Kytara jako přirozenost, ne nástroj

Jaromír Nohavica nepřišel k hudbě cíleně. Bylo mu dvanáct a půl let, když mu otec, sám muzikant, vložil do rukou kytaru. Vzpomíná na ten okamžik s naprostou přesností: „Najednou jsem cítil, jako že to jsem já, že jsem dostal něco, co je přirozenou součástí mě." Hned při prvních akordech cítil potřebu si zazpívat, něco vymyslet. Ta cesta od soukromého brnkání k veřejnému vystoupení trvala léta, ale šla, jak říká, sama se sebou.

Na vojně chodil na poštu pro noviny a cestou je četl. Na gymlu, na chmelu, všude hrál a psal. V roce 1982 se poprvé odhodlal vystoupit na opravdovém pódiu v podubě folkového kolotoče. „Když jsem viděl v očích těch lidí, že je to zajímá, že je to baví, pochopil jsem, že to je moje cesta." Odtud vedla přímá linka od dělníka a knihovníka k „kejklíři, který bude prostě chodit s kytarou a zpívat lidem".

Píseň jako nejsilnější umělecká forma

Proč přitahují jeho koncerty babičky i vnuky, starší i mladé, politicky nalevo i napravo? Nohavica odpovídá bez ostychu: věří, že píseň je ze všech uměleckých forem nejmocnější. Obraz působí, kniha má sílu, film a divadlo také — ale píseň má dar spojování a lehkosti zároveň.

„Píseň letí světem jako vlaštovka a zapadá do duší lidí, kteří mají chuť poslouchat. A ta píseň se stává součástí tebe samého." Zná to každý: uslyšíš melodii, kterou jsi slyšel před třiceti lety, a vrátí se ti celý svět, který k ní patřil. Na koncertě pak dělá něco, co v polarizované době zní téměř jako zázrak — vyzývá lidi, aby se postavili a zazpívali si spolu. I se sousedem, se kterým se hádají.

Ke konci každého koncertu nabízí píseň Hlídač krav s refrénem „pam". Sleduje, jak najednou mladý se starým, rozdělení nalevo a napravo — všichni najednou mají potřebu si zazpívat. „Toto je obrovská síla té písně." A proto píše i legrácky a společné písně — ne jako ústupek, ale jako přirozenou součást pestrého světa.

Internet plný šípů, které žádné poselství nenesou

Kritika Nohavicu nezlomí — ale ne proto, že by byl otupělý. Po tolika letech dokáže poznat, kdo ho kritizuje, proč a případně za kolik. Umí oddělit oprávněnou kritiku od něčeho jiného. A to jiné ho zaujalo natolik, že pro to hledá vlastní obraz.

Internetové sítě jsou podle něj plné střel, šípů, které letí bez ohledu na to, jaké poselství nesou. „Není důležité, co nesou, ale že vůbec letí a že zasáhnou." Ti, kdo takové šípy vysílají, v sobě nosí bolest a zlost, kterou potřebují ze sebe vykřičet. Problém není Nohavicův — je jejich. Toto rozlišení mu dává klid.

Politické nabídky, svoboda a indiánské jméno

Nohavica prozradil — poprvé veřejně — že dostal několik politických nabídek. Včetně takových, které by mnohé překvapily. Přesné detaily si nechává pro sebe, ale jeho odpověď je jednoznačná: „Politiku bych nedělal nikdy."

Není to póza ani nezájem o věci veřejné — sleduje svět pozorně, čte noviny v ostravské Karolíně, jezdí každý týden do Chalupek pro polské týdeníky, a to záměrně zleva doprava, od konzervativních po liberální. Ale být politikem je jiná věc. „Moje indiánské jméno je, že jsem ten, kdo hraje a skládá písně. Já chci zpívat a hrát svoje písně a ne se hádat na zastupitelstvech."

Toto vědomí vlastní identity mu dává specifický druh svobody. Nemusí autocenzurovat, protože autocenzura by znamenala, že do tohoto rozhovoru vůbec nepřijde. Ví, že cokoliv řekne, za čtrnáct dní se najdou lidé, kteří to zkritizují — ale to ho od otevřenosti neodrazuje.

Ostrava, kraj a lidé pod zemí

Nohavica je vděčný osudu, že ho „hodil" do ostravského regionu. Ne sentimentálně, ale věcně: kraj mu dal další noty, další sílu. Vida lidi z různých národů — Poláky, Čechy, Slováky — jak žijí vedle sebe v jednom rubání, v jedné hospodě, přinesl mu to pochopení pro pestrost světa.

Když procházel Dolními Vítkovicemi a díval se na obrovské stožáry a pece, uvědomil si: „Tato Ostrava je vytvořena prací těch kluků, kteří to tam museli odřít." Nejde o kanceláře — tam to musíš postavit vlastníma rukama. A přestože průmysl ustupuje, o budoucnost kraje strach nemá. Vidí lidi, kteří hledají jiné cesty.

Zpěvníky jako dar budoucnosti

Celý život sbíral zpěvníky. Kdekoliv byl ve světě — antikvariáty, knihkupectví, domů přivezl asi 800 zpěvníků z celého světa. Nesmírně vzácná sbírka. A pak přišel moment, který popisuje jako zaklepání na dveře zevnitř: uvědomil si, že tu sbírku už má vstřebanou a že by ji měl poslat dál.

Tak ji daroval Ústavu lidové kultury ve Strážnici. Všechny zpěvníky, bezplatně, aby sloužily budoucím generacím. Je to pro něj příklad toho, jak čas uzrává: „Není dobré uspěchávat uzrání nějakého plodu. Ten musí dozrát a pak je hotový." A když ten moment přijde, je třeba ho slyšet a otevřít dveře.

Podobně přemýšlí o vydávání hudby. Alba jako fyzický nosič ztratila na síle — lidé už nepotřebují kotouč. Ale hudba se poslouchá jinak. Proto dal svůj web nohavica.cz do podoby knihovny: asi 250 písniček, překlady jiných autorů, básně, divadelní hry. „Internet pro nás písničkáře se stal metodou, jak poslat ty písně do světa."

Balíčky bolesti, které si neseme

Návštěva ostravské vyšetřovny StB při natáčení dokumentárního filmu Jarek otevřela téma, které Nohavica nerad zjednodušuje. Mluví o „balíčcích", které si člověk nese celý život. Chtěl bys je zabalit, adresovat a odeslat pryč — ale nejde to.

„Vidíš kousek cihly, vidíš kousek zdi, něco se ti připomene. Vlastně ani nevíš, co se ti všecko v hlavě připomíná. Ale jenom máš pocit — ty jo." A to je ten balík. Neseme si ho. Některé se podaří odložit, ale jiné zůstávají hluboko a kvasí.

Zároveň je přesvědčen, že právě tyto balíčky bolesti — nejen jeho, ale každého — jsou zdrojem písní. Když sedí v podkroví a píše, sahá do míst, o kterých nevěděl, že tam jsou. „Kdyby bylo v tobě úplně čisto a měls tam jenom to, co se ti včera hezkého stalo, nemůžeš sáhnout do těch věcí, které bolí nejen tebe, ale bolí i ostatní." Bolest není překážka tvorby — je jejím palivem.

Kariéra, která se neprorazila, ale přišla

Na otázku, co by dělal, kdyby „neprorazil", Nohavica opravuje samotnou premisu: „Já jsem se nesnažil. Já jsem k tomu došel. Nemusel jsem prorážet žádnou stěnu, protože na tom pódiu žádná stěna nebyla." Prorazit naznačuje snahu překonat odpor — ale jeho cesta byla přirozená, bez umělého tlaku.

Největší štěstí v životě, říká, je najít to, čím opravdu jsi. Ne čím chceš být — ale čím jsi. Každý máme v sobě dané předpoklady, geny, vůně. Jde tím životem a hledá, jaké je jeho indiánské jméno. Nohavicovo zní jednoduše: ten, který skládá a zpívá písně. Tečka.