Úmrtí bývalého ředitele CIA Jamese Woolseyho a tvrzení jeho rodiny, že se na jeho zdravotním stavu podepsal takzvaný Havana syndrom, se protnulo s vystoupením muže, který o sobě říká, že byl zpravodajským aktivem britské MI6 a zároveň objektem tajných experimentů. Ralph Hassall v rozhovoru popisuje zubní implantát, který mu měl být voperován bez jeho vědomí, způsob komunikace obcházející jakýkoli běžný kanál a technologie, jimž přisuzuje celou škálu užití od sledování až po usmrcení. Doplňuje ho vyšetřovatel Jesse Beltran, který se tvrzeními o zbraních s řízenou energií zabývá od roku 2010.
Jde výhradně o jejich vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou vážná obvinění a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací, předává je tak, jak je oba muži formulují, a úsudek nechává na čtenáři.
Smrt bývalého ředitele CIA a takzvaná mikrovlnná diplomacie
Hassall říká, že tvrzení Woolseyho rodiny bere mimořádně vážně a považuje je za pravděpodobně pravdivá. Podle něj by nešlo o prvního vysoce postaveného zpravodajského důstojníka, který podlehl nemoci spojované s Havana syndromem.
Praxi, které říká mikrovlnná diplomacie, klade do sedmdesátých let minulého století a tvrdí, že měla své oběti. Připomíná vysoce postavené zpravodajské pracovníky a úředníky ministerstva zahraničí sloužící tehdy v Rusku, kteří onemocněli leukemií a trvali na tom, že souvislost s ozářením mikrovlnami v místě jejich působení existuje. Podle Hassalla tato souvislost nikdy nebyla plně uznána, a to, co se děje nyní, považuje za pokračování téhož trendu. Důvod k pochybnostem o tvrzení rodiny podle svých slov nemá.
Spor o to, koho se Havana syndrom vlastně týká
Beltran tvrdí, že téma sleduje od roku 2010, kdy se pro ně podle něj používal výraz elektronický terorismus. Americká vláda podle jeho slov popírá, že by se potíže týkaly civilistů, a připouští je pouze u federálních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Beltran k tomu namítá, že rodinní příslušníci jsou také civilisté.
Odškodnění se podle něj již vyplácí, dosud přes tři miliony dolarů federálním zaměstnancům, kteří nárok uplatnili. Za podstatnější ale považuje otázky, kdo za tím stojí, zda to stále probíhá a zda jde o pokračování programu MK Ultra. Na základě dat, která podle svých slov za dvacet let shromáždil, odpovídá na všechny tři otázky kladně.
Proč vystoupil: nejde podle něj o organizaci, ale o praxi
Hassall přiznává, že v jeho rozhodnutí byl kus impulzivnosti. Když slyšel Beltrana mluvit, poznal podle svých slov člověka, který téma prostudoval do hloubky a má nesrovnatelnou zkušenost s tisíci lidí, technickou i čistě lidskou. Byl přesvědčen, že určité procento z nich muselo zažít skutečné účinky nástrojů a postupů, které sám znal a používal.
Proti označení whistleblower se přitom mírně ohrazuje. Neupozorňuje podle sebe na konkrétní organizaci, ale na soubor činností, které provozují lidé v jeho tehdejší pozici. Chtěl Beltranovi předat informace, jež mu mohou pomoci v každodenní práci s lidmi, kteří si na tyto účinky stěžují.
Co jsou podle něj zbraně s řízenou energií
Hassall dělí tyto prostředky do dvou kategorií, které mají společný základ: působení na dálku elektronickou cestou. Může jít o využití elektromagnetického spektra, o svazek elementárních částic, o infrazvuk nebo o jakýkoli jiný nástroj, který není viditelně zjevný, ale má fyzikální účinek. Při dostatečné intenzitě podle něj takový účinek zasahuje lidskou biologii.
Na jedné straně stojí sledovací technika, tradičně stavějící na rádiovém vysílání. Jde ale podle Hassalla o stejný fyzikální jev, který lze zesílit i zeslabit, a proto ho lze přeúčelovat na energetické působení. Na druhé straně jsou zbraně, jejichž záběr sahá od vysoce smrtících po dočasně zneschopňující, jako je akustické zařízení typu LRAD.
Jeho vlastní zkušenost se podle jeho slov týká klandestinního nasazení těchto nástrojů na podporu zpravodajské práce. To se odehrává ve stínu, je navrženo tak, aby nezanechalo stopu a splynulo se šumem pozadí. Právě v tom podle sebe může Beltranovi pomoci: dokáže popsat, jak viděl tyto prostředky používat a nasazovat, a jak odlišit jejich účinky od jiných příčin.
Zubní implantát z roku 2013
Na otázku, zda mu něco vpravili do těla, Hassall odpovídá, že v létě roku 2013 dostal zubní implantát, a to bez svého vědomí a souhlasu. Zařízení bylo podle něj později identifikováno. V roce 2016 mu prý bylo dáno najevo, že implantát může sloužit k obousměrné komunikaci.
Do té doby používal podle svého líčení tradiční skryté cesty, mimo jiné takzvanou elektronickou schránku: rozepsaný a neodeslaný text ve sdíleném e-mailovém účtu, k němuž se přihlásí druhá strana, informaci si přečte a smaže. Nic se neodesílá, a přesto obě strany informaci předají. V létě 2016 byl podle svých slov z provozních důvodů pobídnut, aby těchto metod zanechal. Teprve se zpětným pohledem mu prý došlo, co to znamenalo. Zavádění nového způsobu komunikace trvalo několik měsíců a označuje ho za mimořádně invazivní a mentálně zcela pohlcující.
Syntetická telepatie a konec soukromí
Beltran pro popisovaný jev používá výraz syntetická telepatie. Hassall potvrzuje, že pokyn přichází jako hlas, který se objeví v hlavě. Poprvé ho to podle jeho slov šokovalo a pobouřilo. Kvůli jeho odporu se tato cesta prý používala jen zřídka a přednost dostaly jiné metody, možnost ji použít ale zůstávala trvale otevřená.
Člověk podle Hassalla není na takový způsob dorozumívání uzpůsoben. Nejtíže nesl představu, že jeho vnitřní monolog a myšlenky lze číst a získávat z nich informace bez ohledu na jeho vůli. Používá pro to slovo panoptikon: nemáte se kam schovat, nikde nenajdete soukromí, a to až po vlastní reakce na setkání s lidmi. Psychický dopad označuje za devastující.
Když nedávno procházel svá tehdejší sdělení, která předložil britskému tribunálu pro vyšetřovací pravomoci, četl podle svých slov vlastní věty o tom, že neví, jak se z toho kdy dostane. Zavádění celého systému přirovnává k pomalu vařené žábě, protože nepřišlo najednou, ale ve skocích, dokud nebyl podle vlastních slov plně vybaven. Trvalo to měsíce a vyžadovalo podpůrnou strukturu skrytých spolupracovníků kolem něj. Sám dodává, že se ocitl velmi blízko zhroucení.
Odstranit implantát podle něj nepřipadalo v úvahu
Na otázku, zda se implantátu pokusil zbavit, Hassall odpovídá, že něco takového bylo nemyslitelné, protože technika funguje v reálném čase. Ohlásit věc policii podle něj vůbec nepřipadalo v úvahu. Tvrdí, že se zejména v prvním období nesměl přiblížit na určitou vzdálenost k policejní stanici, a když se tím směrem vydal, bylo mu prý dáno jasně najevo, že tam nepůjde.
V terénu se podle jeho popisu systém používal hlavně k přesunům. Snažil se držet běžné prostředky, tedy mobilní telefon, a k systému se uchyloval jen tehdy, když spojení zcela vypadlo, došly baterie, nebyl schopen situaci vyřešit, nevěděl přesně, kam má zamířit, nebo bylo nutné okamžitě se dostavit na určité místo.
Nešlo prý o podrobné hlasové ani textové zprávy. Obvykle už měl rámcově zadáno, co má dělat, takže stačilo popostrčení: útržek hudby, refrén nebo obraz, který fungoval jako signál. Časem si podle svých slov vybudoval zásobu takových motivů, což označuje za velmi zvláštní zákoutí zpravodajského řemesla. Období, kdy tímto způsobem pracoval, klade mezi roky 2016 a 2018. Zpočátku prý šlo o metodu s velkou chybovostí, druhá strana nezachytávala vše a dělala chyby, což podle svých slov doložil tribunálu důkazy. Postupně chybovost klesala a on míval dojem, jako by systém prošel aktualizací softwaru.
MK Ultra na steroidech a slyšení v Kongresu
Beltran tvrdí, že to, co Hassall popisuje, se shoduje s výpověďmi lidí, kteří se na něj obracejí. Sledovány a zaznamenávány jsou podle nich myšlenky i vše, co člověk kolem sebe vnímá. Celý jev považuje za zrychlenou pokračovací fázi programu MK Ultra: tam, kde se dříve pracovalo s elektrošoky, léky a hypnózou, nastoupila technologie.
Právě hypnóze podle něj byla věnována největší snaha o utajení, protože schopnost přimět člověka udělat něco proti jeho vlastnímu svědomí je pro zpravodajské, vládní i vojenské agentury tou nejlákavější metou. MK Ultra se podle jeho údajů rozrostl do sto padesáti známých podprojektů a mohlo jich být více.
Odkazuje také na slyšení k programu MK Ultra, které se konalo 30. června a vedla ho poslankyně Anna Paulina Lunaová. Za pozoruhodné považuje, že řada účastníků při vyslýchání svědků naznačovala souvislost s vysokofrekvenčním zářením a zbraněmi s řízenou energií. To pro něj znamená, že si zákonodárci problému jsou vědomi. Podle Beltrana měl Hassall díky své odbornosti v oblasti magnetometrie v rukou páku, kterou většina lidí nemá, a bez ní by dnes možná nemohl mluvit. Sám to označuje za svůj názor.
Od komunikace k mučení
Podle Beltrana se tentýž systém dá zesílit, a jakmile člověk vybočí z řady, promění se v mučicí nástroj. Přesně tak to podle něj popisují lidé, kteří se na něj obracejí: jako nepřetržité týrání po celý rok. Volání o pomoc dostává podle svých slov z celého světa.
Nakonec podle něj může jít o smrtící zbraň. V této souvislosti zmiňuje dění ve Venezuele a tvrdí, že prezident Trump veřejně mluvil o použití prostředku, o kterém podle Beltrana raději mluvit neměl, protože tím na věc upozornil. Šlo prý přesně o to, co popisuje Hassall, tedy o pulzní svazkové frekvence.
Měření, testy a tvrzení o nanotechnologii
Na dotaz, zda mají všichni postižení implantát jako Hassall, nebo zda lze působit na dálku, Beltran odkazuje na svědectví podplukovníka ve výslužbě Grega Edgreena z 8. května 2024. Ten podle něj potvrdil, že se jev odehrává i na americkém území, a to nejen u lidí z FBI a CIA, ale nově i u členů Kongresu. Pomalé dlouhodobé ozařování označuje Beltran za pomalé zabíjení a tvrdí, že systém je navržen tak, aby postižený působil jako blázen.
U Hassalla podle svých slov provedl měření a byl schopen na grafu ukázat frekvenci vycházející z jeho těla. Použil prý také detektor nelineárních přechodů, který hledá harmonické složky křemíku, obsaženého v každém polovodiči. Před pandemií podle něj lidé bez příznaků vycházeli negativně a všichni jeho klienti s příznaky pozitivně. Po pandemii prý vychází pozitivně každý.
Beltran to spojuje s nanotechnologií, kterou podle svého tvrzení obsahovaly injekční přípravky. Popisuje ji jako částice asi dvoutisíckrát tenčí než lidský vlas, samoskladné a samoreplikující, procházející hematoencefalickou bariérou a obsahující grafen a křemík, které mají fungovat jako zesilovače příjmu i vysílání. Tvrdí, že s lidmi sestoupil do žulových prostor v hloubce několika kilometrů v kalifornském Jacksonu a signál byl detekovatelný i tam. Závěr formuluje tak, že jednou zapojenému člověku podle něj neuteče signál nikde na planetě.
Nedávno si ho podle jeho líčení najal klient v Kalifornii, který svůj spor se svými údajnými pronásledovateli vyhrál, ale byl přesvědčen, že se situace opakuje. Beltran tvrdí, že v jeho domě zdokumentovali pulzní mikrovlnné emise, nejsilnější v horních patrech.
Právní mezera: experiment s minimálním rizikem
Beltran je přesvědčen, že podklady jsou už dnes veřejné a že lidstvo bylo obelstěno jakýmsi trojským koněm a nedobrovolně podrobeno experimentu. Problém podle něj je, že takový postup je legální: odkazuje na americký zákon o léčivech a zdravotnických technologiích z Obamovy éry a jeho oddíl 3024, podle kterého lze podle jeho výkladu experimentovat na občanech Spojených států, pokud se nepřekročí kritérium minimálního rizika.
Podstatná je pak podle něj otázka, co minimální riziko znamená. Odpovídá, že jde o cokoli, co se běžně v každodenním životě děje, a dodává řečnickou otázku, zda se v běžném životě stává i smrt. Situaci shrnuje obrazem lišky, která hlídá kurník. Data získaná v rámci takto pojatého experimentování jsou podle něj chráněna bezpečnostními protokoly, takže se k nim nedostane ani žadatel o informace, protože mu bude namítnuta národní bezpečnost.
Co se podle něj děje lidem, kteří o tom mluví
Beltran o sobě tvrdí, že vede největší nezávislou světovou databázi lidí postižených Havana syndromem, a že se stal certifikovaným hypnotizérem z jediného důvodu: chtěl pochopit, proč se na něj obracejí lidé napříč celým společenským spektrem, majitelé firem, akademici, lékaři, právníci i soudci.
Jejich životy se podle něj rozpadaly především proto, že o svých potížích začali mluvit nahlas. Považuje to za záměr: byli izolováni, přicházeli o licence, lékařům bylo znemožněno ošetřovat pacienty. Podle jeho slov končili v psychiatrické péči, byli medikováni či hospitalizováni proti své vůli, případně čelili tvrdému přezkumu ze strany profesních komor, proti kterým prakticky neexistuje právní obrana. Zdravotnictví podle něj bylo obráceno proti lidem.
Válečné jízdy po hlavním městě a rakovina
Na dotaz, zda ho takto trestali za nějaké vybočení, Hassall odpovídá, že nikoli. Šlo prý o samotnou náplň práce, kterou nazývá válečnou jízdou jednadvacátého století. Původní war driving vysvětluje jako praxi z počátků bezdrátových sítí: člověk si do auta nainstaluje detektor sítí, projíždí ulicemi, sbírá dostupné sítě a hledá snadno prolomitelná hesla. Vedle nadšenců to podle něj rutinně dělaly i zpravodajské služby, protože kdo chce elektromagnetické prostředí ovládat, musí ho nejprve znát.
Zhruba čtrnáct až patnáct měsíců bylo podle jeho slov jeho úkolem objíždět britské hlavní město a další místa a přimět lidi pracující s touto technologií, aby se projevili. Právě tehdy byl prý vystaven velkému množství škodlivého záření. Protože žil jako agent přímo v prostředí, které sledoval, neměl podle sebe kam odejít a práci si nosil domů.
Z toho vyvozuje, že podobné expozici byla vystavena i jeho tehdejší partnerka. Oba prý během půl roku onemocněli stejným typem rakoviny a oba museli na operaci. S malými dětmi šlo podle něj o velmi těžké období, kdy byli oba rodiče najednou mimo hru. Trvá na tom, že šlo o následek povolání. Zda to bylo záměrné, nebo šlo o vedlejší škodu, si podle svých slov netroufá říct, a připouští i další možné příčiny, expozici však považuje přinejmenším za urychlovač.
Od mikrovlnného děla po svazky částic z oběžné dráhy
Širší sítě podle Hassalla nikdy nespadaly do jeho kompetence. Za férové ale považuje říct, že popisované komunikační systémy se opírají o veřejnou bezdrátovou infrastrukturu. Zařízení jsou prý pasivní a znovu vyzařující, takže potřebují takzvané budicí záření dodané zvenčí. Bez něj by se signál z jeho čelisti podle něj vůbec nedostal z úst a byl by pohlcen tváří. S buzením má zisk mnohem vyšší, a přestože je stále velmi slabý, lze ho zachytit. Beltranovi se to podle Hassalla podařilo a jeho kolega to zachytil na kameru.
Vysílat signál je podle Hassalla poměrně snadné. Zmiňuje veřejně dostupná videa s takzvanými rušiči řeči, které potřebují přímou viditelnost. Stejný princip ale funguje i bez ní: dvě elektromagnetické frekvence se překryjí, lebka je demoduluje a vznikne vnitřní hlas. Tento jev označuje za dobře popsaný a nekontroverzní.
Druhou stranou věci je podle něj skutečně cílené působení, kdy někdo sedí za zařízením a míří na konkrétní pozici. Nejjednodušší systémy dodávají silné mikrovlny, pulzní i nepulzní. Sám tvrdí, že se setkal s primitivními zařízeními, která zjevně nepocházela od technologicky rovnocenného protivníka, a považuje je svým způsobem za nebezpečnější, protože i bez úmyslu zabít lze s nimi zabít nedopatřením. Na opačném, exotickém konci škály stojí podle něj systémy směrující svazky částic, obvykle z nízké oběžné dráhy, které lze zamířit na cíl na zemi. Na jednotlivce se prý nepoužívají, ledaže by šlo o hlavu státu, existují ale i mnohem menší zařízení stejného principu.
Mezi obojím leží podle Hassalla velmi propracovaná sledovací technika. Zatímco mikrovlnné dělo si podle něj dokáže sestavit skoro každý, kdo si sežene dostatečně silný generátor, u sledovacích zařízení jde o extrémně citlivé přesné strojírenství. Zmiňuje mikrovlnnou fázovou interferometrii, která odráží informaci od sledovaného objektu a dává velmi podrobný prostorový obraz. Vyžaduje to podle něj mimořádně přesné anténní systémy, složité řídicí obvody a v případě obousměrné komunikace i strojové učení, aby se odražený signál dal interpretovat. Počátky technologie klade do konce sedmdesátých let a odkazuje na takzvaný moskevský signál a odtajněné dokumenty v Národním archivu. Od té doby podle něj polevení nenastalo, globální konkurence se nezmírnila a udržet si náskok znamená zůstat na technologické špici.
Ghost murmur a čtení srdečního rytmu
Na otázku, zda v poslední době narazil na zprávu, u které si okamžitě řekl, o co jde, Hassall odpovídá, že takové okamžiky přicházejí, byť ne často. Sleduje prý on-line debaty velmi vzdělaných lidí o jevu označovaném jako ghost murmur a vidí, jak se potýkají s běžnou fyzikou. Podle něj přitom tyto systémy pracují s budicím zářením a znovu vyzařujícími zařízeními, nikoli s odčerpáváním biologické energie.
Systém je podle Hassalla propojen s bioelektrickým polem samotného těla, takže lze zachytit i tep. Podstatné podle něj je, že se nepozoruje vodorovně na desítky kilometrů, ale kolmo vzhůru, kde je cesta na nízkou oběžnou dráhu prakticky nerušená a signál málo utlumený. Když pak tytéž věci sleduje v hlavním proudu, vidí racionální a poctivě promyšlené vědecké reakce. Jakmile ale člověk zná řemeslné triky, přestává být jev zajímavý, stejně jako každé kouzlo, u kterého víte, jak se dělá.
Beltran k tomu dodává, že případ označovaný jako ghost murmur považuje za významný. Šlo podle něj o sestřeleného pilota v Íránu, kterého se podařilo lokalizovat podle jeho srdečního rytmu. To má být podle Beltrana důkaz, že jde o síť napojenou na družice a propojenou s pozemními systémy. Případy dodávek zaparkovaných před domy postižených, o nichž mluvili někteří američtí zpravodajci, považuje spíše za operaci na odvedení pozornosti, aby veřejnost nepochopila globální povahu jevu. Ptá se také, proč se stejná technika nepoužívá k hledání pohřešovaných lidí, a sám si odpovídá, že jde o moc a nadvládu.
Myšlenky jako metadata a otázka kognitivní svobody
Beltran upozorňuje, že to, co si postižení podle svých slov myslí, vidí a prožívají, je přeposíláno dál, a že takový tok se právně kvalifikuje jako metadata. Jejich zachytávání přitom podle něj není nezákonné a americká vláda je sbírá ve velkém. Spojuje to s tím, že Spojené státy mají podle jeho údajů čtyři tisíce datových center a další staví, a ptá se, k čemu je taková kapacita potřeba.
Metadata označuje za duševní vlastnictví člověka, na kterém někdo vydělává. Jakmile podle něj bude lidský mozek podroben a myšlenky přestanou být soukromé, přestává být lidstvo svobodným druhem, protože i dobrý nápad může být odcizen. Připomíná, že některé americké státy začínají přijímat zákony na ochranu kognitivní svobody. Druhou stranou téže mince jsou pro něj prediktivní algoritmy a otázka budoucích zločinů, tedy zda lze člověka stíhat za myšlenku.
Odkazuje také na zprávu New World Vistas a starší materiály o experimentech na vězních v Kalifornii, kde se podle něj už v roce 1974 psalo o dálkovém čtení biometrických údajů včetně myšlenek. Jako hypnoterapeut dodává, že vymazání a naopak vložení vzpomínek je podle jeho zkušenosti proveditelné a dotyčný by nepoznal, že myšlenky nejsou jeho.
Uzavírá to osobní historkou z roku 2011, kdy byl podle svých slov pozván na jednání prezidentské bioetické komise v San Franciscu, které předsedala Amy Gutmannová jmenovaná prezidentem Obamou. Nechal prý položit otázku, jaké pojistky komise připravuje pro případ, že se experimentování zvrtne. Podle jeho vyprávění odpověděla v tom smyslu, že o tom, co se děje s lidskými těly, má rozhodovat elitní jedno procento z horního jednoho procenta, protože lidé jsou příliš hloupí na to, aby se rozhodli správně.
Čeho se obává nejvíc
Na závěrečnou otázku, co ho na budoucnosti této technologie znepokojuje nejvíc, Hassall odpovídá, že proti ní není nikdo imunní. Neexistuje podle něj člověk, který by jí dokázal vzdorovat, pokud se ji někdo rozhodne proti němu použít.
Jedna věc je podle Hassalla sedět za volantem, držet páky a rozhodovat, komu se co stane. Taková situace se ale může kdykoli otočit, a nikdy to podle něj neplatilo tolik jako dnes, kdy se poměry mění během týdne a nové systémy vznikají za pár dní. Právě to by měli mít na paměti lidé, kteří k nasazování těchto prostředků přistupují lhostejně.
Druhou věcí je podle něj úplná absence uznání. Dokud nebudou pojmenovány ani ty nejjednodušší a v odborné literatuře popsané věci, jako jsou akustická zařízení typu LRAD nebo přenos hlasu do lebky, nelze podle Hassalla vytvořit žádnou politiku. Ve Spojeném království podle jeho tvrzení nedošlo ani k tomu, což zanechává obrovské slepé místo a prostředí bohaté na právní kličky.
S odstupem se podle svých slov dokáže podívat i očima lidí, kteří ho tehdy řídili, a připouští, že by na jejich místě někdy udělal totéž. Přesto trvá na tom, že takové jednání bylo v mnoha ohledech protiprávní. Sám sebe za takzvaného cíleného jedince nepovažuje, protože podle svých slov aspoň rámcově chápal, o co jde, a věřil, že dělá něco užitečného. Za skutečně děsivé považuje postavení lidí, kterým nikdo nikdy nesdělil, proč byli vybráni, a kteří tak nemají čeho se chytit, a představu, že někoho lze potřebovat jen k jednomu účelu a pak ho odložit. Celý prostor uzavírá jako z podstaty bezprávný, kde se podle jeho odhadu mohou dít a nejspíš dějí velmi zlé věci.
Závěr
Beltran uzavírá výzvou, aby se lidé přestali nechat rozdělovat a hájili své postavení společně. Hassall na otázku, zda se k tématu vrátí, přislíbil další rozhovor.
Vše výše uvedené je svědectvím a světonázorem dvou konkrétních lidí, nikoli redakcí ověřenými fakty. Jednotlivá tvrzení si čtenář může sám ověřit a posoudit.
