Dokonalým otrokem je ten, kdo si myslí, že je svobodný, a je ochoten za společnost, která mu tuto svobodu dává, položit život. Tímto obrazem otevírá sociolog Petr Sak úvahu o generaci, která podle něj uvázla ve fiktivní realitě — v obrazu světa, jejž si nikdo neověřuje. Mladí nepřebírají ověřená fakta, ale to, co nasbírá nejvíc lajků. Kritické myšlení mizí a s ním i schopnost odlišit pravdu od pouhých řečí. Vinu ovšem docent Sak neklade na mladé — tu generaci jsme podle něj vychovali my, a je to naše odpovědnost.
Násilí v médiích a agresivita mládeže
V Americe se dlouhodobě a opakovaně měřilo, jak souvisí televizní násilí s agresivitou mládeže — a korelace vyšla jednoznačně silná. Přesto se to násilí mladé generaci dál implementuje. Stačí se podívat na Českou televizi: většina pořadů jsou detektivky, vraždy, násilí. Zvláštní veřejnoprávní služba. Agresivitu ostatně mladá generace vnímá nejen v kultuře, ale i v politice — u některých politiků platí, že když si odmyslíte agresivitu, už nic nezbyde.
Konformita místo generační vzpoury
Dříve byla nejnesnesitelnější rodičovská věta „Co by tomu řekli sousedé?“ — a mladí se proti ní okamžitě bouřili. Dnešní generace to má obráceně: svoji sebehodnotu často odvozuje právě od toho, co si o ní myslí takzvaní sousedé na síti. Žije život tak, aby nějak vypadal a působil. To je konformita, ne vzpoura. Roztrhané džíny se vydávají za projev nonkonformity, jenže je mají všichni — je to konformita s vlastní generací. Zatímco dříve nonkonformita vedla ke generační vzpouře a odklonu dětí od rodičů, poslední generace jsou konformnější než ta stará. Mainstreamu se dnes vzpírá spíš starší generace, přestože vzpoura by měla být funkcí té mladé.
Od budovatelů k individualismu
Generační směřování existuje — lze mluvit o generačním jádru či elitě i o celku generace. Poválečná budovatelská generace chtěla vyřešit svůj život tím, že zlepší společnost; šlo jí o sociálně spravedlivou společnost a smysl vlastního života viděla ve změně toho celku. Současná generace se naopak stará o své individuální zájmy a společné je jí ukradené. Výjimkou byla reformní generace šedesátých let: charakterizoval ji mimořádný kulturní život — nejen filmová nová vlna, ale i divadlo, literatura, poezie, balet a opera. Tato generace se shodla s budovatelskou, která si mezitím uvědomila, že padesátá léta byla slepou uličkou. Právě proto byl v šedesátých letech ve společnosti tak velký konsenzus — mladá generace s tou předchozí nebojovala, měly stejné cíle.
Hodnoty, nebo naučené floskule?
Typičtí představitelé mladé generace uvádějí své hodnotové směřování: zelená planeta, zákaz aut se spalovacím motorem, patnáctiminutová města, sdílené byty. Častěji ovšem jde o ideologické postuláty než o promyšlené hodnoty. Účastníci takových manifestací o svých tématech neumějí mluvit — mají jen fráze a nedokážou o nich diskutovat. Je to, jako když někdo při kartách jen klade na stůl jednu kartu vedle druhé: fráze vedle fráze, bez schopnosti je obhájit. I pojem „hodnotová politika“ je zavádějící, protože všechno je hodnotová politika — koneckonců i válka kvůli penězům stojí na nějakých hodnotách.
Kryptokracie: moc, na kterou nedosáhneme
Světu nevládne ta moc, kterou vidíme — vlády a viditelné instituce — ale moc za oponou. Tu Petr Sak nazývá kryptokracií. Nemůžeme na ni útočit ani ji kritizovat, protože nepředkládá žádné programy, a tak nemůže nic nesplnit. Greta Thunbergová se jako její nástroj hodila; kdyby se nehodila, nefungovala by ani den. Jakmile začala kritizovat Izrael, okamžitě zmizela. Běžný člověk podle sociologa nemá šanci kryptokracii prohlédnout — jejím hlavním nástrojem jsou samotné vlády.
Politici jako produkty systému
Scénář takového vzestupu bývá podobný. Macron byl bankéřem u banky Rothschild, odtud přešel rovnou jako poradce premiéra, za dva měsíce se stal ministrem, a když se ukázalo, že žádná existující strana nemá šanci, vytvořili mu vlastní. S blížícími se volbami zpravodajské služby zlikvidovaly jeho konkurenty a stal se prezidentem. Obdobný scénář Petr Sak vidí i u nedávného vzestupu jednoho maďarského politika. Čaputová byla vytažena z naprosté neznámi — obrazně řečeno ze skládky odpadků v Pezinku — bez zázemí, které by za ní stálo, a přesto se stala prezidentkou. A Zelenskyj nikdy nedělal politiku; nejdřív mu natočili seriál, v němž hrál prezidenta, aby si na něj Ukrajinci zvykli, a poté se prezidentem skutečně stal. Většina těchto politiků jsou podle sociologa produkty kryptokracie.
Voliči, média a vymyté mozky
Tlak západu na snížení volebního práva na šestnáct let není podle Saka až tak podstatný — mladších je v každém případě víc a mají ještě menší životní zkušenost. Podstatnější je, že světová média vlastní tatáž kryptokracie, která si pak s voliči udělá, co chce. Ukázalo se to za covidu: farmaceutické firmy vlastní stejná moc jako média, takže média prosazovala jejich zájem a lidé na to naskočili. Podobně působí i studijní pobyty typu Erasmus — mnozí mladí lidé se z nich nevracejí jako Češi, ale jako kosmopolité či Evropané; sociolog to hodnotí ještě ostřeji jako lidi s vymytými mozky. Všiml si přitom, že čím víc titulů má někdo kolem jména, tím méně bývá schopen samostatného myšlení. Nepochybování se dnes chápe jako ctnost — přesný opak toho, na čem stála moderní Evropa, jejímž počátkem bylo právě karteziánské pochybování.
Mýty a umění pochybovat
Mýty se ze společenského vědomí systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí — jsou to zkratkovité výpovědi o realitě s charakterem axiomu, o němž se nepochybuje a který se přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Ve vědomí tak vzniká kostra obrazu společnosti, která je falzifikátem. Už od školních let se kritické myšlení nerozvíjí, naopak se tlačí na to, aby mladí věřili. Příklad? Medializovaný případ učitelky Bednářové, která chtěla se žáky diskutovat o různých pohledech a byla postižena — ne ani tak kvůli sobě, jako pro odstrašující příklad ostatním. Konkrétní mýtus: článek 5 Charty NATO prý znamená povinnou vojenskou pomoc napadenému státu. Ve skutečnosti forma pomoci stanovena není — je na každém státu, jak zareaguje, a pomoci mohou i třeba dodávky sušeného mléka a balené vody. Jak mýtus poznat? Mainstream nemá rád, když se o něm pochybuje nebo diskutuje. Kde je diskuse nežádoucí, tam vzniká podezření, že je vytvářen mýtus. Dochází tak k axiomatizaci politiky: vnášejí se do ní axiomy, o nichž se nesmí vést polemika.
Závěr
Napříč těmi tématy se vine jedna teze: společnost, která přestala pochybovat a diskutovat, se stává snadno ovladatelnou. Od mediálního násilí přes konformitu mladých až po mýty vnášené do veřejného vědomí vede podle sociologa jedna linka — oslabování schopnosti odlišit pravdu od pouhých řečí. Recept zůstává strohý: ptát se, ověřovat a nespoléhat na to, že kritické myšlení za nás obstará někdo jiný.
