Americká historička Anne Applebaum, držitelka Pulitzerovy ceny za knihu o sovětských gulazích a autorka Twilight of Democracy a Autocracy, Inc., vystoupila s tezí, že Spojené státy se v druhém Trumpově prezidentském období dostávají poprvé v moderní historii do pásma, které politologové dosud popisovali pro Maďarsko, Polsko, Turecko nebo Rusko. Applebaum sleduje stejnou pětidílnou šablonu, kterou popsala už u Orbána a kterou nyní vidí krok za krokem replikovat ve Washingtonu.
Pět taktik moderního autoritarismu
První taktika podle Applebaum je manipulace volebního systému — gerrymandering volebních obvodů, restrikce přístupu k urnám pro některé skupiny voličů a předpoklad, že vítěz voleb dokáže legislativu nastavit tak, aby jeho stranu příště neporazil ani slabší výsledek. Druhou je systematické přebírání kontroly nad nezávislými soudy — buď výměnou soudců, nebo politickým tlakem na jejich rozhodnutí. Třetí je rozbití nezávislé byrokracie a její nahrazení loajalisty, kteří mají v rukou každodenní rozhodnutí o povolovacích řízeních, daňových kontrolách a státních zakázkách.
Čtvrtou taktikou je omezování svobody médií tlakem na vlastnictví — vláda pomáhá svým majitelům získávat klíčové tituly a rozhlasové či televizní licence. Pátou je propojení politické moci s ekonomickou: stát rozdává zakázky a regulaci podle politické loajality, ne podle ekonomické racionality, a vytváří tak vrstvu byznysmenů osobně závislých na prezidentské kanceláři. Applebaum upozorňuje, že nic z toho není svrhnutí demokracie tankem — všechny taktiky jsou legální nebo aspoň legislativně schválené, a právě v této legitimitě podle ní spočívá jejich síla.
USA poprvé v moderní historii nepatří mezi liberální demokracie
Applebaum se v rozhovoru vrací k politologickým mapám, na kterých jsou země barevně rozdělené podle stupně demokratičnosti. Ještě před dekádou byla většina Evropy a Severní Ameriky modrá — liberální demokracie. Letošní vydání podle ní poprvé Spojené státy mezi liberálními demokraciemi nevede — popisuje je jako „demokratickou šedou zónu". Trend není podle Applebaum specifický pro USA: státy se navzájem inspirují, a pokud jedna velká demokracie sklouzne, sousedé následují. Rozdíl mezi „shora dolů demokratizující" a „shora dolů autoritarizující" cestou je pak otázkou jediného volebního cyklu nebo soudního verdiktu.
Historicky USA nikdy nebyly stoprocentní demokracií — Applebaum připomíná období Jim Crow zákonů na americkém Jihu, kdy v některých státech volilo prakticky jen bílé obyvatelstvo a strana ve vedení nešla porazit. Jednostranný systém na úrovni jednotlivých států je tedy v americké zkušenosti dohledatelný — nový je nyní rozsah, ve kterém se tato anomálie přesouvá na federální úroveň. Otázku, jestli může USA v životě jedné generace skončit jako jednostranická autokracie, Applebaum přímo neodmítá: říká, že to není pravděpodobné ze dne na den, ale že současný směr to nevylučuje.
Trump bez brzd: druhý termín se liší
Klíčový rozdíl mezi prvním a druhým Trumpovým prezidentstvím není podle Applebaum jen v politice, ale v personálním okolí. V prvním období byl Trump obklopen lidmi, kteří ho korigovali — generálové, ministři, profesionálové americké zahraniční politiky, kteří chápali ústavní rámec a v krizových chvílích Trumpovi řekli „ne". Po útoku na Kapitol 6. ledna 2021 většina těchto lidí odešla nebo byla odstraněna. Druhý termín Trump podle Applebaum začal s lidmi, kteří sdílejí jeho přesvědčení, že americký politický systém má být radikálně přebudován — ne korigován.
Tato proměna podle Applebaum zahrnuje tři proudy. První tvoří nábožensko-nacionalistická skupina, která chce USA jako křesťanský stát. Druhou skupinu představují podnikatelé, kteří chtějí mít politický vliv ze své pozice — Applebaum mluví o nich jako o lidech, kteří „nemají rádi regulaci a chtějí ji kontrolovat shora". Třetí skupina jsou hardcore antiestablishment aktivisté, kteří popírají dosavadní ustavní rámec úmyslně. Společným jmenovatelem je odmítnutí představy, že prezident by měl být zákonem omezený.
Korupce na úrovni rodinné firmy
Druhou tezí Applebaum je, že politická moc se v USA poprvé v moderní historii používá k osobnímu obohacení v takovém měřítku. Před nástupem do prvního prezidentského termínu měl Trump podle veřejně dostupných odhadů osobní jmění kolem 2,3 miliardy dolarů. Po dvou letech druhého termínu se podle Applebaum jeho jmění zhruba zdvojnásobilo. Důvod není jen tržní — je v něm i přímé propojení mezi prezidentskou kanceláří a obchodními partnery z Perského zálivu.
Applebaum upozorňuje na případ Jareda Kushnera, prezidentova zetě a investora, který do svého fondu po prvním Trumpově termínu získal dvě miliardy dolarů od saudskoarabské strany. Investice nepřišly proto, že by se Kushner v investování osvědčil — Applebaum cituje veřejně známé analýzy, podle kterých byla Kushnerova investiční bilance přinejmenším smíšená. Důvodem byla, jak Applebaum tvrdí, jeho rodinná pozice u prezidenta a očekávání, že přístup k Washingtonu se v jeho podání saudské straně otevře.
Druhým případem je nemovitostní firma Dar Al Arkan, blízká saudskému trůnu, která je propojena s Trumpovou rodinou v Saudské Arábii a kde se podle Applebaum americká politika vůči Rijádu rozhoduje paralelně s tím, kolik miliard dolarů z dohod plyne do Trumpových rodinných struktur. Při jakémkoli porovnání s minulými prezidentskými období se nedá najít přímý ekvivalent — americká prezidentská funkce se podle Applebaum v praxi mění na rodinný byznys.
Paramilitarizace a ICE bez kontroly
Třetí oblastí, kterou Applebaum sleduje, je proměna federálního aparátu vynucování práva. Imigrační agentura ICE pod druhým Trumpovým mandátem podle Applebaum funguje v podstatě jako polovojenská formace — agenti zasahují v maskovaných uniformách bez identifikace, používají vojenské vozy a postupy, které dosavadní americká federální praxe vyhrazovala pro vyhrocené situace. Místní policejní sbory federálním vojenskovízualizovaným zásahům často nemohou nic udělat, protože ICE nepatří pod jejich pravomoc.
Druhý paramilitární prvek se podle Applebaum dotýká firmy v okruhu prezidentského úřadu, které z federálních zakázek dostávají peníze za doprovod imigračních operací — soukromé společnosti, jejichž rozhodování nepodléhá veřejné kontrole. Aplikace federální moci v takovém modelu se podle Applebaum přibližuje tomu, co je u nás zvyklé z Hongkongu nebo z Maďarska Viktora Orbána — ne svrchovanou prezidentskou exekutivou, ale využíváním stínových organizací loajálních prezidentskému okruhu.
Orbánova maďarská šablona
Maďarský premiér Viktor Orbán je v Applebaumově analýze stálým srovnávacím bodem. Orbánův systém, který od počátku devadesátých let prošel postupnou autoritarizací bez svržení demokracie, je podle Applebaum nejvíce čitelnou předlohou toho, co se nyní odehrává ve Washingtonu. Klíčové není uzavírání kritických médií silou, ale jejich postupný odkup a manipulační orchestrace skrze loajální majitele. Klíčové je rovněž vytlačení nezávislých sponzorů občanské společnosti — kteří v Maďarsku po pár letech postupně rezignovali a odešli ze země.
Druhým bodem orbánovské šablony je, podle Applebaum, schopnost autoritářského režimu fungovat zákonně. Soudci nejsou propuštěni — soudci jsou postupně vyměňováni jeden za druhým, dokud po pár letech nesedí na klíčových pozicích lidé, kteří jsou prezidentskému úřadu loajální. Stejně tak prokuratura, regulační úřady, kontrola státních zakázek. Výsledkem je „demokracie", ve které volby formálně probíhají, ale politická opozice nemá reálnou možnost vyhrát — proto se na takový model v politologii vžil pojem „kompetitivní autoritarismus".
Vrátit se z té cesty je možné
Applebaum se ale nebrání ani opačné perspektivě. Polsko z autoritárního zákrutu odbočilo prostřednictvím volebního vítězství občanské opozice — i tam to ale podle Applebaum vyžadovalo, aby si v evropském kontextu zůstala dostatečně silná občanská společnost, nezávislé soukromé firmy a aktivní novináři, kterým autoritářská strana nestihla zlikvidovat existenci. USA mají podle Applebaum tyto faktory v silnější pozici než Polsko před krizí — proto i navzdory současnému zhoršení považuje za pravděpodobné, že se americký systém v určitém čase ustálí, nebo se vrátí k liberální podobě.
Cesta zpět je nicméně otevřenou otázkou týkající se každodenního chování institucí. Pokud federální soudci a regulační úřady budou rezignovat na svou nezávislost, pokud kongresoví zákonodárci přijmou Trumpův výklad prezidentského práva, pokud podnikatelé budou raději obchodovat se státem v dohodě s prezidentským okruhem než s konkurencí, pak je proces autoritarizace dokončen — a vrátit jej zpět trvá v lepším případě desetiletí. Applebaum to nepředkládá jako neúprosný osud, ale jako stav, který se rozhoduje právě v Trumpově druhém roce v Bílém domě.
