Válka Spojených států a Izraele proti Íránu se dostala do fáze, kdy obě strany počítají hlavně jedno: komu dřív dojde dech. Teherán oznamuje, že s vyjednáváním končí a vydrží déle než Donald Trump v úřadu, Bílý dům hlásí naprostou kontrolu nad Hormuzským průlivem. A někde mezi tím leží účet, který platí lidé v Libanonu, posádka přetížené letadlové lodi i americké domácnosti u pokladen.
Írán končí s vyjednáváním a chystá se vysedět Trumpův mandát
Íránská trpělivost je u konce. Teherán dává najevo, že s Trumpovou administrativou už nemá o čem jednat, a otevřeně mluví o tom, že prostě počká do roku 2029, kdy ve Washingtonu nastoupí někdo jiný. Argumentace je jednoduchá: máme ropu, máme zdroje, vydržíme. A ještě jedna věta, kterou je potřeba brát jako íránské sdělení, ne jako doložený fakt — že si v Teheránu neuvědomovali, jak slabá americká armáda je.
K tomu si přičtěte, že se Washington zároveň chystá na konfrontaci s Čínou kvůli Tchaj-wanu a drží kurz proti Rusku. Tři fronty najednou.
Expert na národní bezpečnost Brandon Weichert popisuje situaci jako souboj dvou stopek. Zastánci války podle něj věří, že Spojené státy Íránce prostě přečkají, než se íránský režim zhroutí zevnitř — a Íránci si o Americe myslí přesně totéž. Rozdíl je podle Weicherta v tom, na které stopky dojde dřív: americká ekonomika už podle něj tikat začala. Jde o jeho čtení situace, ne o měřitelný fakt; stejně tak i jeho závěr, že se poměr sil na Blízkém východě trvale posunul v americký neprospěch.
„Ocelová zeď“ u Hormuzu proti hrozbě vypnout světla
Trump ten den na Truth Social napsal, že Spojené státy mají nad Hormuzským průlivem naprostou kontrolu a hodlají si ji ponechat. Námořní blokádu označil za ocelovou zeď, proti níž Írán nic nezmůže: žádné loďstvo, žádné letectvo, vojáci bez žoldu, zdecimované Revoluční gardy, nejisté vedení. Blokáda je fakt — obnovena byla v polovině července a doprava průlivem se propadla. To, kdo průliv skutečně ovládá, je ale předmětem dvou neslučitelných tvrzení: Teherán trvá na tom, že podstatnou část vodní cesty kontroluje on.
Z íránské strany totiž nezaznívá nic, co by porážce odpovídalo. Krátce předtím vyšlo prohlášení, že pokud se hrozby vůči Íránu zopakují, budou v ohrožení statisíce mil energetických přenosových vedení, stovky elektráren, americké i neamerické systémy a globální infrastruktura připojená k internetu. Podplukovník ve výslužbě a vojenský analytik Daniel Davis k tomu dodává varování, které stojí za zvážení: pokaždé, když Írán něco takového ohlásil, to nakonec také udělal. Otázka tedy zní, jestli má smysl šťouchat do medvěda, když v sázce jsou přenosové soustavy a podmořské internetové kabely.
Írán chce jeden balíček pro Gazu, Jemen i Libanon
Nová íránská pozice svazuje dohromady všechno najednou: Gazu, Jemen a Libanon, k tomu vlastní požadavky na uvolnění sankcí a bezpečnostní záruky. Logika je taková, že žádný z těch konfliktů nejde vyřešit odděleně — a že pokud Washington chce mír s Íránem, nemůže Izrael dál bombardovat Libanon a Gazu.
Je to pokus proměnit vlastní slabost v páku: když už Írán nemůže nabídnout vojenskou převahu, nabízí se jako mluvčí celého regionu.
Izrael dává najevo, že se dohodou o Gaze řídit nebude
Izrael zároveň signalizuje, že Trumpův plán pro Gazu dodržovat nehodlá. Od podpisu takzvaného mírového plánu byly v Gaze zabity stovky, spíš tisíce lidí — což je samo o sobě dost silný argument proti tomu, aby se ta dohoda vůbec označovala za mírovou.
Deník Haaretz s odvoláním na dva bezpečnostní zdroje popsal, že Izrael zadržuje ostatky zhruba 1700 Palestinců pro případné budoucí výměny — a to přesto, že Hamás už žádné izraelské zajatce ani ostatky nedrží. Šéf Šin Bet David Zini a armáda podle téhož textu zadržování podporují pro případ, že by v budoucnu byli zajati nebo zmizeli Izraelci. Většina těl podle listu patří Palestincům z Gazy, o nichž izraelská strana tvrdí, že se podíleli na útoku ze 7. října 2023; důkaz k tomu ale nepředkládá a nikdo ho po ní nevyžaduje. Izraelští právníci upozorňují, že stát nemá pravomoc ostatky zadržovat, dokud takovou politiku formálně nepřijme bezpečnostní kabinet.
Pohled z Bejrútu: pacifikace, ne mír
Sima Itayim, editorka zpravodajství webu The Cradle, se na věc dívá z Bejrútu. Podle ní je zavádějící mluvit o „neúspěšných mírových plánech“ — mír totiž nikdy nebyl cílem. Takové dohody podle ní fungují jako politické nástroje, které mají zlegalizovat trvalou okupaci, dodat mezinárodní krytí pokračující izraelské vojenské přítomnosti a pod hlavičkou diplomacie vynutit na lidech v regionu bezpodmínečnou kapitulaci.
Konkrétní příklad posunutých mantinelů: původní červencový návrh počítal se souběžným procesem, tedy že izraelské stažení poběží ruku v ruce s odzbrojováním Hamásu. Během několika dní se podle Itayim požadavek změnil na bezpodmínečné odzbrojení — a zbraně se mají odevzdat mezinárodním stabilizačním silám, které zatím reálně neexistují a mají čítat asi dvě stě lidí. Izrael mezitím podle jejího odhadu kontroluje víc než 65 procent Gazy.
Pro Gazu je situace o to sevřenější, že se k plánu upsala palestinská strana — což Íránu ubírá páku, kterou by jinak měl.
Bílý fosfor a spálená země na jihu Libanonu
Shazování bílého fosforu na jižní Libanon není podle Itayim nic nového — děje se to od roku 2024, kdy se rozhořela válka proti Libanonu poté, co Hizballáh otevřel podpůrnou frontu pro Gazu. A nikdo se to nepokouší zastavit.
Jih Libanonu žije ze zemědělství, takže vypalování a vytrhávání stromů, kontaminace půdy a úhyn hospodářských i mořských zvířat nejsou vedlejším efektem, ale metodou: taktikou spálené země, po které se do kraje těžko vrací život. Itayim mluví o ekocidě a upozorňuje, že totéž je vidět i na okupovaném Západním břehu. Oficiální zdůvodnění — že se bojovníci Hizballáhu skrývají mezi stromy — sama nepopírá, jen podle ní neospravedlňuje rozsah té zkázy.
Libanonský stát se přitom podle ní zavázal, že si na Izrael nebude stěžovat ani u Rady bezpečnosti. Vláda je zaneprázdněná uspokojováním izraelských požadavků a americkým, saúdským i tureckým tlakem.
Bejrút pod drony: generátory, palivové mafie a okupace bez tanků
Jak se v Bejrútu žije? Podle Itayim je to boj — a to už dlouho před válkou, minimálně od finančního krachu v roce 2019. Elektřinu stát prakticky nedodává, město běží na generátorech, palivo je drahé a jeho cenu ovládají mafie. Bombardování hlavního města před několika měsíci ustalo, ale drony nad hlavou zůstaly jako trvalá připomínka, že je někdo neustále sleduje. A obnovit útoky lze kdykoli.
Zásadní je její přeznačení pojmu okupace: Bejrút je podle ní okupovaný, i když v něm nestojí cizí voják. Děje se to prostřednictvím sledování a nátlaku, který má vliv i na to, koho si libanonská armáda může jmenovat veliteli. Zastavení bojů v samotném Bejrútu připisuje íránskému vlivu, zatímco zásluhy si podle ní přisvojily Spojené státy a libanonský stát — to je její interpretace, ne doložený fakt.
Od října 2023 se podle ní region přesunul do stavu otevřené války, ve kterém slovo příměří ztratilo obsah.
Vyčerpaná posádka letadlové lodi Abraham Lincoln
Válka má i tuhle podobu. Podle serverů Military Times a Stars and Stripes, které se opírají o výpovědi námořníků a jejich rodin, se na palubě letadlové lodi USS Abraham Lincoln opakovaně pokusili členové posádky skočit přes palubu. Loď je na moři víc než 260 dní — jde o jedno z nejdelších nasazení letadlové lodi v moderních dějinách — a bez zastávky v přístavu strávila přes dvě stě dní. Mluví se o docházejících zásobách jídla a mizerných podmínkách na palubě.
Z posádky přitom zaznívá otázka, kterou lze těžko odbýt: proč vlastně. Co z toho má Amerika a proč se má takhle sloužit za cizí válku.
Americká ekonomika visí na vlásku a nálada spotřebitelů je na dně
Podle Wall Street je všechno v pořádku — burza slaví výsledky firem, které stavějí infrastrukturu pro umělou inteligenci. Jenže index spotřebitelské nálady je blízko historického minima. Hůř než při lockdownech v roce 2020, hůř než při finanční krizi v roce 2008, hůř než na začátku osmdesátých let, kdy se úroky u hypoték pohybovaly kolem osmnácti procent.
Nová čísla spotřebitelských cen ukazují meziroční tempo 3,4 procenta. Proti červnu je to o desetinu níž a měsíční přírůstek byl mírný, ale proti stejnému období loňského roku je to zhruba o procentní bod výš — tehdy inflace běžela na 2,5 procenta. Zdražování se prostě usadilo v trojkách a čtyřkách a nikam nemizí.
Vedle toho rostou nesplácené kreditní karty, hned za nimi úvěry na auta a nakonec přijdou hypotéky. Na řadě amerických trhů se už počítá s vlnou nucených prodejů zastavených nemovitostí — zatím ale jde o očekávání, ne o proběhlá čísla.
Ministr financí Scott Bessent přesto na CNBC prohlásil, že už má plné zuby řečí o ekonomice ve tvaru písmene K, a označil ji za definitivně mrtvou. Ekonom Chris Martenson, zakladatel Peak Prosperity, mu dává ironicky za pravdu: K už tam totiž není, zbylo písmeno I. Tenká čára, na které stojí všichni ostatní, a nad ní tečka elit.
Co oficiální inflace neměří
Martensonův příklad, na kterém je vidět, jak se čísla dají uhladit: statistika za červenec vykázala topný olej, tedy naftu, o 1,7 procenta níž. Kdo ho ale reálně nakupoval, ten viděl velkoobchodní cenu vyšplhat z přibližně 3,20 dolaru za galon na začátku měsíce na zhruba 4,20 dolaru na jeho konci.
Podobně u bydlení. Oficiálně nahoru o 2,3 procenta za rok — jenže se nikdo neptá, o kolik vyskočila daň z nemovitosti, pojistka nebo cena opravy střechy. Právě daně a pojištění, které oficiální koš vynechává, sleduje takzvaný Chapwood Index, jenž stejnou dvoustovku položek měří v padesáti amerických městech. Podhodnocená inflace má navíc praktický důsledek: podle oficiálního čísla se valorizují americké penze.
Jak vypadá zdražení, když se sečte za sedm let, ukazuje přehled Charlieho Bilella z Creative Planning: káva o 123 procent, mleté hovězí o 81 procent, vejce o 76 procent. K tomu energie, pojištění vozidel, elektřina, doprava, restaurace, zdravotní pojištění, bydlení, potraviny. Ojetá auta jsou dnes v takové ceně, že přebíjejí nová — a totéž začíná platit i u starších domů proti novostavbám.
Dluh přes 40 bilionů, japonský jen a ropa jako rozbuška
Ten den přišla i informace, že si Spojené státy půjčí dalších zhruba 734 miliard dolarů, čímž se dluh přehoupne přes 40 bilionů. Zatím se mluví o 39 bilionech. Kdo je zrovna u moci, na trajektorii nic nemění — půjčují si všichni.
Martenson sleduje každé ráno dvě věci: japonský jen a úrokové sazby. Nedávná intervence, která měla japonskou měnu posílit, vydržela asi tři dny — a to je podle něj špatné znamení, protože obchodníci se amerického ministerstva financí přestali bát. Sazby přitom lezou nahoru a jsou provázané s cenou ropy.
Na krátkém konci se ceny ropy drží nízko, takže to na první pohled vypadá, že válka ekonomiku netrápí. U nafty, benzinu a hlavně u jejich zásob je ale vidět, že se začíná nedostávat. Z toho plyne Martensonův scénář, který sám podává jako riziko, ne jako předpověď: buď přijde přídělový systém, nebo se ceny zvednou tak vysoko, aby poptávka odpovídala nabídce. A protože dluhopisy nemají rády inflaci, potáhly by výnosy nahoru s sebou. Kdyby se desetileté státní dluhopisy dostaly na sedm až devět procent, přestal by být čtyřicetibilionový dluh refinancovatelný — vyšší úroky znamenají větší schodek, větší schodek další emise dluhopisů a ty zase vyšší výnosy.
Petrodolar a moment „potápějící se letadlové lodi“
Odkud se ten problém bere, popisuje Martenson od roku 2022, kdy Washington použil systém SWIFT jako sankční zbraň proti Rusku a zmrazil jeho devizové rezervy. Tím se podle něj ukázalo, že takové rezervy nejsou ani suverénní, ani rezervami. Od té chvíle se zlato odpoutalo od vazeb, které držely dvacet let, a země BRICS včetně Číny a Ruska začaly hledat cesty, jak se od dolaru odstřihnout.
Válka s Íránem k tomu podle něj přidala reputační škodu. Amerika dlouho těžila z představy, že možná není nejhodnější kluk ve čtvrti, ale rozhodně je nejsilnější a svou vůli prosadí kdekoli na světě. Martensonovo hodnocení zní, že tahle vrstva laku právě opadala: země s osmimiliardovým obranným rozpočtem a výhodou domácího terénu si podle něj poradila se zemí, která na obranu vydává 880 miliard. Označuje to za moment potápějící se letadlové lodi — chvíli, kdy si zbytek světa uvědomí, že válka se s drony a raketami změnila a americký zbrojní komplex je pomalý a drahý. Jde o jeho výklad, ne o výsledek nezávislého vyhodnocení bojů.
Praktický důsledek je podle něj měnový. Spojené státy mají zhruba osmisetmiliardový obchodní deficit se světem a životní úroveň postavenou na tom, že za natištěné dolary dostávají skutečné zboží. Aby to fungovalo, musí zahraniční centrální banky ty dolary držet a neposílat je zpátky. V datech je podle Martensona vidět, že se právě tenhle mechanismus začíná drolit.
Závěr
Běží dvoje hodiny naráz. Jedny odměřují, jak dlouho vydrží íránský režim pod blokádou, druhé, jak dlouho vydrží americká ekonomika válku, dluh nad 40 bilionů a inflaci, kterou lidé cítí silněji, než ukazuje statistika. Obě strany počítají s tím, že ty druhé doběhnou dřív. Mezitím jižní Libanon hoří, v Gaze se zabíjí navzdory podepsanému papíru a posádka letadlové lodi je na moři devátý měsíc bez data návratu.
