Dane Wigington se přes dvacet let věnuje tomu, čemu říká klimatické inženýrství — plošným zásahům do počasí, které podle něj probíhají desítky let bez vědomí a souhlasu veřejnosti. Vede web geoengineeringwatch.org a je výkonným producentem dokumentu The Dimming. V rozhovoru vysvětluje, proč jsou podle jeho čtení dnešní lesní požáry jiné než ty před třiceti lety, co našel v rozborech dešťové vody na svém pozemku v severní Kalifornii a proč považuje volání po zastínění Slunce za cestu do propasti.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, výklad a přesvědčení. Značná část toho, co popisuje, stojí na nedoložených domněnkách a na spekulacích o motivech institucí a států. Redakce tato tvrzení nijak neověřuje ani nevyvrací — předává je tak, jak je Wigington formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Výzva k plošnému geoinženýrství
Bezprostředním podnětem k rozhovoru byl příspěvek Elona Muska na síti X. Ten v něm napsal, že mimořádně silné vymírací události přicházejí zhruba jednou za sto milionů let, že samotný přechod na udržitelnou energii je nezastaví a že bude potřeba družic regulujících teplotu a masivního geoinženýrství — jinak je podle něj konec.
Wigington na to reaguje otázkou: pokud podle jeho výkladu operace klimatického inženýrství probíhají a rozšiřují se už přes osmdesát let, jak to zatím dopadá? Za odpověď považuje čísla, která v rozhovoru zazněla — od konce srpna letošního roku v samotných Spojených státech shořelo při více než 52 tisících požárech přes 8,2 milionu akrů. Podle National Interagency Fire Center jde zhruba o 166 procent desetiletého průměru spálené plochy; se stovkou velkých požárů se pralo přes 22 tisíc hasičů a dalšího personálu. Snahu prodat plošné zastínění planety jako podmínku přežití Wigington označuje za pravý opak pravdy.
Vojenský dokument o lesních požárech jako zbrani
Jádrem Wigingtonovy argumentace je dokument, který podle svých slov našel ve vojenských archivech a jako první zveřejnil: 172 stran nazvaných Forest Fires as a Military Weapon, tedy lesní požáry jako vojenská zbraň. Popisuje prý do detailu, jak lze rozsáhlá území týdny, měsíce či dokonce roky připravovat tak, aby v nich pak hořelo co nejintenzivněji.
V dokumentu je podle něj jmenovitě rozebráno kolem dvaceti lokalit po celém světě, a to nikoli jednou větou v odstavci — každé z nich prý patří celostránkový rozbor toho, jaká příprava je v daném terénu nutná k dosažení maximálního zničení. Wigington tvrdí, že přes polovinu z těchto míst zasáhly v posledních měsících ničivé požáry. Dokument je podle něj v úplnosti a se zvýrazněnými pasážemi vystavený na jeho webu, aby si ho každý mohl přečíst sám.
Otázku, kdo požáry zapaluje, přitom odděluje od otázky, co je připravilo. Za rozhodující považuje to druhé. Lahaina byla podle něj týden před vzplanutím vyhlášena územím zasaženým bleskovým suchem, v Pacific Palisades nepršelo osm měsíců.
Zápalný prach a otázka zdroje zapálení
Wigington je přesvědčen, že látky rozprašované v rámci klimatického inženýrství jsou samy o sobě zápalné. Hliníkové nanočástice popisuje jako mimořádně účinné zápalné médium — jde podle něj o hlavní složku vojenských demoličních směsí typu termitu. Deklarovaným cílem klimatických inženýrů je podle jeho slov vypouštět do atmosféry desítky milionů tun nanočástic ročně. Že se v takovém řádu skutečně vracejí k zemi, dovozuje z přibližně pěti set laboratorních rozborů, které jeho organizace provedla ve spolupráci s Univerzitou v Minnesotě; z množství materiálu v srážkách odhaduje globálně 40 až 60 milionů tun.
Sám nabízí i vysvětlení, odkud se v obydlených čtvrtích bere tolik ohnisek najednou. Aby hořelo tak rovnoměrně i tam, kde není mnoho hořlavého materiálu, muselo by podle něj existovat víc zdrojů zapálení — a takovým zdrojem mohou být inteligentní elektroměry. Odvolává se na řadu žalob, které jim zapálení domu kladou za vinu, a připomíná, že státy schopné nechat vybuchnout pagery si podle jeho názoru poradí i s elektroměrem.
Jako podpůrný důkaz uvádí fotografie z Pacific Palisades a Spokane: domy s interiérem v jednom plameni, k nimž oheň v té chvíli ještě vůbec nedošel. Totéž prý zažil při velkém požáru v severní Kalifornii, kde ho evakuovaní obyvatelé sami vyhledali, aby mu ukázali snímek sousedova domu hořícího zevnitř, zatímco požár byl ještě daleko.
Co se podle něj v lesích změnilo
Wigington upozorňuje na rozdíl, kterého si všímají i lidé žijící v požárních oblastech desítky let: dřív po ohni zůstával černý popel a ohořelé dřevo, dnes bílý prach a roztavené bloky motorů. Ke srovnání se cítí oprávněn i vlastní zkušeností — požáry v divočině podle svých slov léta hasil, a to nejen pěšky v odlehlém terénu, ale i za volantem těžké techniky po boku CalFire.
Příčinu vidí v řetězci, který podle něj začíná u hliníku v srážkách. Ten prý zabíjí půdní mikrobiom, poškozuje kořenové systémy a nutí stromy uzavřít příjem živin. K tomu se přidává poškozená ozonová vrstva a intenzivní ultrafialové záření, které podle jeho popisu spaluje jehličí a listy. Výsledkem je les, který se proměnil v troud, pokrytý navíc zápalným prachem — vedle hliníku jmenuje i baryum a další hořlavé látky.
Ionosférické ohřívače a tlakové kupole
Změněné chování ohně si Wigington vysvětluje také jinou konvekcí. Poukazuje na zařízení typu HAARP na Aljašce — ionosférický ohřívač, který podle jeho popisu vysílá miliony wattů do elektricky nabité ionosféry a spouští v ní řetězovou reakci. Mluví o tom, že z ochranné atmosféry planety se stala fyzikální laboratoř a bojiště, a takové zařízení označuje za zbraň hromadného ničení.
Přehřátá ionosféra podle něj vytváří tlakovou kupoli. Právě odtud prý pochází výraz, který dnes od meteorologů slyšíme běžně, ačkoli před desítkami let se neužíval — tlaková horká kupole. Atmosféra se podle jeho výkladu roztáhne a tlačí dolů, teplo v noci neuniká a noční teploty jsou proto výrazně vyšší. Manipulací s tlakovými poli lze podle něj řídit i přízemní proudění a vytvořit efekt měchu a plamenometu, který připisuje ohňům v Pacific Palisades, Lahaině i Spokane. Odvolává se přitom na vysoké představitele CalFire, kteří podle něj veřejně prohlásili, že nic podobného nikdy neviděli.
Kanadské požáry a kouř držený nad městy
Wigington tvrdí, že část klimatologické obce otevřeně navrhuje záměrné vypalování lesů v severních a jižních šířkách jako formu řízení slunečního záření — má prý napodobit krátkodobé ochlazení po sopečném výbuchu.
V této souvislosti připomíná Kanadu roku 2023. Podle jeho čísel tam vzniklo osm ohnisek naráz, přestože v té době nebyla žádná bouřková činnost, a shořelo 71 tisíc čtverečních mil — nikoli akrů — tedy zhruba padesát milionů akrů, plocha větší než Florida a Georgie dohromady. Kouřová vlečka podle něj doputovala nad severovýchod kontinentu, srazila tam teploty o zhruba 25 stupňů a manipulace s tlakovými poli ji prý několik dní držela u země nad městy, místo aby se rozptýlila. To považuje přinejmenším za oslabování populace.
Nejpodezřelejší je pro něj záběr, který má podle svých slov ve filmu The Dimming: plošné rozprašování aerosolu přímo nad kouřovou clonou. Zápalné částice, které se pak snesou dolů skrz vzduchový sloupec, mohou podle jeho výkladu hoření pod clonou jedině přiživit — a benevolentní vysvětlení pro takový postup podle něj neexistuje.
Sopka jako vzor a rok bez léta
V rozhovoru padne odkaz na knihu o roce 1816, kdy po výbuchu indonéské sopky Tambora přišel takzvaný rok bez léta. V denících z Nové Anglie je zaznamenaný sníh v červenci a totální neúroda, nedalo se zasít kukuřice ani nakrmit dobytek, hladomor postihl Čínu a potíže měla i Evropa. Jediná sopka na druhém konci světa zničila zásobování potravinami napříč kontinenty.
Přesně tenhle efekt je podle Wigingtona premisou řízení slunečního záření — rozptýlit v atmosféře částice odrážející světlo a zbrzdit tak nahromadění tepelné energie planety. Rozdíl proti sopce ale vidí zásadní: Tambora byla jednorázová událost, po níž se počasí vrátilo do normálu, kdežto trvalé operace podle něj negativní důsledky jen prohlubují. Částice označuje za oxidační a ničící ozonovou vrstvu; z vlastních měření dovozuje, že jsme blízko jejímu funkčnímu kolapsu.
Přístup, který za tím vidí, přirovnává k farmaceutickému průmyslu — potlačit příznak, sklidit dvacet vedlejších účinků, na ně předepsat dalších dvacet přípravků a sto padesát nových následků. Jedinou odpovědí na škody je podle něj přitvrzení v tomtéž.
Počasí jako nástroj moci
Wigington nepřipouští, že by za operacemi stál jakkoli dobrý úmysl. Jsou podle něj vedeny kvůli moci a kontrole, a jako oporu cituje záznam, na němž podle jeho slov tehdejší americký viceprezident Lyndon Johnson v roce 1962 prohlásil, že kdo ovládá počasí, ovládá svět.
Mechanismus popisuje jednoduše: odříznout velké oblasti od srážek znamená rozvrátit produkci potravin, tím i společnost, a takovou zemi je pak snazší ovládat. Za dlouhodobý terč takového postupu označuje Írán, kde podle něj operace probíhají přes čtyři desetiletí. Právě tomu říká válka počasím.
Odkazy na sopky, po nichž se planeta na čas ochladila, považuje za argumentaci, která si nezapočítává dlouhodobé následky. Ty jsou podle něj mnohem horší než problém, který se má řešit. Programy označuje za rozsudek smrti pro planetu — pokud přijdeme o ozonovou vrstvu, je podle něj konec, a záření v pásmu UVC, které poškozuje DNA, prý dopadá na povrch už teď. Za hlavní příčinu ničení ozonové vrstvy označuje geoinženýrství, ne spreje.
Vesmírná zrcadla, balony a plachty na pólech
K Muskovu příspěvku Wigington upozorňuje, že družice regulující teplotu a geoinženýrství jsou v něm zmíněny jako dvě oddělené věci — družice tedy nejsou tou formou geoinženýrství, o které se mluví.
Návrhy, které podle něj klimatologická obec skutečně předložila, pak vypočítává s otevřeným posměchem: zrcadla na oběžné dráze, která by odrážela část slunečního záření a podle něj by se v krátké době zřítila zpět atmosférou; balony o velikosti Brazílie vypuštěné do vesmíru; reflexní plachty rozprostřené přes severní a jižní polární oblast. Ptá se, zda autoři takových plánů nečtou science fiction, a představu, že by kdokoli mohl ovládat teplotu planety jako termostat, označuje za velikášství.
Kolaps úrody, hmyzu a rybích populací
Proti argumentu, že katastrofa hrozí až za desítky let, staví Wigington čísla, o kterých mluví jako o dnešním stavu. Populace hmyzu jsou podle něj celosvětově dole o 80 až 90 procent, populace pelagických, tedy potravních ryb o 90 procent, úroda se hroutí po celé planetě.
Podrobně se zastavuje u jevu, o němž by se podle něj mělo v zemědělských kruzích mluvit mnohem víc — u deficitu tlaku vodní páry. Průduchy, jimiž rostliny dýchají, přijímají oxid uhličitý a vydávají kyslík, se podle jeho popisu zavírají, protože ultrafialové záření je příliš silné. Lesy v jeho okolí prý úplně ztratily vůni, stromy popisuje jako zombie. K tomu se přidává hliník, který působí jako vysoušedlo a mění relativní vzdušnou vlhkost, a horké tlakové kupole. Fotosyntéza se podle něj zastavuje při čtyřiceti stupních Celsia a dávno předtím prudce klesá.
Jako doklad, že problém není okrajový, uvádí zprávu agentury Bloomberg zhruba týden starou v době natáčení, podle níž lze v řádu měsíců čekat celosvětový nedostatek potravin. Ptá se, proč to není hlavní titulek všude. Za názorný důkaz rozsahu požárů pak označuje mapy kouře nad Severní Amerikou, které podle něj ukazují částicový zákal nad celým kontinentem — i ve dnech, které vypadají jako slunečné.
Chemicky vyvolané sněhové bouře
Wigington odmítá i představu, že by geoinženýrství planetu ochlazovalo. Vytvořit se podle něj dají jen dočasná a toxická ochlazení — a za jejich krajní podobu označuje sněhovou bouři, která zasáhla New Orleans a pobřeží Mexického zálivu 21. ledna 2025. Nic přirozeného na ní podle něj nebylo, šlo prý o chemickou nukleaci ledu pro účely modifikace počasí, na kterou existují patenty. Připomíná, že čínská vláda takové operace veřejně oznamovala, a vyzývá posluchače, ať si vyhledají zprávy o čínských vědcích, kteří vyvolali sněhovou bouři — podle jeho slov o tom psala i hlavní světová média a škody v Pekingu šly do miliard dolarů. Od té doby prý už Čína své operace neoznamuje. Zmrzlý materiál jeho organizace testovala a našla v něm podle něj endotermicky reagující prvky jmenované právě v patentech.
Smysl takových událostí vidí v řízení veřejného vnímání. Když jedni v mrazu odklízejí nezvyklý sníh, jiní si podle něj řeknou, že někde je přece normálně, a celkový obraz stavu planety se rozostří.
Jako doklad rozkolísanosti pak vypočítává kontrasty: japonští farmáři podle něj pracují v noci, aby se vyhnuli horku; na Blízkém východě se běžně objevují pocitové teploty přes 66 stupňů Celsia; o americkém svátku 4. července vystoupil pocitový teplotní index ve Washingtonu na 53 stupňů, zatímco v Montaně napadlo místy skoro devadesát centimetrů sněhu. Týden předtím tam podle něj byly rekordy nad čtyřicet stupňů a pár dní po sněhu Montana překonala svůj historický rekord teploty o osm stupňů, na 46 stupňů Celsia.
Mrtvé sady, firmageddon a hliník v dešti
Nejosobnější část svědectví se týká severní Kalifornie, kde Wigington žije. Popisuje sady, které jsou buď mrtvé, nebo je bagry vytrhávají ze země, a pole, na nichž podle něj neroste nic. U odumřelých stromů prý stačí podívat se na kambium — živou vrstvu pod kůrou: na osluněné straně je podle jeho popisu spálená až do jádrového dřeva, což připisuje poškozené ozonové vrstvě a záření UVC. To se podle něj neměří, a co se neměří, o tom se nedá referovat.
Douglasky, převládající strom západu Severní Ameriky, hynou podle něj tak rychle, že jedna vědecká studie pro ten úbytek zavedla výraz firmageddon. Oficiální zdroje z toho podle Wigingtona viní kůrovce — brouk je ale podle něj jen příznak nemocného stromu, protože zdravá borovice si škůdce ubrání pryskyřicí. Zdravá už podle jeho výkladu není: v terénu s vědci amerického ministerstva zemědělství měřil pH půdy a proti historickým základním hodnotám ze čtyřicátých let, které má prý k dispozici, se hodnota v jeho okolí posunula desetinásobně k zásaditosti, z 5,5 na 6,5. S mikrobiomem podle něj zmizel i rozklad — na lesní půdě se prý nic nerozkládá a hromadí se hrabanka. Kolem jezera Shasta, kde bydlí, podle svých slov čtyři a půl měsíce nepršelo a teploty šplhaly nad 38 stupňů. Nedávná studie podle něj potvrdila to, co on tvrdí šestnáct let: lesy už nedorostou a v lepším případě se změní v křoviny.
K vlastnímu testování srážek se prý dostal oklikou. Žije v domě mimo síť, s vlastní větrnou, solární a vodní energií, a má za sebou práci v elektrotechnice pro velkou inženýrskou korporaci, od které podle svých slov mladý odešel kvůli tomu, jak fungovala. Dokončený dům se dostal na obálku největšího časopisu o obnovitelných zdrojích, jenže v některých dnech mu podle jeho slov ubývalo 40 až 50 procent solárního výnosu kvůli tomu, co za sebou letadla nechávala. Nevěřil, že jde o kondenzaci, a začal testovat déšť — podle svých slov s tím, že v něm nic nechtěl najít. První rozbor ukázal sedm dílů hliníku na miliardu, což je na jeho odlehlé lesní stanoviště bez dálnice a průmyslu podle něj vysoká hodnota; během následujících osmnácti měsíců prý testy vyšplhaly na 3 450 dílů na miliardu volného, biologicky dostupného hliníku, který se podle jeho tvrzení v přírodě nevyskytuje, protože hliník bývá vždy vázaný na jiné prvky. Když mu majitel státem certifikované laboratoře řekl, že hliník v dešti je normální, ptal se prý, na jaké planetě žije.
Umlčené odborníky popisuje jako opakující se vzorec. Vysoký vědec ministerstva zemědělství mu prý na otázku po zveřejnění nálezů odpověděl protiotázkou, co s tím má dělat, a od té doby neřekl nic. Na uzavřené schůzce mu podle jeho slov ukázali rozbory srážek s vysokým obsahem hliníku, které dodnes nikdo nezveřejnil. Státní biolog, který u ohroženého druhu ryby nacházel hliníkové nanočástice přichycené na žábrách, i bioložka, která upozorňovala na sedimenty volného hliníku za přehradou Shasta, podle Wigingtona narazili pokaždé, když s tím chtěli ven.
Požáry ve Španělsku, Turecku a Argentině
K vlně požárů v Evropě a Jižní Americe Wigington znovu odděluje otázku zapálení od otázky přípravy terénu a zdůrazňuje to druhé. Sám pak nabízí hypotézu o souvislosti, kterou předkládá formou otázky: je podle něj náhoda, že hoří země, které se krátce předtím veřejně vymezily proti postupu Izraele? Jmenuje Španělsko, které podle jeho popisu čelilo ostré reakci izraelského premiéra Netanjahua kvůli odsouzení dění v Gaze a kde podle něj letos hořelo nejhůř v dějinách země, a dále Francii, Turecko a Řecko. Důkaz pro tu souvislost nepředkládá; opírá ji o časovou souslednost. Podle jeho výkladu je americká a izraelská mocenská struktura propojená a americká armáda je v oblasti klimatického inženýrství největším hráčem — má prý třikrát víc leteckých tankerů využitelných k těmto operacím než všechny ostatní armády světa dohromady.
Stejný vzorec vidí i uvnitř Spojených států, jen s jiným spouštěčem. Spokane ve státě Washington podle něj lehlo popelem necelý týden poté, co se tam zvedl veřejný odpor proti výstavbě datových center; totéž prý platí pro Oregon a Utah. Všechny tyto státy, země i losangeleská lokalita Palisades jsou podle jeho tvrzení jmenovitě rozebrány ve zmíněném vojenském dokumentu.
Vysvětlení, že za požáry stojí nedostatečná těžba a zanedbaná péče o lesy, odmítá jako lež. Argumentuje studií ze Sibiře: v porostech, kterých se podle něj nikdy nedotkla lidská ruka, vzrostla za deset let intenzita požárů o tisíc procent.
Odkud letadla startují a spor o kondenzační stopy
Na otázku, odkud stroje startují, Wigington odpovídá, že z leteckých základen po celé zemi — jmenuje mimo jiné základnu Hill Air Force Base a mluví o flotilách tankerů KC-10, které ráno odlétají a později se vracejí. Nad vlastním domovem v severní Kalifornii podle svých slov opakovaně pozoroval půl tuctu i více strojů C-17 Globemaster, jak ráno letí na sever a táhnou stopu od obzoru k obzoru, zatímco odpoledne se stejnou trasou vracejí na jih a nezanechávají za sebou nic. Vzhledem k tomu, že v oblasti podle něj nevedou komerční koridory, to považuje za rozhodující rozdíl. Má prý i detailní záběry trysek namontovaných na pylonech křídel a mířících do výfukového proudu tak, aby výsledek vypadal jako kondenzace.
Proti vysvětlení, že jde jen o výfukové plyny motorů, staví dva argumenty. Za prvé jsou dny, kdy nad stejnou oblastí není za letadly vůbec nic. Za druhé abrazivní materiál v řádu desítek milionů tun by podle něj turbínami neprošel — stroje by prý padaly pár mil za ranvejí a kolem letišť by vznikly stokilometrové neobyvatelné zóny.
Wigington zároveň varuje před lidmi, kteří se podle něj k tématu přidávají, tváří se jako spojenci a přitom šíří přesně tuhle verzi. Popisuje je jako trojské koně, kteří kalí vodu právě ve chvíli, kdy jeho organizace jedná se zákonodárci zhruba třiceti amerických států a ti potřebují mít jistotu, že v tvrzeních není trhlina.
Do operací jsou podle něj zapojena i komerční letadla s běžnými aerolinkovými znaky, která si ministerstvo obrany v určitých obdobích ve stovkách pronajalo od dopravců. Personál z toho výslovně nikoho neviní — naopak podle svých slov spolupracuje s dopravními piloty, z nichž někteří na veřejných akcích potvrdili, že o operacích vědí, ale systémy jsou plně automatizované a oni s nimi nemají co dělat. Za drobný, ale příznačný signál považuje, jak náhle se kolem roku 2000 začala u příručních zavazadel hlídat hmotnost. A když prý na osobní schůzce nadhodil geoinženýrství vedoucímu pracovníkovi firmy koordinující globální letový provoz, ten se otočil a odešel.
Klimatické konference a řízení veřejného vnímání
Mezinárodní klimatické konference COP považuje Wigington za obřad, který slibuje změnu chodu věcí, ale ve skutečnosti podle něj slouží k tomu, aby se státy aktivně nebo pasivně zapojily do klimatického inženýrství. Jako demonstraci schopností uvádí konference v Kodani a Cancúnu, kde podle jeho tvrzení panovalo rekordní chladno, zatímco v okolních regionech byly teploty nadprůměrné.
Motiv, který za tím vidí, je zachování stávajícího pořádku. Pokud se podle něj daří udržovat hluboký zmatek ohledně skutečného stavu planety — třeba sněhovou bouří v New Orleans —, může svět běžet dál jako dosud a mocenské struktuře, do níž řadí armádu, ropný sektor i finance, to prodlužuje životnost. Za doklad naléhavosti považuje, že podle jeho slov nejvyšší američtí vojenští představitelé sami označili hroutící se klima za největší bezpečnostní hrozbu vůbec. Ptá se pak, proč bychom čekali, že to nebudou chtít maskovat.
Populace, kognitivní úpadek a biologická válka
Na přímý dotaz, zda je součástí plánu i snižování počtu obyvatel, odpovídá Wigington krátce: ano, to je podle něj nutné považovat za jádro celé věci. Přinejmenším prý jde o biologickou válku — látky, které jmenuje, podle něj oslabují a poškozují společnosti po celém světě. Uvádí, že inteligenční kvocient klesl za poslední generaci o šest až devět bodů, a spojuje to se vstřebáváním hliníku.
Jako oporu cituje výrok, který připisuje bývalému americkému prezidentskému poradci Zbigniewu Brzezinskému: s dnešní technologií je nekonečně snazší milion lidí zabít než je ovládat.
Ve směsi, kterou podle svých rozborů nachází, jmenuje hliník, baryum, stroncium, mangan, polymerová vlákna, povrchově aktivní látky a grafen. Právě u pěnícího odtoku po dešti se zastavuje — pěnu připisuje tenzidům, jejichž smyslem je podle něj zabránit shlukování částic a udržet je co nejdéle ve vzduchu. Polymerová vlákna a grafen popisuje jako vojensky používané nosiče biologického materiálu, tedy prostředek, jak dopravit patogen z mraku na zem. K tomu přidává tvrzení, že jeden z nejznámějších geoinženýrů, dřívější vědec amerického ministerstva obrany, na nahrávce sám popsal, že pro resort navrhoval metody rozprašování patogenů do mraků. A spekuluje, že rychlost, s jakou se v roce 2020 rozšířila nákaza covidem-19 do desítek zemí, ukazuje na šíření vzduchem; odvolává se na italské výzkumníky, kteří podle něj virus identifikovali navázaný na poletavé částice.
Klimatické inženýrství proto označuje za korunní klenot mezi zbraněmi — nástroj, kterým lze podle jeho přesvědčení populaci kdykoli oslabit, průběžně ji ovládat a svést to na přírodu.
Nepál, Dubaj a rumunské reaktory
Poslední blok patří několika událostem, na nichž Wigington ukazuje, proč oficiálním vysvětlením nevěří. U nepálské katastrofy se stovkami mrtvých a více než tisícem pohřešovaných mu vadí, že se výklad obrátil: nejprve prý šlo o seismickou událost, která spustila sesuv, pak americká geologická služba podle něj příčinu a následek prohodila. Otřes o síle 5,2 označuje za silný a možnost, že by ho vyvolal sesuv, za spornou. Ptá se také, proč nepřišlo žádné varování, když se protržení ledovcových jezer pečlivě monitoruje, a připomíná, že událost přerušila koridor Nové hedvábné stezky.
Podobně čte i dubajský případ z roku 2023, kdy podle jeho slov spadly během šesti hodin srážky za dva roky pár dní poté, co Dubaj oznámila odklon od dolaru. Jeho organizace tehdy prý zachytila v Perském zálivu obrazce v oblačnosti, které přičítá vysílání frekvencí spojenému s klimatickým inženýrstvím.
Nejkonkrétnější je ale jeho příklad z Rumunska. Protože podle něj byly řeky odříznuté od srážek a Dunaj nemá dost vody, potopili tam prý do řečiště nákladní čluny ve snaze zadržet aspoň tolik vody, aby udrželi jaderné reaktory chlazené. Označuje to za scénář jako z Šíleného Maxe. Ve spojení s poškozenou ozonovou vrstvou, která podle něj zvyšuje zranitelnost vůči silnému koronálnímu výronu hmoty ze Slunce, jaký přinesla Carringtonova událost, a s odstavenými rozvodnými sítěmi kreslí obraz mnoha nezchlazených reaktorů naráz. Připomíná také, že schopnost ovládat srážky prokazatelně existuje — americké operace ve Vietnamu, které označuje jako projekt Popeye, vedly podle něj v roce 1976 k mezinárodní úmluvě, která vojenské využití technik měnících životní prostředí zakazuje.
Závěr
Wigingtonova výpověď stojí a padá s jedním předpokladem: že vše, co dnes na planetě selhává — od požárů přes úrodu a lesy až po ozonovou vrstvu —, patří k jednomu řízenému programu, který se nepřiznává. Sám na konci říká, že se blíží chvíle, kdy to podle něj vyjde najevo, a že požadavek na okamžité rozprašování částic do atmosféry nás nezachraňuje, ale žene přes okraj.
Jde o jeho svědectví, jeho měření a jeho výklad souvislostí, ne o redakcí ověřená fakta. Jednotlivá tvrzení — od vojenského dokumentu přes rozbory srážek až po tvrzené souvislosti mezi politikou a požáry — si čtenář může dohledat a posoudit sám.
