Trumpovo oznámení příměří s Íránem je komunikační trik, nikoliv skutečné vítězství. Klíčová jednání o míru probíhají v Pákistánu na základě íránského plánu, Izrael hned první den porušil podmínky příměří útokem na Libanon a Trump čelí reálné hrozbě impeachmentu před podzimními midterm volbami. Stranou nezůstává ani česká politika — prezident Pavel a premiér Babiš vedou otevřený spor o českou delegaci na summitu NATO.
Trumpovo „vítězství" nad Íránem jako velká blamáž
Trumpovy výkřiky o likvidaci celé íránské civilizace — srovnatelné v dějinách moderní politiky jen s tím, co znaly předválečné dekády — nebylo možné brát jako pouhou rétoriku bez rizika. Situace před oznámením příměří byla skutečně vážná a nikdo nemohl s jistotou předvídat výsledek.
Výsledné příměří je ovšem z Trumpovy perspektivy obrovskou blamáží. Hlásí vítězství, přestože jednání probíhají v Pákistánu na základě íránského desetibodového plánu, nikoli amerického patnáctibodového. Sám Trump přitom dříve označoval íránský plán za nepřijatelný. Tato skutečnost sama o sobě vypovídá o skutečném stavu vyjednávací síly: otevření Hormuzského průlivu potřebuje Trump zoufale — proto přijal za základ jednání íránský návrh. Výsledek lze označit za katastrofu pro obě strany — Írán je zničen, Spojené státy nezískaly prakticky nic, co by odpovídalo předchozí rétorice.
Příměří bylo sjednáno na čtrnáct dní s podmínkou uvolnění plavby v Hormuzském průlivu. Írán však hned první den prohlásil, že je příměří porušeno — izraelský útok na Libanon se stovkami mrtvých zahrnoval i Libanon do mantinelů zastavení palby, a tuto interpretaci potvrdil pákistánský zprostředkovatel. Trump tak stojí před otázkou, jak zvládnout Izrael, nad nímž prokazatelně ztratil kontrolu — a nikoli naopak.
Příměří, Hormuzský průliv a síla íránského vyjednávání
Írán před příměřím neblokoval průchod všem lodím — pouze těm, které považoval za nepřátelské nebo za spojenecké s nepřáteli. To je důležité rozlišení: průliv nebyl zcela uzavřen, ale využití k logistice amerických spojenců bylo znemožněno. Právě proto bylo jeho otevření pro Trumpa otázkou politického přežití, nikoliv pouhé strategické výhody.
Vulgární výkřiky na sociálních sítích vyzývající k otevření průlivu velikonoční svátky nevyjímaje — to jsou signály zoufalství, ne síly. Trumpova rétorika o vítězstvích přestává mít váhu i u jeho vlastních příznivců, kteří to dobře vědí. Situace zůstává zcela otevřená: záleží na tom, zda se Američanům podaří přimět Izrael k dodržování podmínek příměří v Libanonu. Pokud ne, příměří se rozpadne.
Otázka, kdo tahá za delší konec provazu, má jasnou odpověď: nejzranitelnější pozici má dnes Trump. Hrozí mu katastrofální výsledek podzimních voleb, ze kterého se bude těžko vylhávat. Na druhé straně i Írán čelí reálné hrozbě zničení materiální infrastruktury — zánik civilizace ve hře možná není, ale zánik základní infrastruktury Spojenými státy provést dokážou.
Trump a hrozba impeachmentu
Trump je zahnaný do kouta, a to především kvůli blížícím se podzimním kongresovým volbám. Ty se ho osobně přímo netýkají, týkají se ale kontroly republikánů nad kongresem. Válka, do které byl vtažen, Američané nepřijímají — průzkumy naznačují výrazné ztráty pro republikány. Pokud demokraté získají silné většiny, zahájí impeachment. Není to vzdálená hrozba — Nixon kvůli podobnému tlaku odešel z funkce raději sám. Trump natolik polarizuje, že v okamžiku, kdy nedodá přesvědčivý výsledek, druhá strana tento nástroj spustí bez váhání.
To vytváří specifický tlak: Trump musí zoufale demonstrovat, že kontroluje situaci a že jeho spojenci nejsou jeho páni. Jenže právě to v tuto chvíli prokázat nedokáže.
Pákistán jako zprostředkovatel a úpadek evropské diplomacie
Skutečnost, že klíčová mírová jednání zprostředkovává Pákistán, není facka „vyspělému světu" — kategorii, kterou je dnes třeba opustit. Je to facka politickému Západu. Pákistán technologicky nevyspělou zemí sice není — zvládnul jaderné technologie — ale jeho roli v tomto případě nedetermionuje technologie, nýbrž schopnost diplomacie. A ta spočívá v jedné věci: umění bavit se i s tím, kdo je nepřítel.
Pákistán má v regionu přirozené zájmy. Je blízkým spojencem Saúdské Arábie, sousedem Íránu, udržuje kvalitní vztahy s Čínou i Spojenými státy a rozumí si s Ruskem. Je to země, která se hodí jako zprostředkovatel právě proto, že žádné straně nepřipomíná jednostraně zaangažovaný subjekt.
V posledních desetiletích nevzešel z Evropy téměř žádný hodný pokus o diplomacii — s výjimkou Maďarska. Za tuto výjimku Maďarsko sklízí kritiku, démonizaci a destabilizační tlaky. Zbytek Evropy dnes neumí to, co by být její historickou silou: mluvit s protivníkem.
Izrael: nikoli vítěz, ale zdroj nestability
Izrael z celé situace nevychází jako ten, kdo se směje. Přesto se do toho Trumpa prokazatelně „navezl" — New York Times, jinak platforma liberálního Ameriky, popsaly, jak izraelský premiér Netanyahu se šéfem Mosadu přišli za Trumpem s powerpointovou prezentací, v níž mu slíbili, že po útoku na Írán bude do týdne hotovo, režim se zhroutí a Hormuzský průliv bude volný. Tato projekce se nenaplnila ani přibližně.
Izraelský vliv byl zřejmý — vedle Netanyahua tu fungují i američtí křesťanští sionisté v čele s ministrem obrany Petetem Hegseth, jehož projevy ke svým zaměstnancům připomínají citáty ze Starého zákona. Jde o silný vliv na vnitroamerickou politiku.
Izrael dnes není v dobré situaci. Íránské útoky jsou reálné, i když na ně panuje dokonalá mediální cenzura a izraelské ztráty se veřejně téměř neobjevují. Izrael se pokouší obsadit jižní Libanon a expandovat svou hranici na sever. Čím dál větší část regionu přitom zjišťuje, že izraelské pojetí vlastní bezpečnosti je prakticky neslučitelné s existencí jiných států v regionu. To je slepá ulička bez výhledů na stabilitu.
Teorie, že Trump je vydírán materiálem z Epsteinovy sítě a proto jedná v izraelský prospěch, je lákavá, ale nadbytečná. K vysvětlení hluboké provázanosti Trumpa se sionistickými kruhy stačí konstatovat Kushnera, Witkofa a dlouhodobé závazky Trumpa vůči sionistickým strukturám a jejich vliv na americkou vnitropolitiku. Navíc: vše, co se na Trumpa dalo použít, demokraté již použili. Je těžko uvěřitelné, že by neměli přístup k materiálu z Epsteinova okruhu a nevytáhli by ho dříve — kdybychom ho považovali za skutečnou páku.
Pavel, Babiš a spor o summit NATO v Ankaře
Prezident Pavel se v otázce summitu NATO chová způsobem, který nezná v moderní české historii precedens. Zveřejnění SMSky z interního vyjednávání s Petrem Macinkou prostřednictvím prezidentova poradce bylo prvním krokem do nejspodnějšího patra politické kultury. To se zatím nedělo.
Platí přitom jasné ústavní pravidlo: každá prezidentská cesta do zahraničí je schvalována vládou. Vláda ji neschválí — prezident nikam nejede. Pavel sice jako hlava státu obdrží pozvání přímo, ale k vycestování potřebuje souhlas vlády. Pokud by přesto chtěl odletět komerčním letem a dožadovat se u tureckých hostitelů, aby ho pustili dovnitř, šlo by o velmi výraznou blamáž — nikoli o triumf.
Spor má svoji logiku: Macinka, který z podstatných zahraničněpolitických věcí s Pavlem prohrál, si může v tomto sporu ukázat, že bojuje. Jde o symbolickou věc, a to platí na obě strany. Z hlediska zahraniční politiky je přitom podstatná jiná otázka — jak se Macinkova představa „Amerika na prvním místě" promítne do praxe po všem, co Trump v posledních měsících vyvedl. To je téma, od kterého se pozornost symbolickým sporem odkloní.
Babiš není lhostejný z věcných důvodů: summit NATO má jako jedno z hlavních témat obranné rozpočty a Babiš se v otázce výdajů na obranu s Pavlem zásadně rozchází. Pokud dojde k vyhrocení, bude to nakonec Babiš, kdo se pokusí situaci diplomaticky uzavřít.
Maďarské volby a Orbánova role v evropské politice
Orbánovo obhájení mandátu není jistotou, ale hodnocení průzkumů je třeba brát s rezervou — předvolební čísla procházejí procesy, které výsledek systematicky zkreslují jedním směrem. Výsledku je lepší počkat do dne voleb.
Kauza fonogramů maďarského šéfa diplomacie Pétera Szijjártóa z telefonátů s Lavrovem je bouří ve sklenici vody. Skutečný skandál nespočívá v obsahu hovorů — to, že Szijjártó s Lavrovem komunikuje, není žádné tajemství. Skandál je jinde: někdo odposlechl diplomatický telefon a tím někým je západní zpravodajská služba. To je věc, která by měla budit výrazně více pozornosti než samotný obsah hovorů.
Kdyby opozice zvítězila, přinesl by výsledek posun srovnatelný s polskou změnou od Kaczyńského k Tuskovi — nástup premiéra, který by šel vstříc Bruselu. Maďarsko by pak přestalo být hlasem v Evropě, který je ochoten mluvit s protivníky, uzavírat kompromisy a odmítat sankce tam, kde jiní jen eskalují. Orbán zůstává v evropské diplomacii gigantem mezi trpaslíky — a za to platí cenou trvalé démonizace.
Závěr
Trumpovo vítězství nad Íránem je komunikační fikce zakrývající faktickou prohru: jednání probíhají na íránských podmínkách, Izrael příměří porušuje bez zjevných důsledků a podzimní volby do Kongresu mohou spustit impeachment. Pákistán jako mediátor demonstruje, co Západ ztratil — schopnost diplomacie bez předběžných podmínek. Česká varianta téhož tématu — spor prezidenta s vládou o summit NATO — je z pohledu reálné zahraniční politiky spíše bojiště pro vnitropolitické účty než zásadní moment.
