Padesát let na scéně, stovky písní, muzikály hrané od Prahy po Soul a Tokio – a k tomu pověst zpěváka, kterého zná úplně každý. Michal David v dlouhém rozhovoru, v němž otázky z velké části posílali posluchači, prochází celý svůj příběh: od dětství mezi rozvedenými rodiči přes jazzové začátky a odchod do Kroků až po polistopadovou nemilost, návrat na vrchol, státní vyznamenání a vztah k politice. Mluví také o tom, proč neskládá s umělou inteligencí a proč se nepovažuje za umělce. Jde o jeho vlastní vzpomínky a názory; redakce je přebírá tak, jak zazněly.
Dětství mezi dvěma domovy a dva roky v Itálii
Pestrý život měl Michal David podle svých slov už od malička. Narodil se do téměř rozvrácené rodiny: když mu byly tři roky, rodiče se začali rozvádět, a když mu bylo sedm, v roce 1967 se rozvedli. Pendloval pak mezi otcovým bytem v Ditrichově ulici na Praze 2 a činžákem, kde bydlela celá rodina Kludských – mimo jiné jeho teta, známá kartářka Dagmar Kludská. Během první třídy vystřídal několik škol a, jak říká, nevěděl, kam vlastně patří. Soud nakonec rozhodl, že on zůstane u matky a sestra u otce.
Proto se v osmi letech dostal na dva roky do Itálie, kde rodina jezdila s varietním programem. Tam podle něj začala jeho hudební kariéra.
Od jazzu ke Krokům: krátké prsty a pomyslné lano
Na otázku, proč vyměnil žánr i uměleckou identitu, má jednoduchou odpověď: chtěl se hudbou živit. V letech 1975 a 1976 byl jazz a jazzrock sice populární, ale na koncerty chodilo velmi málo lidí a jazz se dělal spíš jako koníček. Na Pražských jazzových dnech v roce 1976 hrál se svou kapelou Čtyři a tam dostal „pomyslné lano“. Přišel za ním Pavel Trnavský, bubeník Kroků a partner Jany Kratochvílové, s tím, že shánějí klávesáka, ať přijde zahrát do garáže Františka Janečka. Shodou okolností slyšel Kratochvílovou poprvé v rádiu jen dva dny předtím a řekl si, že je to taková česká Janis Joplin, se kterou by si chtěl jednou zahrát. Za dva dny po konkurzu mu Janeček zavolal, že ho berou.
Peníze ale nebyly jediný důvod. Od osmi do šestnácti let hrál na klavír pět hodin denně a pak zjistil, že narazil na limit: má krátké prsty, místo decimy obsáhne jen oktávu. Dál by se už neměl kam posunout, a tak byl přechod k popu „skoro vysvobození“. Jazz přitom dodnes miluje.
Karty od tety a datum premiéry Kleopatry
Karty se naučil vykládat jako malý kluk, když u tety sedával a pozoroval ji. Umí si je vyložit i sám, ale lepší je, když to udělá Dagmar, protože to má propojené s numerologií a astrologií. Když v roce 2001 psal svůj první muzikál Kleopatra, vyložil si sedm karet a vyšla mu tři esa a samé krásné karty. Zavolal tetě a ta se zeptala, kdy chce mít premiéru. Odpověděl, že příští rok, a ona poradila 22. 2. Premiéra se v únoru 2002 skutečně konala dvaadvacátého.
První píseň a přání prezidenta Zemana
Jazzové věci psal už v šestnácti, ale první opravdovou písničku složil podle svých slov v roce 1980: Chtěl bych žít tak, jak se má. Text k ní napsal Jaroslav Machek, nahráli demo a František Janeček s ním hned šel do rádia. Tam ji vzali, protože to bylo něco jiného – v éře kultivovaných kantilénových hlasů Karla Gotta, Karla Hály a Milana Chladila najednou přišel dvacetiletý kluk s chraplákem. Krátce nato jel vlakem do Pece pod Sněžkou a ve vedlejším kupé si ji pouštěli lidé, kteří netušili, že sedí hned vedle.
Tutéž píseň zahrál i Miloši Zemanovi. Na otázku posluchače, proč zrovna tu, když Zeman podle posluchače žije téměř ostentativně jinak, než jak se má, odpověděl s humorem, že právě proto – aby to zkusil jinak. Zeman si ji ale sám přál a na jeho „zahraj mi“ odpověděl David: „Samozřejmě, pane prezidente, jak si přejete.“
Po listopadu mimo éter, návrat přes diskotéky a Nagano
Jeden z posluchačů, kdysi redaktor okresního rádia, připomněl, že po listopadu panovala vůči hudebníkům, kteří stáli na jevišti před revolucí, nechuť až cenzura a čeština se z rádií na dlouho vytratila. Michal David tehdy už nekoncertoval: v roce 1988 založil nahrávací studio, věnoval se studiové práci a svou kapelu Allegro, kterou měl po Krocích, přesunul k Heleně Vondráčkové. Rádia podle něj udělala úplně totéž, co předtím komunisté – ti nehráli cizí věci, pak se zase nehrálo „nás“. Rozdíl v tom nevidí, ale chápe to a nikdy proti tomu neprotestoval.
Zároveň dodává, že kapely nepreferované nebo zakazované před listopadem to neměly v pořádku a nikdy s tím nesouhlasil. V jeho dobře vybaveném studiu nahrávali i Michal Kocáb, Vilém Čok nebo Visací zámek a další undergroundové kapely – podle něj se muzikanti vždycky víceméně ctili.
Zlom přišel v letech 1992 a 1993, kdy se na diskotéky začaly vracet české písničky. Majitelé diskoték ho zvali jako půlnočního hosta, lidem se to líbilo a s Františkem Janečkem vydali výběr 20 největších hitů. První díl se podle něj okamžitě prodal v 250 000 kusech, druhý ve 200 000, takže za necelé dva roky prodali skoro půl milionu nosičů. Pak přišly kulturáky a koncerty s kapelou. Největší comeback mu ale přinesli hokejisté v Naganu 1998: v kabině si pouštěli jeho písničky a chtěli, aby jim napsal píseň. Tak vznikla oslavná Správnej tým, se kterou vystoupil na Staroměstském náměstí, a to ho podle jeho slov vrátilo na špičku.
Na otázku, zda musel hodně lidem odpouštět, že si na něm brousili drápky, odpovídá, že neměl co. Nechce říct, že by z něj někdo udělal obětního beránka, ale po revoluci „byli my ti špatní“. Vzal to jako výzvu, nezlomilo ho to a nikdy neměl pocit, že by to měl někomu zazlívat. Ze všeho špatného si prý bere to pozitivní: na světě jsme jako ve škole, abychom se něco naučili, a těžké úkoly k tomu patří.
Muzikály: Kleopatra srdcovkou, Mušketýři hitem v Asii
Největší srdcovkou je pro něj Kleopatra, mnohem většího úspěchu ale dosáhli Tři mušketýři. V jihokorejském Soulu se podle něj odehrálo přes 1 200 představení a hraje se tam i pokračování se železnou maskou; Japonci teď koupili 200 představení pro Tokio. Vysvětluje to tématem – Kleopatra asijskému publiku tolik neříká. I ona má ale za sebou zhruba 1 500 repríz, hrála se na Slovensku i pětsetkrát v Soulu. Blíží se její pětadvacáté výročí a příští rok v únoru se vrací do pražského Divadla Broadway s obnovenou premiérou, novými kostýmy, scénou a projekcemi.
Na muzikálu Angelika spolupracoval s režisérem Bednárikem, se kterým to bylo podle něj úžasné – když se něco nedařilo, trhal na sobě košile. Mata Hari byla swingovější a jazzovější, méně popová; kritici ji velmi chválili, diváků ale chodilo málo. Kritiky bere, když jsou fundovaní, jenže ne každý kritik je podle něj opravdu kritikem.
Libretista z punkové kapely
Většinu textů jeho muzikálů napsal Lou Fanánek Hagen, frontman punkové kapely Tři sestry – spojení, které mnohé překvapuje. Málokdo ale podle Davida ví, že Hagen otextoval všechny písně Šmoulů, které se v devadesátých letech prodávaly v obrovském množství. Pak přišel Michal Nesvadba s nápadem na ledovou revue Princezna Zmrzlina a oslovil oba. Při prvním setkání David nevěděl, že Hagen nemá nohu, a seznámení proto začalo nechtěným trapasem. Hned si ale padli do noty.
Kleopatru začal psát s textařem Borovcem, který ale po třech měsících „odešel do básnického nebe“. Potřeboval někoho, kdo bude v libretu pokračovat, a vzpomněl si právě na Hagena. Ten to zkusil a od té doby píšou muzikály spolu.
Zpívá každému, kdo si ho pozve
Vztah umělců a lidí od moci provází celou polistopadovou dobu a Davidovi se připisuje bonmot, že je mu jedno, komu hraje, ale zajímá ho, za kolik. Tak úplně to podle něj nebylo. Žije v této zemi a má své přesvědčení; v době, kdy se politikou zabýval víc, sympatizoval se sociální demokracií, ale to bylo před patnácti či dvaceti lety. Ten výrok vznikl jinak: když si ho někdo pozve, je mu jedno, jestli jde o instalatéra, nebo o prezidenta. „Pokud chce, abych mu zazpíval, a zaplatí mi honorář, proč bych mu neměl zazpívat?“ Zpívat se má pro všechny.
Zároveň je přesvědčen, že kdo v zemi žije, má mít i politický názor – nejde jen o nás, ale o děti, vnuky a o to, do jaké doby a jakého systému je posíláme. Když svůj názor řekne, přijde obrovská vlna kritiky, ale i obrovská vlna sympatií. Má prý polovinu fanoušků a polovinu těch, kteří ho moc nemusejí. V demokracii by podle něj měla platit tolerance: ty máš svůj názor, já svůj. „Ale tohle někdy nefunguje.“
Státní vyznamenání a rod Kludských
V roce 2018 dostal od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy a mezi novináři za to sklidil velkou kritiku. Odmítnout ji ale nikdy nezvažoval. Vyznamenání od prezidenta je podle něj pocta a poděkování; v Americe ani jinde ve světě se lidé nezabývají tím, jestli je dobře, či špatně ocenění přijmout. Vzal by ho i od současného prezidenta: pořád je to prezident, a že mají třeba jiné názory, je druhá věc.
Vyznamenání ostatně dostával už jeho prastrýček Karel Kludský, majitel cirkusu, ověšený řády od císaře Františka Josefa nebo italského prince. K cirkusu sám vztah nemá – jeho rodina už v době, kdy u ní žil, jezdila s varietní Kludský show a on to dva roky prožíval v Itálii. Před artisty, kteří dřou od tří let a pak předvádějí neuvěřitelné věci, má ale respekt. U nás se na cirkus vždycky hledělo jako na „světské“ a komedianty, kdežto ve Francii a jinde je velmi uznávaný.
Vyprodaná O2 arena a spor o vlajku
Kdy se mu pracovalo nejlépe – před listopadem, v devadesátkách, nebo dnes? Je prý hrozně přizpůsobivý, takže dobře pořád. Za mlada měl víc síly a méně rozumu. Je spokojený, že po padesáti letech na něj chodí lidé a vyprodává O2 arenu; cítí pokoru a často „tam nahoru“ děkuje, protože zpěvák může za dva roky skončit a nikdo o něm neví. Práci bere jako poslání a věnuje se i charitě.
Koncert v O2 areně provázela mediální strkanice: jeden novinář mu vyčetl státní vlajku na pódiu. Podle Davida ale zapomněl, že nebyla jediná. Na pódiu se objevilo sedm nebo osm vlajek evropských zemí – řecká, italská, německá, francouzská – a ke každé zazněla píseň z dané země; vlajka EU mezi nimi nebyla. Šlo o představení mezinárodní hudby a protože je Čech, zakončili ho českou vlajkou a písní Nonstop. Novinář přesto vypíchl jen českou vlajku.
Strach říct názor? Podle něj za ním stojí sociální sítě
Mnozí lidé si stěžují, že si zase říkají „hlavně to neříkej ve škole“. Michal David má také pocit, že se člověk někdy bojí říct svůj názor. Nevidí za tím ale policejní stát ani novou totalitu – „to v žádném případě“ –, nýbrž sociální sítě a to, co si lidé pod pseudonymy dovolují psát. Zrovna o tom natočil dokument pro Českou televizi. Policie podle něj už umí dohledat jakýkoli počítač, z něhož přijde výhrůžná zpráva, a jde o trestný čin; až to pisatelé pochopí, zjistí, že to nemá smysl a že je to nebezpečné i pro ně. On sám se brání tím, že to nečte: „Proč to píšete, když to stejně nečtu?“
Na poznámku o radikálních skupinách odpovídá, že ty tu byly a budou, stejně jako opozice. Celý svět podle něj funguje na plusu a minusu jako zásuvka – bez jedné fáze fén nepojede. Žijeme v polaritním světě.
Pár přátel jako hymna americké nadace
Nejraději má píseň Pár přátel. Kamkoli přijede, nesmí chybět, a lidé se při ní okamžitě objímají a zpívají s ním. Navíc se stala hymnou americké nadace The Prevent Cancer Foundation, která se věnuje prevenci rakoviny. Její anglickou verzi Oh What a Dream We Had nazpívaly hvězdy, které mají podle Davida ve světě mnohem větší jméno než on: Billy Ray Cyrus, Noah Cyrus, Lara Fabian, Kimbra, kvartet Il Divo, Marcelito Pomoy nebo Billy Idol. Píseň věnoval své dceři.
Celé to trvalo přes rok a pomohl mu producent Laco Vajdička. Začalo to náhodou: na dovolené na Maledivách potkal zakladatelku nadace, která se chystala na čtyřicáté výročí a hymnu neměla. Pouštěl jí své písně, a když zazněla Pár přátel, řekla: „Stop, tohle chci.“ Anglický text napsal Charlie Midnight, autor textů pro Cher, Barbru Streisand či Joea Cockera. Původně ji měl zpívat sám, pak vznikl nápad přizvat zpěváky ze světa. Prvním oslovený byl Billy Idol, který odpověděl, že to sice není úplně jeho šálek kávy, ale je to pro dobrou věc.
Hudební doprovod nahrála Česká filharmonie v Rudolfinu. Hudebníci o nabídce hlasovali a všichni zvedli ruku. David se ředitele zeptal, kolik je v orchestru dam, a přinesl pětadvacet nebo šestadvacet růží – tolik bylo hudebnic. Po natáčení mu hudebníci připravili ovace poklepáváním na nástroje. Toho, že se filharmonie stala součástí písně, si velmi váží.
Hit se nedá naplánovat
Kde začíná hit? „To kdybych věděl, tak jich píšu daleko víc,“ směje se. Když ho v roce 2000 oslovila Helena Vondráčková, že chce taneční album, sedl ke klavíru a asi za pětadvacet minut napsal Dlouhou noc. Text napsala Hana Sorrosová, vydavatelství ale prohlásilo, že tohle hit není, a vsadilo na píseň Vodopád. Zhruba do dvou měsíců se všechno otočilo, Dlouhou noc začala hrát rádia i diskotéky a z písně se stal megahit, který nakonec vyšel v osmnácti jazykových verzích. Dopředu to podle něj nikdy nevíte: na něco vsadíte a lidé to nevezmou, pak vytáhnete ze šuplíku písničku, která chyběla na album jako dvanáctá, a je to ono.
Propady jako škola duše
Dospěl po všech úspěších i pádech do klidu? Život je podle něj třeba brát tak, jak se vyvíjí. Sinusoidy, velké propady a zase vzestupy jsou dobrou školou pro ducha a duši. Věří, že tu cirkulujeme, chvíli jsme v jedné tělesné schránce, pak přijdeme do jiné a ducha tak pořád rozvíjíme. Bez těžkých chvil by se člověk neměl co naučit.
Sám teď prožívá smutné období – zemřel mu velmi brzy a z ničeho nic kamarád, kterého měl třicet let rád. Proto si prý člověk má vážit každého dne a život si prožít, jak to jde.
Do šuplíku neskládá, Vůni ženy vydřel
Do šuplíku skládat neumí. Píše buď na zakázku, když ho kolega či kolegyně požádá o píseň „na tělo“, nebo pro nový muzikál, na kterém se pracuje třeba rok. Že by šel ze smutku nebo letargie do studia a začal tvořit, to u něj neplatí.
Nejvíc se nadřel na písni Vůně ženy z doby, kdy už nebyl v Krocích, ale v Allegru. Obvykle má písničku hotovou za půl hodiny až hodinu a aranžmá za den či dva; tady to trvalo čtrnáct dní a pořád si nebyl jistý, dokud nepřišel nápad, se kterým byl spokojený. Právě takové vydřené písně ale podle něj většinou zapadnou – Vůně ženy se líbí, megahit to ale není.
Umělá inteligence ne, nápady ve tři ráno ano
Umělou inteligenci ke skládání zásadně nepoužívá, jen když se potřebuje něco dozvědět. Pro zajímavost si ale zkusil zadat asi pět různých témat a vyšla mu jedna píseň jako druhá, jen s jiným textem. Je to podle něj cítit: písnička není napsaná člověkem, je nějak sestavená a chybí v ní duch. Ani když se AI zdokonaluje, neměl by z toho dobrý pocit – píseň umí napsat sám. Konec světa ani konec autorské hudby ale nepředpovídá.
Nejdřív přichází melodie. Nejhorší je, když přijde ve dvě nebo ve tři ráno: kdo hned nevstane a nenahraje si ji, nebo ji aspoň nezapíše s akordy, už ji nikdy nenajde. Řeč přišla i na Beethovena a motiv Osudové, do kterého podle Davida skladatel ventiloval své pocity. Sám něco podobného zažil při psaní Kleopatry, kdy s rodinou přišli o dceru, která zemřela v devíti letech na leukémii. Tehdy prý přicházely zvláštní, velmi silné melodie „z hůry“ – hudebníci mohou své pocity přetavit do hudby.
Showman a bavič, ne umělec
Chce, aby ho lidé vnímali takového, jaký je; nikdy se nepřetvařuje. Když zpívá pro soukromou firmu, na narozeninách nebo na svatbě, zůstane s lidmi ještě dvě tři hodiny, fotí se a povídá si. Říká tomu „DPH“, přidaná hodnota. Lidé mu pak často říkají, že je úplně jiný, než si mysleli – člověka je podle něj potřeba poznat, než ho začneme soudit. Nedávno také po patnácti letech svolal sraz spolužáků ze základky a s potěšením vypráví, kolik z nich to někam dotáhlo, třeba jako onkologové.
O sobě říká, že je showman, bavič a podnikatel v zábavním průmyslu. To, co dělá, je komerce, ale účelová: chce, aby lidé zapomněli na strasti, roztančit je, rozezpívat a poslat domů s nadšením. Umělci jsou podle něj ti, kdo se věnují vážné hudbě nebo složité undergroundové muzice. On dělá pop od slova pop music, tedy lidovou hudbu a zábavu.
Karla Gotta nikdo nenahradí
Že by po smrti Karla Gotta zaujal jeho místo největší hvězdy české pop music? „To v žádném případě.“ Karel Gott byl jen jeden a vždycky bude jen jeden. David ho postrádá, pojilo je velké kamarádství, a myslí si, že někdo tak výjimečný přijde možná za sto nebo dvě stě let.
Teď jsem šťastný
Kdy si naposledy řekl, že je šťastný? Teď. Byl už mnohokrát šťastný i nešťastný, ale teď je, a pokud budou zdraví a nepřijdou těžké překážky, může to tak zůstat. S manželkou Marcelou je dvaačtyřicet let, výročí oslavili 11. září, a má skvělou rodinu. Na rozloučenou přeje všem, ať žijí „nonstop“, prožívají svůj diskopříběh, lásky z pasáže a mají svých pár přátel.
Závěr
Michal David se v rozhovoru ukazuje jako muzikant, který si svou cestu vybral pragmaticky – kvůli krátkým prstům i kvůli obživě – a dodnes za ní stojí. Polistopadovou nemilost bral jako výzvu, vyznamenání jako poctu, sociální sítě nečte a umělou inteligenci k psaní písní odmítá. Sám sebe nevidí jako umělce, ale jako baviče, jehož úkolem je lidi roztančit. Jde o jeho osobní pohled a vzpomínky; jednotlivá tvrzení si čtenář může posoudit sám.
