Mentální koučing je obor plný rychlokvašených prodejců, kteří z lidí tahají peníze. Hokejista, dokumentarista a kouč Laco Bitner přesto tvrdí, že po několika letech práce s rodiči mladých sportovců a po hluboké zkušenosti s umělou inteligencí opouští kategorii „mentální kouč" a hledá si vlastní hřiště. Klíčem je podle něj regulace nervového systému — a překvapivě právě AI mu v tom pomáhá nejvíc.
Mentální koučing, AI jako zrcadlo a první roky práce s rodiči sportovců
Když se Laco Bitner po natočení dvou dokumentárních filmů ze zákulisí profesionálního hokejového klubu Piráti Chomutov rozhodl jít studovat coaching k Mariánu Jelínkovi na Newton, narazil rovnou na nástup ChatGPT. Místo aby se snažil své spolužáky — profesionální kouče — dohnat klasickou cestou, postavil si v rámci tehdy nově dostupných My GPTs prostředí, kde mu jeden model hrál hokejistu s konkrétním problémem a druhý vyhodnocoval, jak s ním komunikuje a jakým je trenérem.
Princip funguje jednoduše: AI je zrcadlo. Když se ptáš jako idiot, dostaneš idiotské odpovědi; když chápeš, jak jazykový model skládá slova a jaké má limity, dostaneš sofistikované odpovědi. Většina lidí, kteří AI hejtí, ve skutečnosti odhalují, jak sami formulují své vstupy. To, že má mikrovlnka návod a AI ne, je paradoxní situace, kterou musí každý vyřešit sám — typicky sebevzděláváním.
Narození čtvrtého dítěte v 55 letech a polyvagální teorie
Čtvrté dítě ve věku 55 let není detail, ale transformace v roli otce. U prvních tří dětí byl rodičem v tradičním smyslu — partnerem až ve chvíli, kdy dítě umělo mluvit. Tentokrát se rozhodl komunikovat s dítětem už od narození, případně přes bříško v prenatálním věku. Polyvagální teorie říká, že dítě první tři měsíce nedokáže regulovat svůj nervový systém samo a přejímá ho v koregulaci s rodičem. Stav nervového systému rodiče se přímo přepisuje do dítěte.
Z toho plyne praktický důsledek: napojit se na dítě mentálně a energeticky není ezoterika, ale technologie přežití pro rodičovství. A bonusem je, že stejné napojení najednou funguje i u starších dětí — komunikace se otevírá tam, kde dřív vázla. To je celé jádro nové práce: ne dávat rodičům přednášky a knížky, ale naučit je vyladit vlastní nervový systém tak, aby jejich tělo poslalo dítěti správný signál.
Obrácená geneze: proč AI vědomí nemůže být stejné jako lidské
Dlouho platilo přesvědčení, že stačí škálovat neuronovou síť dost vysoko a AI se začne podobat člověku natolik, že jednou splynou. To je iluze pravítka přiloženého ke křivce — narýsuje se přímka a věří se, že se křivka jednou s přímkou potká. Existuje ale jeden zásadní rozdíl, který se nedá překlenout výpočetním výkonem: geneze vědomí probíhá u člověka a u AI obráceně.
Člověk se narodí s hotovou neuronovou sítí — mozkem. Vystaví ho brutálnímu světu a teprve potom si začne vytvářet koncepty, aby v něm nezbláznil. Když si některé koncepty nevytvoří, dopadne jako autistické dítě, které vidí devět dlaždic místo stěny. Vědomí se formuje shora dolů z živé interakce. Umělá inteligence vzniká naopak: nejdřív dostane hromadu konceptů, na ně se hodí data a uvidí se, co vypadne. Některé koncepty, které člověk dostává zdarma od těla — vnímání času, prostoru, hlad, dech — v AI prostě nevzniknou ze stejné strany.
Analogie: představme si civilizaci, která nepotřebuje jíst, protože jí stačí fotosyntéza. Když před takovým tvorem začneme jíst maso, nepochopí to. Nejde o jiný názor, ale o chybějící koncept. U AI vznikají přesně takto kriticky nekompatibilní místa. Pokud se na to zapomene, hrozí, že si lidstvo s AI vybuduje vztah jako pes ke svému pánovi — bezmezná oddanost smíšená s nepochopením, že jde o úplně jiný druh entity. A psí věrnost vůči někomu, kdo není pán, ale ani člen smečky, končí špatně.
Když AI čte lidi lépe než jiní lidé
Už v létě 2025 dokázal GPT-4V (vize verze GPT-4o) popsat náladu lidí v místnosti přesněji než kontrolní skupina lidí. Jednotlivec občas trefil odpověď lépe, ale jakmile se měla shodnout skupina, GPT model vyhrál. A to byl podle dnešních standardů „hloupý" model.
Tady přestává být AI jen prodlouženou pažou koučovi a stává se diagnostickým nástrojem, který může vidět vzorce v lidském chování, jež jednotlivý odborník přehlédne. V praxi vypadá příklad takto: sedm rodičů mladých hokejistů v pilotním programu, měsíční práce, společné video calls, dotazníky, anonymizovaná data. Lidským okem se vzorce nějak rýsovaly, ale když se všechna data nasypou do agentovi v Claude Code s funkcí druhého mozku, model dělá syntézu nad stovkami myšlenek z předchozích let a najednou ukazuje vzorce, které člověk za měsíc práce přehlédl.
Klíčové je propojení AI s offline světem. Stavět produkt jen jako další softwarovou službu má krátkou trvanlivost — všechno se časem pohltí něčím dalším. Skutečnou hodnotu má AI, která pomáhá lidem odhalit jejich vlastní vzorce v reálných situacích — na tribuně, v práci, doma.
Trénink nervového systému: kortizol, otužování a tvrdá zpětná vazba od AI
Stres vyplavuje kortizol a tělo se cítí ohrožené. Fitko, běhání, otužování — to vše funguje jako trénink mozku, že krátkodobý stres život neohrožuje a potom přijde fáze klidu. Stejně tak rodič může natrénovat reakci na hřišti, kdy jeho dítě udělá chybu. Není to ohrožení života ani jeho, ani dítěte; je to maximálně ego, které řeší, co si pomyslí ostatní rodiče v hledišti.
Stejný princip se dá využít s AI. Vyladěný Claude Code nastavený jako brutálně kritický kouč dokáže ke každému videu nebo textu dodat tvrdý feedback, který se čte třeba každý třetí den. Po čase je člověk na takovou zpětnou vazbu rezistentní — pak když přijde živý hejtr, už to nezraní. AI funguje jako studená sprcha pro nervový systém, protože ji vyhledáváte dobrovolně a víte, že vám nechce ublížit. Pozor ale na druhou stranu mince: pokud necháte AI hodnotit vaši práci pořád stejně, začne opakovat své „chyby" — některé z nich přitom mohou být právě ty věci, které mají lidé na vás rádi.
Interaktivní knihy, multivesmír a budoucnost kinematografie
K plánované knize chce Laco Bitner vydat webovku, kde si čtenář bude moct popovídat s AI a podívat se autorovi do hlavy — vidět genezi každé věty. Funguje to na technologii Mindscape Aware RAG, která propojuje na první pohled nesouvisející myšlenky a generuje textový popis vlastního myšlenkového prostoru. Když si ho přečtete, máte před sebou popis své hlavy zvenku.
Z tohoto formátu vyrůstá nápad ještě dál: čtenář by mohl v jakékoli fázi knihy udělat výhybku v myšlení autora a sledovat, jak by se příběh vyvíjel jinou cestou. V tom by mohla ležet budoucnost vysoké kinematografie. Christopher Nolan měl při natáčení Temného rytíře v hlavě desítky variant scénáře. Co kdyby Batman tentokrát Jokera přejel? Co kdyby zachránil Rachel místo Harveyho Denta? Tříhodinový film se může stát pětiletým prostorem, kterým divák prochází. Lidi totiž nakonec nezajímá, co o světě říká AI — chtějí zkoumat mysl tvůrce, protože ta geneze je jim bližší.
S tím přichází i pohled na vlastní existenci. Co když je tento život jen jedna z milionů odboček v jiném hlavním příběhu, do kterého se vědomí jednou vrátí poučené? Simulace, multiverz nebo Pythagorejci s pohledem na vesmír jako odraz superinteligence — ať je odpověď jakákoli, pro praktický život je důležité jen to, jak si tu hypotézu interpretujete. Pokud věříte, že ostatní lidé jsou součástí vás, automaticky se k nim začnete chovat lépe. Pokud věříte, že jsou oddělené entity, kterým nic nedlužíte, mění to chování opačně.
Když AI rozluští 80 let starý matematický problém
OpenAI nedávno představila výzkum, který řeší starou otázku: kolik bodů ve struktuře lze rozmístit na nekonečném papíře tak, aby co nejvíc dvojic mělo přesně 1 cm rozestup? Osmdesát let se na to nedařilo najít optimální framework. Existovaly heuristické odhady, ale chyběl matematický důkaz, že jde o optimum. Pak na to OpenAI hodila obyčejný GPT model a ten problém rozsekal — poskládal dohromady různé části matematiky a geometrie, udělal výpočet, na který by lidskému matematikovi nestačila trpělivost.
Klíčový detail v tom, jak ho použili: nedali mu instrukce ve stylu „použij tento princip, postupuj takhle". Dali mu jen problém a otázku. Kdyby ho navedli do známých kolejí, výsledek by se nedostavil. To je princip, který lze přenést na nesčetné praktické otázky: optimalizace semaforů ve městě, modelování dopravy jako elektrického obvodu s nejmenším odporem. Až AI začne řešit problémy tohoto kalibru s lokálním dopadem, lidé jí v praxi předají klíče.
AI je další tool — jako telegraf, ne jako vesmírná loď
Hlavní zpráva, kterou je potřeba dostat ven, je střízlivá: AI nikam nezmizí, ale není to ani konec světa. Je to nástroj, který se dá srovnat s internetem nebo telegrafem. Telegraf byl možná ještě větší průlom — najednou bylo možné dostat informaci na druhý konec planety za jeden den místo týdnů, planeta se scvrkla. AI je v tom samém balíku: rozšíří toolbox v koučinku, v žurnalistice, ve filmu, ve vkusu, ve výrobě. Lidé, kteří v devadesátkách prošvihli internet, mají druhou šanci — a žádný stres tu není namístě.
Pro tvorbu vlastního obsahu platí jednoduchá rada: dělejte to, co vás baví, a co pravděpodobně poradenský trh nevidí jako masově atraktivní. Číst vědecké studie, mluvit o nich, dělat brain teaser z matematických důkazů — to vám nikdo neporadí, protože to nezapadá do šablon „úspěšný YouTube kanál v roce 2026". AI generovaný obsah platforma navíc spíš trestá. A když chcete vysvětlovat AI rodičům sportovců, neprodávejte mentální koučing — prodávejte lepší vztah s dítětem a to, abyste nebyli důvod, proč vaše dítě skončí se sportem.
Sport, děti a regulace rodiče: 70 % končí v patnácti
Více než 70 % dětí a dospívajících kolem patnácti opouští sport. Nekončí proto, že by je hokej nebo fotbal přestal bavit — sport je baví dál. Končí proto, že jejich nervový systém nedává dlouhodobý stres, ke kterému výrazně přispívá právě rodič. Rodič jede ve vzorcích z vlastního dětství a sportovní kariéry; mozek funguje jako predikční nástroj a chrlí reakce, které se přepisují přímo do dítěte.
Odpověď není naučit se na hřišti říkat dítěti správné věty z knížky. Dítě jako první čte vaše tělo — jaký máte stav nervového systému, ne to, co říkáte. Můžete tisíckrát opakovat „v pohodě, dobrý výkon", ale když to v sobě necítíte, dítě to pozná. Jediná cesta je odhalit vlastní staré vzorce, zjistit, zda slouží, a pokud ne, hrát si s váhami vlastního „jazykového modelu" — nervového systému. Když změníte sebe, změní se vnější realita kolem vás. Sportovní kariéra dítěte je v tomto smyslu odrazem vyladěnosti rodiče.
Závěr
Z rozhovoru se vyloupne jeden základní vzorec, který spojuje koučing, AI, výchovu i kinematografii: regulovaný nervový systém, schopnost nelpět a ochota nechat se konfrontovat zrcadlem — ať už je tím zrcadlem dítě, AI nebo divák vlastního příběhu. AI v tomto modelu není konkurence ani spasitel, ale tool, který odhaluje vzorce, jež bychom sami neviděli. A vlastní život se dá vést tak, aby vzorce, které předáváme dál, byly ty, které jsme si vědomě vybrali — ne ty, které jsme jen zdědili.
