Pokračování rozhovoru s Jaroslavem Grünwaldem, který se v jedenácti letech ocitl ve světě dětské prostituce, drog a pražského undergroundu. Druhý díl mapuje, jak rychle se z dítěte stane závislý dospívající, kterému okolí přestane stačit. Hovor zachycuje jeho vlastní pohled na kamarády, kteří se z téhož prostředí nedostali, na rozpadlou důvěru ve vztahu s matkou, na propad do drogové psychózy a na to, proč nakonec do vězení vstoupil s pocitem úlevy. Téma je extrémně citlivé — jde o osobní svědectví hosta, nikoli o reportáž z aktuálního vyšetřování.
Drogy a prostituce nebyly mezi pražskými teenagery výjimkou
Hovor se v úvodu druhého dílu vrací k otázce, jestli existovala parta kamarádů, která by žila jinak — sportovala, věnovala se hudbě, měla normální koníčky. Odpověď je, že v Praze přelomu devadesátých let bylo prakticky jedno, ke které partě se dítě přidalo. Lišila se jen míra informovanosti a otevřenosti. „Stejně hulili, stejně chlastali" a se zkušeností s prostitucí se setkávalo daleko víc dětí, než si veřejnost myslí — netýkalo se to jen dětí z pasťáků nebo z ulice. Šlapali i spolužáci ze základní školy a ze zvláštní školy, kam Grünwald přestoupil. Aspoň zhruba třetina kluků v jeho okolí měla s prostitucí nebo drogami nějakou zkušenost.
Většina kamarádů z té doby skončila špatně
Když se Grünwald podívá zpátky na lidi, se kterými v té době vyrůstal, dělí je do dvou skupin. U dětí, které měly přímo zkušenost s prostitucí, je poměr „přibližně padesát na padesát" — některé se z toho dostaly, jiné ne. Mnohem horší obrázek vychází, když započítá širší okruh kamarádů, kteří se brzy chytili drog. Většina z nich dopadla špatně — buď už nežijí, jsou bezdomovci, sedí ve vězení, jsou dlouhodobě závislí na drogách nebo skončili u alkoholu. Už ve dvaceti letech měl pohřbených čtyři až pět kamarádů svého věku nebo mladších, kteří si sami vzali život nebo zemřeli za nejasných okolností. Z party, kterou popisuje, vyšel do běžného života jen zlomek.
Výslech, máma a okamžik, kdy si odmítla líznout zmrzliny
Nejtěžší moment celého období podle Grünwalda nepřišel u soudu ani při vyšetřování — přišel ve chvíli, kdy se o dění dozvěděla jeho máma. Policie mu prý slíbila, že informace o prostituci se k rodině nedostanou, a pak ho vyslýchala v matčině přítomnosti. Cítil to jako zradu a zároveň jako nepřipravený šok. Vzpomíná, jak po výslechu šli společně po ulici, jak jí nabídl zmrzlinu — a ona si od něj odmítla líznout. Z výrazu mámy poznal, že je z něj zhnusená. Ani tato chvíle ho ale nedonutila skoncovat se vším, co dělal. Před matkou pravdu zmenšoval a celé prostředí prezentoval jako uzavřenou kapitolu. Ve skutečnosti pokračoval dál a o tom, jak širokého rozsahu jeho aktivity byly, neměla rodina dlouho ponětí.
Třináct let, halucinogeny a tělo, které vydrželo
Ve třinácti letech užíval tak širokou škálu látek — trávu, pervitin, extázi, heroin, LSD — že by to podle moderátorky „porazilo kance". U heroinu zkoušel i nitrožilní aplikaci. Paradoxem podle něj je, že dětský organismus překvapivě hodně vydržel po fyzické stránce, zatímco po té duševní se začaly projevovat zásadní problémy. Vyvíjející se nervový systém v období, kdy se utvářejí synaptická spojení, dostal kombinaci, která dospělého často zlikviduje. Zpětně to bere jako náhodu a štěstí — že se z toho vlastně dostal, zatímco velká část jeho vrstevníků ne. „Já jsem podle sebe soudil ostatní," říká dnes; měl pocit, že když se z toho dokáže dostat on, dokáže to každý. Realita ho vyvedla z omylu.
Techno, paranoidní psychóza a peklo, ze kterého se nedalo vystoupit
Další drogou se stala technoscéna a její underground. Grünwald popisuje atmosféru tehdejších nelegálních párty — výpravy do tmavého lesa, hradby z reproduktorů uprostřed louky, „sjetá" parta lidí. Právě v tomto prostředí se naplno rozjelo to, co dnes označuje jako paranoidní psychózu. Pro něj samotného to nebyl pocit nebo dojem — byla to plně prožívaná realita, kterou nedokázal odlišit od skutečnosti. Vesmír se podle vlastních slov stal „živou bytostí", která ho chtěla zničit. Mluvily na něj reproduktory na párty, DJ, ulice, stromy. I matka, která ho utěšovala, ho podle jeho tehdejšího vnímání ve výsledku „chtěla zabít". Aby ve své partě obstál, drogy nevysadil — naopak je dál bral, jen aby udržel tempo s ostatními. Kombinace duševní krize a další chemie podle něj produkovala stavy, na které „nejsou ani slova".
Pokus být lepším člověkem, který skončil výbuchy agrese
Z psychózy se Grünwald snažil dostat tím, že bude lepším člověkem — předpokládal, že trest, který na sobě cítí, přichází za to, jaký je. Čím víc se snažil pomáhat a být hodnější, tím horší stavy přicházely. Vnitřní nerovnováhu si kompenzoval druhým směrem: extrémními výbuchy a ztrátami kontroly, rvačkami a násilím. Roli sehrála i výchova nevlastního otce, který mu denně opakoval, že z něj nikdy nic nebude a že je k ničemu. Rvačky postupně bral jako jedinou věc, ve které je dobrý — „když mě nebudete mít rádi, alespoň se mě budete bát". Nesnášel přitom svět za to, co mu podle něj dělá. Postupně se začali stahovat i kamarádi, protože byl agresivní i vůči nim a kolem něj šel „jeden průser za druhým". Tak vznikl rejstřík obvinění z ublížení na zdraví a výtržnictví, který ho nakonec dovedl před soud.
Vězení jako úleva — místo, kde poznal známé tváře
Vězení, konkrétně vazba, na něj podle vlastních slov mělo paradoxně dobrý vliv. Místo eskalace vnitřního pekla popisuje pocit částečné úlevy — tlak, který nesl venku, ve vazbě polevil. Šokovalo ho, kolik známých tam potkal. V patře nad ním bydlel manžel jeho tety, odsouzený za pašování drog z Albánie. Na Pankráci narazil na spolužáka, který tam pracoval jako vězeň ve výkonu trestu. Na další věznici potkal čtyři nebo pět dalších spolužáků z různých škol. Když si na cele povídali, kdo co dělá, ukázalo se, že chodí na stejná místa a znají stejné lidi. Právě tahle zkušenost — že do vězení svým způsobem patří — ho přivedla k zásadnímu uvědomění. Nechtěl, aby měli pravdu učitelé, kteří mu celý život říkali, že „roste pro kriminál". A nechtěl být tím, kým byl.
Závěr — víra a zázraky
Druhý díl končí poděkováním za otevřenost, s jakou host hovoří o vlastní cestě. Sám ji shrnuje jednoduše: je to o víře — a kdo věří v zázraky, ten je může i prožít. „V tom dobrém, tak v tom špatném."
