zpravodajství, které nemohla nezávisle ověřit, a nyní hledá cestu ven z pasti, kterou si sama vybudovala. Írán odmítl mírový plán jako nerealistický, Hormuz zůstává uzavřený a z Washingtonu každý den unikají hodnocení, která říkají opak toho, co hlásá Bílý dům.
