Po třinácti letech psychózy, drog a halucinací se Jaroslav Grünwald podle vlastních slov dostal z pekla během zlomku vteřiny — při četbě věty, že člověk si vytváří svou vlastní realitu. V rozhovoru popisuje, jak tato jediná myšlenka převrátila jeho vnímání, proč klasická psychiatrie u něj selhala, jak ho následně lákaly duchovní extrémy a co dnes nabízí lidem, kteří za ním přicházejí na konzultace.
Věta z knihy, která převrátila třináct let pekla
Po třinácti letech intenzivního psychotického stavu ho na knihu Louise Hayové „Miluj svůj život“ upozornila kamarádka, která prošla odvykačkou z pervitinu. Grünwald popisuje, že knížka mu několik dní ležela u postele bez zájmu — odmalička měl odpor ke všemu, co považoval za sekty, náboženství a spiritualitu. Klíčovým momentem podle něj ale nebyla kniha jako celek, nýbrž jediná konkrétní věta: člověk si vytváří svou vlastní realitu. V tu chvíli se mu živě vybavil okamžik před třinácti lety, kdy si sám diagnostikoval, že je blázen — a poprvé mu ta diagnóza přestala dávat smysl. „Co když blázen nejsem?“ Jakmile mu došlo, že blázen není, podle vlastních slov přestal bláznem být.
Lusknutí prstů — peklo zmizelo během zlomku vteřiny
Proměna podle hostova popisu proběhla během zhruba třetiny vteřiny — bez postupného průběhu. Vesmír, který do té doby vnímal jako bytost toužící po jeho smrti, se najednou stal místem, kde mu „všichni odpustili“. Do prostoru se vrátily barvy, které dříve viděl jen v mlze a v oseknutém spektru, a spustil se osvobozující pláč. Matka při telefonátu měla podle něj za to, že synovi definitivně hráblo, když do telefonu opakoval „už nejsem blázen“. Připouští, že než to po letech sdílel s odborníky, považoval takovou zkušenost za běžně dostupnou cestu ven — pro něj samotného je to ale dodnes nevysvětlitelný zázrak.
Návyky zůstaly, psychiatrie selhala, knihy pomohly
Stav svobody trval krátce — pak se vrátily zlozvyky včetně každodenního alkoholu. Asi čtrnáct dní po proměně podle vlastních slov potkal svou nynější ženu, s níž je šestnáct let. Při hledání odpovědi na to, co se mu stalo, podle hosta selhala klasická psychologie i psychiatrie: každý odborník mu řekl jinou diagnózu (paranoidita, toxická psychóza, deprese), někteří mu nechtěli věřit, že vůbec bral drogy, a jedna z posledních odbornic mu rovnou nabídla prášky — podle něj to vypadalo, že ho chce zatáhnout do kolečka léků. Pomohla až adiktologická ambulance na Karlově náměstí, kde ho někdo vyslechl a ukázal mu práci s hranicemi. Sám mezitím hledal odpovědi v knihách a tehdy mu nejvíc dávala smysl představa posedlosti — entit, které se živily jeho utrpením. Dnes to vidí spíše prizmatem hlubinné psychologie: čím víc se snažil být dobrý, tím víc ho vytěsněný stín tlačil opačným směrem.
Duchovní extrém — Ježíš, channeling a mesiášský komplex
Po probrání se z pekla si host řekl, že když dokázal vlastní praxí vytvořit peklo, musí být schopen vytvořit i ráj. Následovala etapa, kterou dnes popisuje jako extrémní: pravidelně ho navštěvoval Ježíš Kristus, přijímal channeling od světelných bytostí a doma se nesmělo mluvit negativně — když partnerka řekla, že venku prší, býval vzteklý. Připouští, že měl období mesiášského komplexu — chtěl pomoci každému člověku s jakýmkoli problémem. S odstupem hodnotí tuto fázi jako vyselektovaný extrém, který nebyl plnohodnotný: příliš názorné projevy duchovní reality jsou podle něj důvodem k obezřetnosti, protože právě v naoko krásném se může skrývat protipól toho, z čeho se člověk snažil dostat.
Odpuštění od druhých — slova nestačí, autenticitu nelze vynutit
Součástí uzavírání minulosti bylo i vyhledávání lidí, kterým ublížil, a snaha o vysvětlení. Všichni, s nimiž se setkal, mu slovně odpustili — při pozdějších setkáních mu ale stejní lidé často připomněli, jak se k nim choval. Z toho hostovi došlo, že slovní odpuštění nelze vynutit ani po něm zadat. Pokud někomu potřeboval odpustit, byl to především on sám sobě. Připouští, že reálné odpuštění druhého nelze ovlivnit a některé kontakty už nejsou možné — to musel přijmout jako nevyřešenou část minulosti.
Dobří a špatní lidé — odpověď skrz paradox
Na otázku, zda existují dobří a špatní lidé, host odpovídá v paradoxech. Podle něj je tady enormní množství špatných lidí, a proto musí být stejně velké množství i dobrých — přičemž v nejhorším člověku se může ukrývat to největší dobro a v nejlepším člověku to největší zlo. Stejně tak svobodná vůle podle něj existuje, „protože je všechno předem dáno, včetně svobodné vůle“. Lidé podle něj tíhnou k duálnímu myšlení, ale skutečná hloubka tématu naráží na paradox — proto má nejraději symbol jin-jang. Sám připouští, že někteří lidé si na dobré nebo špatné jen hrají a sám mohl být jedním z nich.
Konzultace bez rastru a vzkaz svému mladšímu já
Při konzultacích, které dnes vede, host záměrně nevychází z žádného rastru — o člověku předem nic neví a vše vychází ze spontánního setkání. Klade důraz na synchronicitu: shody, které podle něj nemohou být náhodné, vnímá jako signál, že v práci může pokračovat. Vyhýbá se termínu „terapie“, aby zbytečně neprovokoval, a sám o sobě pochybuje — ztráta pochybností o vlastní kompetentnosti by podle něj byla první varovný signál. Na závěrečnou otázku, co by řekl sobě před lety, odpovídá třemi slovy: „Vydrž, bude to dobré.“
Závěr
Hostův příběh je svědectvím o tom, že i třináct let psychózy a sebedestrukce může být zlomeno jediným vnitřním posunem — a zároveň varováním před tím, že cesta ven se snadno překlopí do dalšího extrému, jen v obrácení polarity. Klíčové jsou podle něj dlouhodobá práce, vlastní odpuštění a obezřetnost vůči příliš názorným duchovním projevům. Vzkaz „Vydrž, bude to dobré“ zůstává platný pro kohokoli, kdo se ocitá ve zdánlivě bezvýchodné situaci.
