Budovaná stanice metra D mezi Pankrácí a Nádražím Krč nese od projektů z osmdesátých let pracovní název Olbrachtova – podle ulice, která vede nad ní. Jenže právě to jméno se stalo předmětem sporu: má pražské metro nést jméno spisovatele Ivana Olbrachta, který se po únoru 1948 zapojil do budování komunistického režimu? Otázka rozdělila historiky, literární vědce i radnice.
O co se vede spor
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) k tématu uspořádal veřejnou diskusi a postoj formuloval jasně: nevadí mu, že byl Olbracht komunista, ale to, jak se osobně podílel na nastolení totalitního režimu. Podle Ústavu byl členem ÚV KSČ, vedl tiskový odbor na ministerstvu, zasazoval se o cenzuru nepohodlných spisovatelů a v článku v Rudém právu z roku 1952 volal po likvidaci nepřátel režimu. Místo jmen spjatých s komunistickou mocí navrhuje ÚSTR pojmenovat linku D „jako Dějiny" – po osobnostech druhého a třetího odboje, tedy odporu proti nacismu a komunismu.
Jak vznikají názvy stanic metra a kdo o nich rozhoduje
Pracovní názvy stanic používá při přípravě a stavbě Dopravní podnik hl. m. Prahy; „Olbrachtova" se objevuje už ve studii z roku 1987 a provázela celou dokumentaci i zahájení stavby v roce 2022. Pracovní název ale není konečný.
O oficiálních názvech veřejných prostranství – tedy i stanic metra – rozhoduje v Praze samospráva. Podnět může podat prakticky kdokoli; návrh nejprve projedná radnice příslušné městské části (zde Praha 4) a po jejím souhlasu putuje na magistrátní místopisnou komisi Rady hlavního města Prahy. Ta vydá doporučení a konečné slovo má Rada hlavního města Prahy. Komise přitom dlouhodobě dává přednost místopisným (zeměpisným) názvům před jmény osobností.
Kdo byl Ivan Olbracht
Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman (1882–1952), patří mezi klasiky moderní české prózy. Je autorem románů Nikola Šuhaj loupežník, Anna proletářka či Žalář nejtemnější a povídek z Podkarpatské Rusi. Pocházel z rodiny spisovatele Antala Staška a jeho dílo dodnes patří do školního i literárního kánonu.
Zároveň byl celoživotním levicovým radikálem a komunistickým novinářem, redaktorem Rudého práva. Do KSČ vstoupil roku 1921, v roce 1929 ale spolu s dalšími spisovateli podepsal protest proti nové, bolševizující stranické linii vedené Klementem Gottwaldem – a byl ze strany vyloučen. Za války se ke straně vrátil. Po roce 1945 zasedal v ÚV KSČ, byl zvolen poslancem za komunisty a v roce 1947 jmenován národním umělcem. V letech 1945–1949 zastával vedoucí funkce na ministerstvu informací (nejprve v rozhlasovém, později v tiskovém odboru), jehož agenda zahrnovala i cenzuru knih a vyřazování „závadné" literatury z knihoven.
Argumenty proti: spisovatel ve službách režimu
Odpůrci názvu, v čele s ředitelem ÚSTR Ladislavem Kudrnou, argumentují, že veřejné stavby nejsou jen dopravní infrastrukturou, ale i odrazem hodnot společnosti. Olbracht podle nich nesl od roku 1945 politickou spoluodpovědnost a jeho role v době nastupujícího teroru padesátých let bývá zastíněna literární pověstí. Jako alternativu Ústav navrhuje jména obětí a odbojářů – například pilota britského královského letectva a později vězně jáchymovského lágru Josefa Brykse nebo umučeného katolického kněze Josefa Toufara – a doplnění stanic o QR kódy s jejich příběhy.
Vlastní výhrady měla i radnice Prahy 4, která navrhovala místopisné a jednoslovné názvy, konkrétně Ryšánku (podle blízké lokality) nebo Na Strži (podle nedaleké ulice).
Argumenty pro: literární kánon a logika místních názvů
Na opačné straně stojí část historiků a literárních vědců. Historik a novinář Petr Zídek upozorňuje, že stanice by jen převzala název existující ulice (pojmenované už v roce 1962) a že nikdo nenavrhuje přejmenovat ulici samotnou; Olbrachtův literární význam podle něj jeho problematičnost coby člena KSČ daleko převyšuje a desítky veřejných prostranství po celé zemi nesou jeho jméno bez sporů. Literární historik Pavel Janáček dodává, že jde o logické rozšíření místního názvosloví ve čtvrti, kde ulice nesou jména spisovatelů, a že Olbracht vytvořil jedny z nejlepších děl moderní české literatury; vymazat tuto linii z kulturní paměti by ji ochudilo. Připomíná také, že Olbrachtův radikalismus předcházel komunismu a jeho vztah ke stalinismu byl složitější, než se zdá.
Jak to (zatím) dopadlo: komise doporučila Ryšánku
V březnu 2026 místopisná komise Rady hl. m. Prahy po obsáhlé diskusi doporučila výraznou většinou změnu hned u několika stanic: Olbrachtova → Ryšánka, Náměstí Bratří Synků → Nusle, Nové Dvory → Tempo a Depo Písnice → Sídliště Písnice. Stanice Náměstí Míru, Pankrác, Nádraží Krč, Nemocnice Krč a Libuš si mají názvy ponechat. Konečné rozhodnutí náleží Radě hlavního města Prahy.
Spor přitom ukázal i své úskalí: spolu s Olbrachtem se mění i Náměstí Bratří Synků. Otto a Viktor Synkovi byli sice levicoví aktivisté a komunisté, zároveň ale oba zatklo gestapo a popravili nacisté. Případ tak připomíná, jak ošemetné je posuzovat historické postavy jedinou nálepkou.
Proč spíš ne – a proč na tom záleží
Obě strany mají pravdu v něčem jiném. Olbracht je nepochybně velký spisovatel a jeho knihy z veřejného prostoru nikdo neškrtá – ulice i díla zůstávají. Pojmenovat po něm zbrusu novou stanici metra ale není totéž jako nechat starou ulici: je to nové, aktivní gesto úcty. A právě tady je rozumné rozlišovat mezi spisovatelem Olbrachtem a funkcionářem, který se podílel na cenzuře a posluhoval režimu v jeho nejtvrdší fázi.
Pokud existuje neutrální místopisná alternativa, která nikoho nevymazává z dějin (Ryšánka), je volba ve prospěch takového názvu obhajitelná: nehonosí se politickou rolí Olbrachta a literární památku ponechává tam, kam patří – ke knihám a k ulici. Riziko opačného pohledu je reálné a nemá se bagatelizovat: kde se zastaví přehodnocování jmen a nestane se z něj plošné mazání kultury? Odpověď není v tom, koho „zrušit", ale v tom, čí jména chceme nově a vědomě vyzdvihovat. A nová linka metra je k takovému rozhodnutí vzácná příležitost.
