Pražský zastupitel Jan Wolf (KDU-ČSL) se do čela komunální kandidátky lidovců pro nadcházející magistrátní volby nedostal. V rozhovoru otevřeně mluví o generační výměně v pražské organizaci, o tom, že ho názorově přitahují Motoristé a ODS, a o velkých kulturně-infrastrukturních projektech Prahy — od rekonstrukce Vinohradského divadla přes spornou podobu horní části Václavského náměstí až po novou koncertní halu na Vltavské.
Konec ve vedení pražské KDU-ČSL a otevřené dveře k Motoristům
Po třech volebních obdobích v čele pražské lidové strany — ať už jako předseda, nebo jako lídr kandidátky do magistrátu — přichází generační výměna. V pražské organizaci podle Wolfa převažují mladší členové, kterým jeho tradicionalistické názory nekonvenují. Sám se označuje spíš za tradicionalistu než za konzervativce, protože slovo „konzervativní" podle něj ve veřejné debatě ztrácí původní obsah.
Teoretická možnost kandidovat za jinou stranu zůstává otevřená. Nejblíž má k ODS a zejména k Motoristům — sdílí s nimi přesvědčení, že Praha má být průjezdná a že není potřeba podléhat tomu, co označuje za ekologický radikalismus. Blízká je mu i Konzervativní strana nebo Koruna česká, ovšem s vědomím, že tyto subjekty v Praze nemají reálnou volební šanci. Lidovcem ale podle stanov přestává být v okamžiku, kdy se 4. srpna podají kandidátky pro jinou stranu — strojař a milovník dieselových motorů zní jako kandidát s logickou afinitou k Motoristům, byť k „víře" Motoristů by konvertovat nemusel: ti podle něj zatím říkají to, co je pro něj samozřejmé.
Spor o tradiční hodnoty: lidovci utíkají do liberálního pole
Hlavní výhradou k současnému vedení KDU-ČSL je odklon od tradičních témat. Lidovci by podle něj měli i nadále otevřeně mluvit o podpoře rodiny a o tom, že manželství by mělo zůstat svazkem muže a ženy — partnerství stejnopohlavních párů přitom žádný problém nepředstavuje, jen by se mělo jmenovat jinak. Argument, že „o tom se nemluví", protože to dnes není politicky průchodné, považuje za chybu: pokud se na ten postoj někdo zeptá, strana by ho měla zastávat.
Pod povrchem je hlubší obava o identitu strany. V Evropě a ve světě probíhá podle Wolfa zápas mezi liberálními a tradičními hodnotami; v české politické scéně už je liberálních stran nadbytek, zatímco prostor pro konzervativní postoje se vyprazdňuje. Lidovci, založení knězem Janem Šrámkem na začátku 20. století, ani za první republiky nikdy nepřekročili jedenáct procent — ambice na třicet procent nemá smysl, ale opouštět vlastní hodnoty, na nichž strana vznikla, je strategická chyba.
Vinohradské divadlo: rekonstrukce za 1,6 miliardy, kterou nikdo nepostaví
Symbolickým projektem, na kterém by chtěl Jan Wolf dál pracovat, je rekonstrukce Vinohradského divadla. Letos v pátek se zde odehraje poslední derniéra v dosavadní podobě; pak nastoupí komplexní obnova vedená současným ředitelem Tomášem Teprou, jejímž cílem je vrátit druhou pražskou scénu (po Národním divadle) do konkurenceschopného technického i uměleckého stavu. Stávající Křižíkovo hlediště je v provozu od 30. let, jeviště je už patnáct let zaaretované — žádné jiné divadlo v republice na podobné historické technice nehraje.
Původní odhad nákladů byl 2,5 miliardy korun. Veřejnou soutěž ale vyhrála firma Geosan s nabídkou 1,6 miliardy — částkou, která je při srovnání s rekonstrukcí Státní opery (dva miliardy ještě v roce 2018) a s aktuální mírou inflace technicky nereálná. Realistická cena se podle něj pohybuje kolem 2,5–2,6 miliardy. Klíčovým úkolem příští reprezentace bude udržet zhotovitele na vysoutěžených parametrech. Praha má v daný moment na účtech přes 160 miliard korun a čtyři roky rekonstrukce odpovídají rozpočtové zátěži zhruba 400 milionů ročně — pro hlavní město únosné číslo. Soubor se mezitím přestěhuje do nedaleké náhradní scény v Radiopaláci ve Vinohradské ulici, kterou na vlastní náklady upravila soukromá majitelka.
Václavské náměstí: tramvaje, které mohou ucpat Vodičkovu i Lazarskou
Rekonstrukce Václavského náměstí se vleče dvacet let. Stavební povolení, kterého se nikdo nemohl patnáct let dobrat, se podařilo získat až za primátorky Adriany Krnáčové; spodní část je hotová čtyři roky, funguje a lidé jsou s ní spokojení. Horní část se dotahuje až za posledních dvou volebních období, naposledy za současného primátora — a právě v ní vadí návrat tramvají do horní části náměstí. Pokud už se má bulvár revitalizovat, měla by být v horní části pěší zóna bez tramvajových kolejí.
Hlavní obava je dopravní. Křižovatka Spálená–Lazarská je už dnes pravděpodobně nejvytíženější tramvajovou křižovatkou na světě — v každém směru projíždí tramvaj zhruba každých třicet vteřin. Přidání dalších linek do Vodičkovy a Vinohradské ulice znamená riziko, že tramvaje budou v dopravních špičkách stát v zácpě stejně jako auta na magistrále. Argument Vídní, kde tramvaje jezdí mezi pěšími na bulvárech, sice obstojí, ale pražská situace s nejvytíženější tramvajovou křižovatkou planety je v jiné kategorii.
Škodův palác: vyjednaná úspora miliardy, kterou skoro nikdo nezná
Z radního období za primátorky Adriany Krnáčové si jako svůj největší rozpočtový zářez nese vyjednání slevy z pronájmu Škodova paláce v Jungmannově ulici, kde sídlí magistrátní úředníci. Smlouva sjednaná ještě za primátora Pavla Béma počítala s nájmem tři miliardy korun. Wolf jako tehdejší radní dostal úkol vyjednat s vlastníkem nižší cenu a nakonec se podařilo srazit ji o miliardu — palác tak za prodloužených dvacet let provozu vyšel přibližně na dvě miliardy.
Souvisí s tím i dobrá investice následujícího vedení: město koupilo na Václavském náměstí budovu bývalé Komerční banky, která je téměř třikrát větší než Škodův palác. Šlo o tah bývalého ředitele magistrátu, kterému Wolf otevřeně přiznává zásluhu — i přes všechny výhrady, které k jeho působení panovaly, byla tahle akvizice pro Prahu výhodná a město se za ni stydět nemá.
Koncertní hala u Vltavské: prostor, který Praze 114 let chybí
Druhým infrastrukturním projektem, na kterém by chtěl po případném návratu do magistrátu pracovat, je nová koncertní hala u stanice metra Vltavská. Místo se rodilo z více úvah — Pankrác, Florenc (bývalé Denisovo nádraží), Štvanice — ale Vltavská má dvě zásadní výhody: pozemky patří městu a okolí je dlouhodobě v zanedbaném stavu, takže výstavbou se zhodnotí celá lokalita.
Praha si zaslouží reprezentativní kulturní budovu z prostého důvodu: poslední veřejnou kulturně-společenskou stavbou postavenou za veřejné peníze je Obecní dům z roku 1912 — ještě za Rakouska-Uherska, s přispěním císaře. Sto čtrnáct let bez nové sálové stavby je pro hlavní město stát ostudné číslo. Pro vážnou hudbu má dnes Praha jediný akusticky kvalitní sál — Rudolfinum s kapacitou kolem tisíce diváků a uspořádáním inspirovaným Koloseem. Obecní dům s 1 250 místy je především prostor pro plesy a pražskojarní reprezentaci; světová tělesa do něj kvalitně nezahrají, protože Smetanova síň zvuk nepojme.
Kongresové centrum (bývalý Palác kultury) je pro tento účel naprosto nevhodné: 2 200 sedaček bylo postaveno na sjezdy ÚV KSČ, energetická bilance budovy je tragická, ale zbourat ji by stálo víc než ji dál provozovat. Vedle Paláce kultury mimochodem už od příštího roku vyroste přístavba pro kongresy v místě dnešní benzinky pod nuselským mostem.
Námitka moderátora — že nová hala u Vltavské nemusí být zvenku zážitkem, jako je třeba zářící koule v Las Vegas — naráží na obecní dům: i ten se v době svého vzniku zdál svou secesí jako nepatřičná, příliš pozdní budova, a dnes je perlou centra. Spory o vkus jsou nevyhnutelné; podstatné je, aby v Praze za sto let stála budova, na niž budou pyšní potomci.
Závěr
Rozhovor je v jádru bilancí dlouholetého komunálního politika, který se ocitl mezi dvěma silami: vlastní stranou, která se podle něj přesouvá do liberálního pole, a vnitřní vazbou na lidovecké kořeny, kterou nechce přerušit. Pokud po srpnu zůstane na pražské scéně, slibuje pokračování v profilu, který si v posledních letech vystavěl — kultura, památková péče, cestovní ruch a velké infrastrukturní projekty od Vinohradského divadla po koncertní halu u Vltavské.
