Česká média se v posledních měsících nezabývala ani tak obsahem série investigativních textů o financích, zbrojních zakázkách a politických vazbách, jako spíš otázkou, kdo je jejich autor. Muž, který na sociálních sítích vystupuje pod přezdívkou Thomas Paukner, zůstává anonymní — bez tváře i bez vlastního hlasu. Následující text shrnuje jeho pohled na fungování velkých redakcí, na tok státních peněz do médií i na to, koho považuje za nejnebezpečnějšího politika v zemi.
Kdo je anonymní autor a proč začal psát
Autor se popisuje jako pravicově založený liberál v původním slova smyslu — člověk, který chce maximum svobody podnikání i trhu a nemá potřebu se z Česka stěhovat pryč. Zlom nastal zhruba od roku 2024, kdy začal vnímat posuny na politické scéně. Podnětem k přechodu od geopolitických komentářů k investigativě byl podle jeho slov pocit, že mediální i podnikatelská scéna napojená na stát začíná ve větším měřítku zneužívat klientelisticko-politické vazby — a že se přitom pozornost soustředí jen na jednu stranu politického spektra, zatímco kauzy té druhé zůstávají nezmapované. Když mu server Seznam přestal publikovat články, přesunul se na sociální sítě.
Hon na identitu a údajná PR agentura
Kolem anonymního účtu se v některých denících strhla snaha zjistit, kdo za ním stojí. Objevila se tvrzení, že nejde o naštvaného občana, ale o PR agenturu pracující na zakázku. Pátrání ale podle autora žádnou agenturu neodhalilo. Novinářka Sabina Slonková dohledala jen vydavatelství firemních časopisů s ročním obratem kolem 980 tisíc korun, jiná reportáž označila za pravděpodobného původce účtu DJ z pražské Lucerny — člověka, který s účtem prokazatelně nikdy neměl nic společného. Ani novinářka Zdislava Pokorná, která podle autora disponovala uniklými daty, nakonec nikoho neodhalila. Namalovat terč na záda nezúčastněnému člověku na základě uniklých dat považuje autor za doklad toho, že žádná agentura neexistuje — kdyby existovala, s takovým objemem dat by ji pátrající novináři dávno našli.
Únik dat ze Seznamu a bezpečnost uživatelů
Jádrem celé kauzy je podle autora únik dat ze Seznamu — smluv, údajů o vlastnících a přepisech účtů i o osobách s účty spojených, a to už začátkem roku 2025. Jak se citlivá data velké společnosti, která uchovává informace o milionech českých uživatelů, mohla dostat do rukou konkrétních novinářů? Autor nabízí dvě teorie. První — firmou posvěcený únik, kdy někdo ve vedení data vědomě vydal — spíše vylučuje kvůli panice, kterou podle něj vedení Seznamu po zveřejnění projevovalo. Přiklání se k druhé: že někteří novináři mají k interním datům a logům lepší přístup než veřejnost, případně prostřednictvím zdrojů napojených na tajné služby. Zatímco část politických kruhů spojuje jednu z novinářek s tajnou službou, autor sám míří spíš ke službě spadající pod ministerstvo vnitra. Pro běžné uživatele Seznamu z toho plyne nepříjemný závěr — pokud mohla uniknout data k jednomu účtu včetně dokumentů uložených v cloudu, není důvod cítit se úplně v bezpečí.
Mazání článků a „průzkum bojem“
Autor nejprve publikoval na platformě Médium a chtěl si vyzkoušet, jak se Seznam k jeho textům zachová. Nabízel prý redakci, že jí bude komplexní investigativní texty posílat předem k ověření, protože projít desítky zdrojů je nad možnosti běžného editora. Poté, co zveřejnil několik článků o Petru Hladíkovi a o firmách pobírajících solární a větrné dotace i o poradenském týmu napojeném na svaz, který tyto firmy sdružuje, Seznam texty podle něj jednostranně smazal. Následně přešel na Facebook, který mu rok předtím založila manželka. Sem dal například text o nákupu vrtulníků z doby působení Víta Rakušana — mimo jiné proto, aby veřejně otestoval, co s ním platforma udělá. Sám to shrnuje slovy, že jen vytváří tlak.
Seznam jako PR agentura opozice
Dokud měl investigativu na Seznamu na starosti Jiří Kubík, měla podle autora úroveň. Po jeho odchodu prý dobrého půldruhého roku neviděl smysluplnou investigaci — v jeho pojetí totiž investigativa znamená, že novinář sám odhalí něco, co se nevyšetřuje a není veřejnosti známé, ne že převypráví obsah policejních spisů. Seznam Zprávy i Novinky proto — zvlášť po volbách — vnímá jako faktickou PR agenturu současné opozice. Roli v tom podle něj hraje i konflikt mezi Andrejem Babišem a majitelem Seznamu Ivo Lukačovičem, který nepovažuje za šťastný: Babiš podle něj opakovaně řekne nějakou hloupost a schytá to, ale ani u Lukačovičových médií se nedá mluvit o nezávislosti a objektivitě. Každé médium podle autora vychází z nějakého názoru — a redakce, která o sobě tvrdí, že je nezávislá a objektivní, už tím lže.
Státní peníze v médiích a provázanosti redakcí
Média Seznamu podle autora v uplynulých letech získala ze státních rozpočtů včetně zdravotního pojištění stovky milionů korun — a přísun těchto peněz redakci stabilizuje, protože nikdo nepůjde po tom, kdo mu financuje provoz. K tomu se přidávají personální provázanosti: moderování akce pro solární lobbisty, kterou popisuje jako převlečenou předvolební kampaň za obnovitelné zdroje, spojuje s novinářkou Marií Bastlovou; problematická je z jeho pohledu i inzerce od Michala Strnada, jehož zakázky se vyšetřují. Kritiku médií proto považuje za oprávněnou — a dokud ji redakce budou odmítat s tím, že jsou nezávislé, ztrácejí podle něj relevanci.
Novinářské standardy a kauza Turek
Když jedna z novinářek oznámila, že se jeho zjištěními nebude zabývat, protože nedodržuje novinářské standardy, vzal si to autor jako záminku k obrácené otázce. Sám na téma novinářských standardů napsal text v souvislosti s kauzou Turek — ne aby politika Filipa Turka hájil, ale aby upozornil, že zveřejnit tak závažnou věc s utajeným zdrojem v době, kdy lze pomocí umělé inteligence vyrobit falešnou fotografii, je krajně nezodpovědné a člověku to může zničit život. Podle jeho informací nebyla metadata zdroje dodnes doložena. Sám staví na otevřených zdrojích: zveřejní zjištění spolu s odkazy, které si kdokoli může ověřit — což považuje za vyšší standard než práci s anonymními „důvěryhodnými zdroji“.
Pražský hrad a prezident Pavel
Prezidenta Petra Pavla autor podle svých slov volil s očekáváním, že bude reprezentativní hlavou státu, která nezasahuje do politiky — a označuje to za omyl. Situaci přirovnává k éře Miloše Zemana: jako měl Zeman poradce Martina Nejedlého bez bezpečnostní prověrky, má dnes Pavel Petra Koláře — diplomata bez prověrky, který se účastní jednání, má zájmy, jež nikdo nerozkryje, a jehož data jsou jako u diplomata utajená. Paralelu vidí i v napojení na veřejnoprávní média. Zájmy kolem Hradu se navíc podle něj přesunuly od dřívější orientace na Rusko a Čínu ke zbrojnímu byznysu, kde dnes zbrojí celý svět a jde o nepředstavitelné částky.
Zbrojení a byznys se zbraněmi
Na námitku, že zbrojní zakázky vydělávají peníze, zaměstnávají lidi a přinášejí do rozpočtu daně, autor odpovídá srovnáním s Polskem. Poláci investují do zbrojení výrazně víc než Česko, mají silnou a efektivní armádu — a přitom jejich nejbohatší zbrojař zdaleka nedosahuje na Michala Strnada. Česko investovalo zhruba 500 miliard korun, většinu z takzvané české muniční iniciativy získala skupina CSG a Michal Strnad se podle autora během tří let stal nejbohatším zbrojařem na světě. Problém nevidí ve zbrojení jako takovém, ale ve vazbách zbrojařů na konkrétní politiky a na moc — kdyby čeští politici fungovali jako ti polští, měla by země za stejné peníze funkční a odpovědně vybavenou armádu, což se podle něj neděje.
Vít Rakušan jako „nejnebezpečnější politik“
Nejnebezpečnějším politikem v zemi je z autorova pohledu bývalý ministr vnitra Vít Rakušan — kvůli tomu, co dokázal vybudovat, jakými kauzami prošel a jaké vazby si vytvořil. Kořeny hnutí STAN v tomto čtení sahají ke skupině napojené na okruh kolem Radovana Krejčíře; po prvním získání moci v Praze v roce 2018 podle autora hnutí aktivovalo vazby ve státních podnicích. Následovala kauza Dozimetr, z níž se Rakušan podle něj dokázal vyvázat, zatímco pozornost se soustředila na úzkou skupinu okolo. Poté se ale posunul do velkého byznysu a začal budovat vazby přes Evropskou unii a evropskou lidovou stranu: protože ODS patří v Evropském parlamentu k frakci ECR, stojící v opozici vůči Evropské komisi, má Rakušan podle autora na své straně Komisi i její nástroje. Právě spojení schopnosti přežívat s podporou současné evropské koalice z něj v autorových očích dělá figuru s mimořádným mocenským potenciálem.
Role médií: kdo koho odstřeluje
V závěru autor rozlišuje mezi typy médií. Některá podle něj slouží k tomu, aby „odstřelovala“ konkrétní lidi: když je potřeba někoho odpravit, nasadí se osvědčené jméno, výstup převezmou velká média a spustí se mediální smršť. Sám tuto „mediální popravu“ na sobě zažil a tvrdí, že ji dokázal otočit — politik ale takovou šanci obvykle nemá. Poukazuje také na dvojí metr: média varují před oligarchizací s odkazem na Pavla Tykače, který se jim znelíbil, zatímco jiné vlivné podnikatele nechávají stranou. Seznam hraje podle něj ještě jinou roli — jako agregátor s vlastním news feedem kontroluje, které informace návštěvník uvidí, a opakováním dokáže prosadit určitý pohled na svět. Nevěří ale, že by šlo o cílenou zbraň v něčích rukou; spíš vidí redaktory uzavřené v bublině, kde se vzájemně utvrzují, že jsou arbitry hodnot. Oceňuje přitom i práci z opačné strany — aktuální výstupy Matyáše Zrna i levicově orientovanou, dobře zdrojovanou investigativu Apoleny Rychlíkové. Uzavírá varováním, že pokud Seznam nezareaguje na společenskou poptávku po informacích a bude psát jen pro část společnosti, o svou pozici jedničky přijde.
Závěr
Rozhovor kreslí obraz mediálního prostředí, v němž se podle anonymního autora prolínají státní peníze, osobní vazby a mocenské zájmy — a v němž se investigativa až příliš často mění v nástroj, jak zasáhnout předem vybrané cíle. Ať už čtenář jeho čtení sdílí, nebo ne, jádrem jeho poselství je výzva, aby stejný metr platil na všechny strany.
