Hostem rozhovoru je politolog a předseda spolku Svatopluk Petr Drulák. Tématem je směřování Evropy po incidentech posledních týdnů ve Velké Británii, Francii a Německu — a otázka, zda se nás úpadek západní civilizace dotýká stejně, nebo zda nás strukturální odlišnost střední Evropy může uchránit. Drulák zároveň představuje vznikající platformu střední Evropy jako sebevědomého globálního partnera, který nemusí „objímat" žádného velkého šéfa — ani Brusel, ani Washington.
Československá konference a střední Evropa jako spolek
Spolek Svatopluk pořádá v Praze už třetí ročník československé konference. První přípravná konference vznikla jako reakce na Fialovu vládu, která podle Druláka československé vztahy zásadním způsobem poškodila — měla ukázat, že ne všichni veřejně aktivní Pražané s vládním kurzem souhlasili. Loni se konala větší akce v Bratislavě, letos je na řadě komornější setkání v Praze. Účastnit se mají představitelé slovenského politického života a europoslanci za slovenskou stranu, na české straně europoslanec Ivan David, plus podnikatelé a intelektuálové. Československý vztah je podle Druláka navzdory pokusům „pražské kavárny" a slovenských progresivistů kvalitní a unikátní.
Střední Evropa jako globální partner, ne satelit
Malý vnitrozemský stát nemůže uskutečňovat svrchovanost sám — potřebuje spojence, ideálně ve formě konfederace, a ti nejbližší jsou ve střední Evropě. Spolek Svatopluk proto chystá na podzim středoevropskou akci, ale záměrně ne ryze středoevropskou: má ukázat, že střední Evropa je schopná být globálním partnerem pro Afriku, Asii a Latinskou Ameriku. Není to region pasivně se rozhlížející mezi Ruskem a Německem, kam se přiklonit — má být svrchovaný a schopný vzájemně výhodných partnerství s kýmkoli na světě. Je to také příprava na dobu, kdy Evropská unie přestane fungovat — buď se rozpadne, nebo dosáhne stádia, kdy v ní setrvat nepůjde. Brusel je dnes protievropskou strukturou, která Evropu ničí; otevřený čelní střet teď možný není, ale je třeba se na něj připravovat — protože dříve nebo později přijde poslední kapka a lidé se začnou bouřit. Každý dobrý Evropan musí dnes hledat alternativu k Bruselu.
Konec „objímání" velkých šéfů
Česká zahraniční politika postupně objímala Sovětský svaz, pak Spojené státy, pak duo Washington–Brusel, a v současnosti zbývá části politické scény už jen Brusel — Trumpův Washington je pro ni nepřijatelný. Alternativou není hledat dalšího giganta, ale objímat se navzájem se sousedy. Není to jednoduché — společná historie středoevropské státy zároveň spojuje i rozděluje. Ale pokud nechceme chodit s čepicí v ruce k velkému patronovi, který nás vymačká a odhodí, jakmile přestaneme být užiteční, nezbývá nic jiného. Přirozenou osou tohoto regionu je Dunaj a jeho rozmezí mezi Černým a Jaderským mořem; baltský prostor je něco jiného. Střední Evropa od severní hranice s Polskem až k Rumunsku a Bulharsku má rozlohu srovnatelnou s Francií a Německem dohromady a počet obyvatel jako Velká Británie — pokud dokáže spolupracovat, je viditelná i v globálním měřítku.
Britské incidenty a protibílý rasismus
Velká Británie je podle Druláka ztracená a totéž bohužel platí o Francii — zemi, kterou má rád. Incidenty posledních týdnů to znovu ukázaly: chlapec pobodaný útočníkem, policisté, kteří umírajícímu sedmnáctiletému chlapci nasadili pouta, protože stojící svědci tvrdili, že na ně rasisticky nadával. Problém je hlubší než elity — týká se obyčejných lidí, včetně policistů. Britská společnost adoptovala protibílý rasismus jako základní reflex. Dřív byla rasistická směrem ven — v 19. a první polovině 20. století směřoval rasismus proti zbytku světa. Když Británie o tento „externí" rasismus přišla, vnitřní potřeba se obrátila proti ní samé. Tato dynamika je viditelná v Británii i ve Francii a otázkou je, co se stane s Německem, kde je sešup ze společnosti evropské do něčeho, co ani není multikulturalita, nejrychlejší ze všech. Není to multikulturalita — je to přejímání neevropských modelů.
Globální jih jako partner, ne přimíchávání
Partnerství s globálním jihem neznamená populační prolínání. Každý má svůj domov a svá pravidla. Evropa nebude říkat globálnímu jihu, jak má vládnout, a obráceně. Nebudeme se navzájem nutit k povinnému vítání — Evropané nepošlou své lidi žít do globálního jihu a nechtějí, aby globální jih posílal své lidi sem. Jde čistě o vzájemně výhodnou spolupráci, ne o to prolínání, ve kterém uvízl koloniální Západ. Ten kdysi za každou cenu kolonizoval svět a dnes neevropský svět kolonizuje jeho. Střední Evropa této logiky opravdu nemusí a neměla by být součástí.
Indoktrinace přes školství a sebenenávist
Chování britských bílých policistů má kořeny ve školství. Děti se od malička učí, že jsou bílé a měly by se za to stydět, že se mají chovat lépe k „těm ostatním". K tomu se přidávají povinná policejní školení — v jednom britském městě mladý bílý policista zpochybnil tezi o islámu jako mírumilovném náboženství, byl suspendován a teprve soud ho nedávno zrušil. Kombinace školní indoktrinace a profesionálních školení vytvořila zdánlivě úspěšný program, jakým progresivismus instaloval ideologii sebenenávisti. Je to symptom úpadku západní Evropy.
Strukturální odlišnost jako záchrana, ne deficit
Češi nebyli nikdy samozřejmou součástí západní Evropy. Byli s ní úzce propojeni — někdy ke svému prospěchu, jindy k velké škodě — ale velká západoevropská centra (Paříž, Londýn, Bonn, Řím) je nikdy nebrala jako součást sebe. To, co se v 90. letech vnímalo jako deficit, který bude potřeba dohnat, není deficit: 1000 let nelze dohnat, je to strukturální odlišnost. A tato odlišnost je dnes potenciální záchranou — díky ní možná Češi nedopadnou jako západní centra. Hesla dnešních opozičních stran ve smyslu „my jsme Západ" pramení z národního pocitu méněcennosti a snahy ho překonat za každou cenu — i když realita je, že nás Západ tak prostě nebere a brát nebude.
Démoni českých dějin a Palacký versus revizionismus
V českém prostředí jde o směs několika příčin. První je banální neznalost — lidé, kteří se zaštiťují Západem, o něm často moc nevědí. Když nastupovala Fialova vláda, novinářské testy ukázaly, že polovina jejích členů se nedomluvila anglicky — politik zaštiťující se Západem by přitom anglicky měl ovládat zatraceně dobře, aby měl nefiltrovanou informaci, ne přefiltrovanou týdeníkem Respekt. Druhým momentem jsou „démoni českých dějin": Češi od roku 1990 přejali pohled na vlastní historii, který není český. Existuje obrovská česká historiografická tradice počínající Palackým a vlastní český pohled na dějiny, ale od 90. let se prosadil zvláštní revizionismus odpovídající německému pohledu na Čechy. Tím, že si ho Češi přisvojili, pěstuje se v nich permanentní méněcennost vůči Němcům — což je v politice nepoužitelné. Konkrétní případ: článek o rozhovoru pro magazín neziskovky Post Bellum, kde autor zpochybňoval kontinuitu české státnosti — že v roce 1918 nešlo o obnovu, ale o umělé vytvoření. Post Bellum má překrucování českých dějin v popisu práce, ale problém je širší — čerpá z akademického prostředí.
Dekonstrukce jako program a Brusel jako náhradní státnost
V akademickém prostředí 70. a 80. let v sociálních vědách začala intelektuální hra zvaná dekonstrukce — vezme se uznávaný koncept, převrátí se, rozbije. Jako intelektuální cvičení to může ukázat věci, které byly dříve zastíněny. Problém vzniká, když se z dekonstrukce stane politický program: rozbijí se třeba pojmy o vlastní státnosti, vznikne vakuum, a politika vakuum nesnáší. To, co ho zaplní, není německá státnost — Němci si svou už taky rozbili — ale bruselská. Logika je: všechny evropské státnosti jsou zoufalá div(adelní) konstrukce, kterou je potřeba rozbít, a pak zbude jediná demokratická možnost: Brusel. Není to jen práce několika neziskovek od Soroše — větší část peněz jim podle Druláka dávají „havlovští oligarchové" — je to otázka toho, co se stalo v sociálních vědách obecně.
Remigrace, summit a migrační pakt
V Portugalsku se nedávno konal Remigrační summit. Stejný termín užívá i mezinárodní petice Safe Europe sdružující národní konzervativce z několika evropských zemí — propaguje, že by se měl termín masová remigrace začít vážně zvedat jako odpověď na předchozí masovou migraci. Až nastane politické klima, měly by západní země začít vracet nelegální migranty ve velkém. Drulák s tím souhlasí: na evropském území jsou prostě lidé, kteří tam nemají co dělat a nedokážou být přínosem — jsou nákladem a problémem. Že je Evropa nedokáže vracet do zemí původu, dnes uznávají i ti nejkorektnější Bruselané. Nový migrační pakt to údajně má řešit, ale otázkou je, co z něj přežije před soudy, kam ho neziskovky budou tlačit.
Česko z obliga není — pakt plus ukrajinská vlna
Česko se z obliga radovat nemůže ze dvou důvodů. První: migrační pakt sice má usnadnit odsuny, ale zároveň dává Česku povinnost přijímat migranty, s nimiž si západní státy nedokážou poradit — pokud se nevyplatíme drakonickými částkami. Druhý: Ukrajinci. Tu část ukrajinské migrace, která sem přišla přirozeně a integrovala se, považuje Drulák za v pořádku. Po roce 2022 ale přichází migrace jiného charakteru, která může mít s integrací do českého prostředí potíže a představovat rostoucí zátěž. A protože válka na Ukrajině se navzdory tomu, co tvrdí prezident Zelenskyj a jeho západní spojenci, pro Ukrajinu nevyvíjí dobře — dá se očekávat rozklad či kapitulace — můžeme čekat novou migrační vlnu. Půjde tam, kde má zázemí, a to je Česko, ne Portugalsko ani Španělsko. Polské zpravodajské služby se prý tomuto tématu intenzivně věnují; v Česku snad také.
Migranti jako symptom, ne hlavní problém
Pokud chce Evropa zachovat vlastní původní civilizaci, dříve nebo později nezbude jiné řešení než remigrace — návrat lidí tam, odkud přišli. Miliony lidí v Evropě by měly být odsunuty. Ale tím se západní civilizaci hlavně nepomůže. Hlavním problémem nejsou migranti — to je symptom. Hlavním problémem je bílý policista, který nasazuje pouta umírajícímu bílému spoluobčanovi a věří, že koná správně. Tenhle problém je uvnitř evropské civilizace, která se vyčerpala a přechází do fáze sebedestrukce. Migranti, které neumíme zvládat, jsou reálnou hrozbou — ale jen symptomem. Hlavní problém je uvnitř civilizace, která najednou neví, kudy dál.
Závěr
Drulákova teze stojí na dvojím obratu: zaprvé, střední Evropa nemusí být pasivním satelitem velkých center — má dost lidí, území i potenciálu být sebevědomým globálním partnerem; zadruhé, naše dlouho podceňovaná strukturální odlišnost od západoevropských metropolí není deficit, ale možná šance, jak neopakovat jejich sebedestrukci. Migrace a remigrace jsou důležitá témata, ale jen symptomy hlubší krize — té, kterou ilustruje bílý policista nasazující pouta umírajícímu bílému chlapci.
