Christopher Nolan je poslední režisér, jehož jméno samo o sobě zaplní kinosály. Právě proto se od jeho zpracování Homérovy Odysseje čekalo hodně — a právě proto zklamání bolí víc, než kdyby ten film natočil kdokoli jiný.
Poslední velká sázka krále Hollywoodu
V dnešním Hollywoodu existuje jediný režisér, u kterého je premiéra sama o sobě událostí. Jeho jméno na plakátě prodá lístky bez hvězdné tváře na obálce a bez značky nadnárodní série. Nejblíž se k němu dostane James Cameron, jenže ten za posledních sedmnáct let natočil tři filmy o modrých obyvatelích cizí planety, které při vší úctě k tržbám nemají daleko k mizantropii.
Oznámení Odysseje v prosinci 2024 proto přijalo publikum s obrovským nadšením. Objevily se sice otázky, jestli je látka, která stojí u zrodu celého západního vyprávění, vůbec v Nolanově rejstříku — mytologický epos je něco jiného než chladná konstrukce času a paměti. Byly to ale otázky legitimní a ojedinělé. Sedmdesátimilimetrové projekce se vyprodaly rok dopředu.
Obsazení, které vtáhlo film do kulturní války
Klid vydržel měsíc. Pak přišlo obsazení a s ním jména, která zvedla obočí — Travis Scott, Zendaya, Lupita Nyong'o, Elliot Page. Dokud nebylo jasné, kdo koho hraje, nadšení to nepoškodilo. Jakmile se role provalily, začaly stoupat červené vlajky: Zendaya jako Athéna, Lupita Nyong'o jako Helena Trojská, tedy tvář, kvůli které prý vyplulo tisíc lodí.
Nejspornější bylo obsazení Elliota Page. Spekulovalo se o roli Achillea, což se nepotvrdilo; nakonec dostal postavu Sinóna, která se v Íliadě ani Odysseji vůbec nevyskytuje. Ještě hůř působilo tušené propojení filmu s feministickým překladem Homéra od Emily Wilsonové. A milovníci historie mezitím upozorňovali na nepřesnou zbroj a na loď, která vypadá spíš vikingsky než řecky.
Nejvíc ale zamrzelo pokrytectví odvětví posedlého identitou, které přitom naprosto ignorovalo identitu země původu Homérovy básně. Ilustrují ho dva příspěvky časopisu Variety na síti X: v jednom oslavuje, jak pečlivě tvůrci ctili polynéskou kulturu a proč na reprezentaci záleží, a jen o měsíc dřív odbyl tytéž otázky u Odysseje jako hloupý a nepřesný argument trollů. Kritika přišla z mnoha stran včetně Elona Muska a stalo se nemyslitelné — Nolanův film sklidil na YouTube víc palců dolů než nahoru.
Recenze v nadšení, divácká očekávání jinde
Když se film konečně dostal ke korporátním kritikům a influencerům, přišla očekávatelná odezva: nadšené superlativy prakticky napříč. Jenže od tříhodinového eposu se dalo čekat velkolepé, pohlcující dobrodružství, které je při vší promyšlenosti také zábavné. Místo toho přichází pomalé drama o ztrátě, lítosti a posttraumatickém stresu, které působí uspěchaně a příliš dlouze zároveň.
Odbytý děj a nelineární střih dotažený do krajnosti
Sluší se to nazvat dějem v odrážkách. Dobré scény ve filmu jsou, ale je jich málo a obklopují je vysvětlovací monology, ve kterých si postavy sdělují naprosto zjevné věci. Mytologický příběh zasazený do konkrétní doby a konkrétního regionu navíc působí velmi moderně — od slovníku po celkový dojem.
Nolan přitom vzal svůj poznávací znak, nelineární vyprávění, a vytočil ho na maximum. Film otevírá bard v podání Travise Scotta jakousi slam poetry o pádu Tróje, vzápětí následuje první retrospektiva se Sinónem umírajícím před trojským koněm. Rekonstruovat děj v pořadí, v jakém ho film vypráví, by vyžadovalo tabulku a nástěnku propletenou provázky: máme několik vypravěčů, kteří líčí příběhy, a uvnitř těch příběhů další retrospektivy. Ano, přesně tak Odysseus své putování vypráví i v básni. A ano, Nolanovi tahle technika v minulosti fungovala. Tady ne.
Odysseus, Kalypsó a Ithaka plná nápadníků
Odysseus v podání Matta Damona uvízl na ostrově pod vlivem lotosu společně se záhadnou nymfou Kalypsó, kterou hraje Charlize Theron. A záhadná zůstane — pokud jste nečetli Homéra, nedozvíte se o ní vůbec nic. Žádná charakterizace, žádné pozadí, prostě žena na pláži.
Zatímco se Odysseus pokouší rozpomenout na vlastní minulost, většina Ithaky ho považuje za mrtvého. Palác obsadila smečka nápadníků vedená Antinoem v podání Roberta Pattinsona; propíjejí a projídají královský majetek a dvoří se Penelopé, kterou hraje Anne Hathaway. Ta je léta zdržuje a chrání syna Télemacha v podání Toma Hollanda, jehož život je v neustálém ohrožení. Že je Odysseus naživu, věří v celém království vlastně jen ona, syn, pasák vepřů Eumaios v podání Johna Leguizama a pes Argos.
Bohové jako přírodní síly a Kyklop beze jména Nikdo
Jak se Nolan vypořádá s bohy a nestvůrami, byla od začátku ta největší otázka. Film Trója je neřešil vůbec — a to byla výtka tehdy i dnes. Odyssea zajde o kousek dál: bohové jsou buď zobrazeni jako přírodní síly, nebo je lze číst jako posttraumatické přeludy. Nestvůry ale ve filmu jsou.
Začíná se obřím Kyklopem Polyfémem, který vypadá skvěle — přesně kvůli tomuhle se do kina chodí. Přes působivé praktické efekty ale scéna vyzní ploše. Chybí jakýkoli rozhovor mezi Odysseem a Kyklopem, chybí lest se jménem Nikdo, chybí ostatní Kyklopové. V básni přitom Odysseus obra opije, na dotaz po jménu odpoví Nikdo, a když Polyfémos po oslepení volá o pomoc a ostatní se ptají, kdo mu ubližuje, odpovídá Nikdo. Nolan uvedl, že se to pokoušel do filmu dostat, ale nefungovalo to. Scéna přitom patří k mála místům, kde na nadpřirozeném výjevu skutečně strávil čas — na konci je vám Kyklopa dokonce líto.
Právě tady ovšem začíná být vidět zásadní ztráta v samotné postavě. Odysseus je proslulý drzou vychytralostí. Tady je vážný a zasmušilý — ve stejně vážném a zasmušilém filmu. Následuje kletba za zranění Poseidónova syna a další zastávka: Laistrygonové, země krvelačných obrů-lidojedů. Ve filmu je vlastně nevidíme jíst lidi a obři to tak úplně nejsou, jen velcí muži v ocelové zbroji uprostřed doby bronzové. Vypadají ale dobře.
Kirké: hrůzný výjev, který skončí omluvou
Setkání s Kirké v podání Samanthy Mortonové provázely od influencerů a korporátních kritiků superlativy o výkonu na úrovni Ledgerova Jokera. Výkon je dobrý, ale s tímhle srovnáním je namístě zpomalit.
Posádka, tentokrát už dostatečně otrávená, řekne Odysseovi, ať zůstane vzadu, a jde ke Kirčinu domu sama. Cestou míjí lvy, gepardy a odhozenou zbroj — nic podezřelého. Následuje nejlepší okamžik filmu: Kirké posádku nakrmí, muži se do jídla pustí zvířecky a ona je promění v prasata. Je to odporné, působivé a jde o skutečnou hororovou scénu; navíc jedno z mála míst, kde hudba sedí.
Jenže rozuzlení je opět uspěchané a nikdo nečekal, že si Odysseus u Kirké rok pobude. Místo toho přichází nejméně jemný okamžik příklonu k duchu Wilsonové překladu: z Kirké se stává jakási přeživší traumatu. Drží Odysseovi dýku u krku a mluví o mužské nenasytnosti, toxicitě a chtíči po válce. Samo o sobě by to obstálo a básni to zhruba odpovídá — jenže postava byla radikálně přepsaná, aby posloužila průběžné lince celého filmu, kterou je toxická maskulinita. Klasická nepochopená záporačka. Odysseus se za své muže omluví a dostane směr do Hádu.
Sinón v podsvětí aneb obsazení jako gesto
V podsvětí Odysseus znovu narazí na Sinóna — a právě tady se obtížně hájí teze, že šlo o krátké bezvýznamné kameo nebo o obsazení ze soucitu. Přes pět minut na plátně dělá z postavy plnohodnotnou figuru. Sinón Odysseovi vyčítá, že ho obelhal, když ho nechal u trojského koně s tím, že o řeckých vojácích uvnitř nic neví. Odysseus odpovídá, že tomu Sinón musel věřit, aby lest fungovala. A ještě se dozvíme, že jeho rodině slíbili peníze, které nikdy nedostali — takže je vykreslen jako oběť hrdiny i padoucha.
Nolan tedy vzal postavu, která v Íliadě ani Odysseji není, záměrně jí změnil příběh — v jiné básni Sinón o vojácích uvnitř koně věděl — a obsadil ji Elliotem Page. Sinón se tak stává jedním z mála čestných mužů celého vyprávění, symbolem Odysseovy hanby i motivací k návratu a odplatě.
Argument, že Nolan rád obsazuje herce, se kterými už pracoval, může platit a přesto to nevylučuje záměr. Těžko se totiž obhajuje, že tahle role padla na herecké kvality, když scéna spolkla podstatnou část času v podsvětí — na úkor slepého věštce Teiresia, kterého skvěle hraje James Remar. Neuvidíme Odyssea mluvit se stíny Achillea, Aianta ani vlastní matky. Původně se zdálo, že Sinón zastupuje Achillea; ve skutečnosti zastupuje Elpénora, další mužskou postavu, o níž se v souvislosti s tímto obsazením spekulovalo.
Věštba, němé sirény a odbytá Skylla
Odysseus se v podsvětí setká se stínem Agamemnóna, který mu vylíčí, že ho po návratu zabila Klytaimnéstra — ve filmu udělaná ze sestry Heleny Trojské — kvůli tomu, že obětoval jejich dceru za příznivý vítr. A varuje Odyssea, ať je při návratu opatrný. Pak, skoro jako z povinnosti, odříká Teiresiás zbytek věštby: plavba kolem sirén, obětování šesti mužů šestihlavé Skylle místo ztráty celé posádky ve víru Charybdis a smrt zbývajících po zabití stád boha slunce Hélia.
A přesně tak, jako z povinnosti, ty scény také dopadnou. Sirény vůbec neuslyšíte ani neuvidíte. Když Odysseus trvá na tom, aby ho přivázali ke stěžni, působí to nepatřičně — tenhle Odysseus se nikdy neprojevil jako lstivý ani zvědavý. A místo poznání, které si z písně odnáší v básni, mu sirény zpívají o zmařených snech. Nejzávažnější a nejpodvratnější je, co mu ještě řeknou: že se domů vlastně vrátit nechce. To přímo popírá jeho motivaci v celé původní básni.
Scéna s Charybdou a Skyllou je propadák, hlavně kvůli tomu, jak Skylla vypadá — pravděpodobně následek Nolanova odporu k digitálním trikům, potažmo ke všemu, co vyžaduje fantazii a údiv. Většina těchhle výjevů působí, jako by je někdo odbýval s nechutí a snahou mít to rychle za sebou. Přesně tak dopadne i zabití Héliových stád; posádka pak zahyne v bouři a celé to zabere zhruba deset minut.
Co ve filmu chybí — a proč tam nejsou mužští bohové
Vypadla země Lotofagů, plovoucí ostrov Aiolie, Fajákové i jejich král. Kalypsó zůstává anonymní ženou na pláži bez jediné zmínky o tom, že je dcerou Atlanta. Stejně tak se nedozvíte, že Kirké je dcerou boha slunce Hélia — protože v tomhle příběhu vlastně žádní skuteční bohové nejsou. A mužští už vůbec ne.
Ženská božstva se ukazují, byť se o nich přímo neříká, že jsou božstva. Hermés chybí docela. Poseidón je rozbouřený oceán, Zeus hrom a blesk. A Athéna v podání Zendayi, o níž se nedá s jistotou říct, jestli je bohyně, tráví většinu filmu tím, že nad Odysseem kroutí hlavou nebo se na něj mračí, když ho zrovna nezahanbuje.
Nápadníci, cesta do Sparty a herecké výkony
Linka nápadníků zabírá velkou část filmu a je z něj to nejrozvláčnější. Prostor k pořádnému hereckému rozjezdu využil vlastně jen Robert Pattinson, který si z Antinoa udělal padoucha starého ražení, a je v celém filmu nejlepší. Nikdo ale není špatný. John Leguizamo odvedl v roli Odysseova druha a pasáka vepřů poctivou práci — byť se dá namítnout, že roli sebral řeckému herci. Tom Holland skvěle hraje Toma Hollanda.
Ve Spartě, kam se Télemachos vypraví hledat informace o otci, se objevuje Lupita Nyong'o jako Helena Trojská a zároveň jako její sestra Klytaimnéstra. Ve filmu je sotva pár minut, takže jde stoprocentně o obsazení pro efekt. Zobrazují ji navíc znetvořenou, což naznačuje, že ji manžel v podání Jona Bernthala bil. Bernthal ostatně skvěle hraje Jona Bernthala.
Pád Tróje bez epické bitvy
Právě ve spartské scéně se dozvídáme víc o pádu Tróje, tedy o motivu roztroušeném po celém filmu. A tady to jde z kopce. Ukáže se totiž, že o Helenu vůbec nešlo — je to řečeno naprosto jednoznačně ve chvíli, kdy se omlouvá za všechny války vedené v jejím jménu. Šlo o to, že Agamemnón potřeboval záminku k válce s Trójou o kontrolu nad obchodními cestami.
A samotné dobytí Tróje, které mělo být velkolepou bitvou, velkolepé není — opět pravděpodobně kvůli odporu k digitálním efektům. Natočené je slušně, jenže má měřítko středně drahého streamovacího seriálu. Film navíc nijak nezasloužil přísnější přístupnost: žádná skutečná surovost v bitvě, žádná krev ani vnitřnosti kromě Kyklopa požírajícího jednoho z mužů. Odyssea je pozoruhodně nekrvavá.
Dekonstrukce hrdiny a návrat do Ithaky
Po dobytí Tróje je jasné, co je tenhle film zač. Průběžná linka toxické maskulinity i sporné obsazení by se daly překousnout, kdyby fungovalo vyprávění. Jenže tohle je příběh dekonstrukce — příběh o zbourání hrdiny Odyssea. A nejvíc to praští do očí u Athény, protože film vysvětlí, proč vypadá zrovna takhle: Odysseus přihlíží popravě kněžky Athénina chrámu a je to Zendaya. Buď na sebe bohyně vzala její podobu, nebo, což je pravděpodobnější, jde o Odysseův posttraumatický přelud.
Návrat domů začíná dobře. Odysseus, převlečený za žebráka, si promluví s Penelopé a řeč přijde na porušení Diova zákona, tedy posvátného pravidla, že hostitel musí cizinci poskytnout jídlo, střechu a bezpečí — a na to, že trojský kůň a vyplenění Tróje byly jeho nejzazším porušením, které vedlo ke konci celé civilizace. Kouzlo okamžiku ovšem sráží mimořádně nešikovná replika, v níž postava uprostřed doby bronzové mluví o době bronzové.
Následuje závěrečné klání: Penelopé vypíše soutěž s Odysseovým lukem, on ho napne, prostřelí šípem řadu seker a začne pobíjet nápadníky. Natočit jednoho muže s lukem proti desítkám ozbrojenců je jistě těžké, jenže tohle je Nolan a měřítko je odpovídající — scéna vyznívá neohrabaně. Nakonec korunuje syna a odplouvá na západ do vyhnanství.
Stopy feministického překladu
Zbývá tříhodinový přešlap, který působí uspěchaně a zdlouhavě zároveň. I kdybyste odhlédli od věrnosti předloze, pořád jde o průměrný film. A o film nezvykle podvratný, což u Nolana překvapí. Že překlad Emily Wilsonové měl na výsledek zásadní vliv, se dá těžko zpochybnit — hlavně ve výběru toho, co se vypustilo, změnilo a jak se to zarámovalo.
Helena Trojská je zneužitá a použitá jako záminka k válce, o Afrodítě ani slovo. Není to obávaná krasavice, ale přeživší traumatu. Vypadlo Odysseovo roční setkání s Kirké. Sirény jsou doslova umlčené a neviditelné a vypadlo i to, že po jeho přežití zahynuly. Kalypsó, která má být ztělesněním svádění a uvěznění, je jen osamělá žena na pláži. Chybí služebné popravené Télemachem. Athéna je buď halucinace, nebo bohyně na sebe beroucí podobu ženy zabité při pádu Tróje. Jediná božstva, která ve filmu vidíme, jsou ženská — a přitom právě Afrodíté podezřele chybí.
Ať už byl vliv překladu jakkoli velký, každé rozhodnutí v tomhle filmu, dobré i špatné, leží nakonec na Nolanovi. Tenhle režisér nedostává poznámky od producentů; nikdo mu neříká, co má dělat.
Verdikt: špatný člověk na správnou látku
Nejtěžším proviněním je nakládání s Odysseem. Místo inteligentního, lstivého, vynalézavého a arogantního, byť hluboce chybujícího hrdiny trojské války dostáváme smutného, kajícného, ne zvlášť bystrého traumatizovaného přeživšího, jehož jednání prý vedlo ke konci doby bronzové. Damon v tom není špatný, ale téhle postavě chybí jakákoli aura. A chybí i celému filmu.
Je to strohý, suchý, řemeslně kompetentní snímek s několika krásnými záběry, otřesným mixem zvuku a ještě horší hudbou. Hodně lidí ho miluje a stal se kulturní událostí. Zdejší dojem je jiný: bezútěšný a bez citu. Když umře pes Argos, necítíte nic — a to je u psího majitele co říct. Střih nedovolí ničemu doznít, s postavami se nedá sžít. Připomíná to tříhodinovou upoutávku.
Věrohodnost dobírá obsazení, moderní ladění, moderní slovník i celkový vzhled. Barevná paleta je odpudivě šedivá, ačkoli antické Řecko nebylo ruina, ale novostavba plná barev. Není jasné, proč měla řecká armáda takový problém přelézt trojské hradby, a trojská zbroj vypadá jako z laciné fantasy série. Mytologie sice je fantazie, jenže tahle má za sebou skutečné události ve skutečných místech.
Závěr
Po druhém zhlédnutí je závěr jednoznačný: tuhle látku měl točit někdo jiný. Není to Homérova Odyssea, je to Nolanova Odyssea — a nejspíš jsme právě našli jeho Achillovu patu. Vážný, analytický a zasmušilý přístup na žánr, který potřebuje srdce, fantazii a smysl pro úžas, prostě nestačí. Nešlo by u toho aspoň trochu bavit?
Není to nejhorší film, jaký kdy vznikl, ani zdaleka ne mistrovské dílo. Komu se líbí, ať si ho užije. Kdyby bylo nutné shrnout Nolanovu Odysseu jedinou větou: vypadá to, jako když ateista zfilmuje Bibli.
