Osídlování pohraničí po roce 1945 probíhalo v atmosféře, kterou provázely násilné excesy vůči německému obyvatelstvu i rozsáhlá majetková kriminalita. V anonymitě regionů, kde se společnost teprve utvářela a lidé se navzájem neznali, nacházeli útočiště jak bývalí kolaboranti, tak osoby s kriminální minulostí. Jak na to reagoval poválečný stát a kdo se vlastně dostával do nově obsazovaných veřejných funkcí?
Násilí, „zlatokopové" a anonymita pohraničí
Vedle násilí vůči Němcům doprovázel osídlování fenomén takzvaných zlatokopů – lidí, kteří do pohraničí přišli především kvůli zanechanému majetku. Do nově osídlovaných oblastí mířili i lidé s pochybnou okupační minulostí: na všechny tyto jevy musela státní moc postupně nějak reagovat.
Kritika přichází zdola a vraždy v táboře Hanke
V první fázi, zhruba od jara do podzimu 1945, kdy ještě probíhal takzvaný divoký odsun, vycházela kritika problémů především zdola. Neupozorňovali na ně přední politici, ale často řadoví občané nebo činitelé na lokálních úrovních, kteří psali dopisy zemským národním výborům i centrálním úřadům do Prahy.
Známým příkladem je případ vražd německého obyvatelstva v internačním táboře Hanke v Moravské Ostravě. Už na konci května 1945 na ně začínají upozorňovat místní čeští sociální demokraté a kritizují bezpečnostní aparát za to, že situaci neřeší.
Konfidenti gestapa mezi novými osídlenci
V prvních týdnech míru odcházely do pohraničí mezi osídlenci i osoby s problematickou minulostí. Příkladem jsou dva konfidenti opavské služebny gestapa, Oldřich Kolovrat a Richard Včelka, kteří oba zamířili do pohraničí a vstoupili tam do Sboru národní bezpečnosti. Jako notoricky známí informátoři byli sice poměrně rychle odhaleni, ale celá řada dalších případů zůstala neodhalena.
Během léta 1945 dochází k rozpouštění různých partyzánských a polovojenských útvarů, které v pohraničí operovaly; nahrazuje je civilní státní správa a Sbor národní bezpečnosti. Prošetřování problematických případů přitom vychází zatím ne z centra v Praze, ale od zemských národních výborů v Praze a Brně a od jejich expozitury v Ostravě.
Spory uvnitř KSČ: velitel tábora na Jesenicku
V některých kauzách se do ostrého střetu dostávali i příslušníci téže politické strany. Exemplární je případ velitele internačních táborů pro Němce na Jesenicku (tehdy ještě frývaldovském okrese) jménem Novák. Po řadě stížností na svévolné jednání jej na konci roku 1945 vyšetřovala bezpečnostní komise expozitury zemského národního výboru v Ostravě, vedená členem KSČ Josefem Lampou.
Novák, sám člen KSČ, ovšem odmítl kompetenci komise uznat a místní jesenickou komunisté dokonce fyzicky bránili jeho vydání vyšetřovatelům. Vnitrostranický spor se vyřešil až v lednu 1946, kdy byla funkce velitele sběrných středisek na Jesenicku zrušena.
Velká prověrková akce roku 1947
Po volbách roku 1946, které legitimizovaly složení národních výborů, přetrvávaly pochybnosti o tom, kdo se vlastně dostává do veřejných funkcí – k čemuž přispívala anonymita regionů i pestrá směsice příchozích (Slováci, Maďaři, reemigranti z Volyně).
Na přelomu ledna 1947 proto zemská úřadovna Státní bezpečnosti na žádost zemského národního výboru nařídila oblastním úřadovnám sestavit přehledy o tom, kdo z členů místních a okresních národních výborů byl v minulosti soudně trestán. Data za Čechy se dochovala poměrně komplexně, byť nebyla vedena jednotně; nejpodrobnější záznamy jsou ze severních Čech, z Liberecka. Dokumenty jsou dnes uloženy v Archivu bezpečnostních složek v Praze.
Co prověrky odhalily: většinou drobné delikty
V drtivé většině šlo o delikty marginálního charakteru – výtržnosti, neplnění alimentačních povinností či drobné krádeže. Jakýmsi rekordmanem byl Emanuel Křivánek, rodák z Prahy a člen místního národního výboru ve Stráži nad Ohří na Kadaňsku, který byl už před válkou a během ní celkem asi čtyřicetkrát trestán za drobné delikty. Závažnější okupační minulost se v roce 1947 prakticky neobjevila; výjimkou byl jediný člen národního výboru u Stříbra, který za první republiky působil v blíže nespecifikované české fašistické organizaci.
Komplexní statistiku zpracovala oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Mostě: v jejím obvodu bylo soudně trestáno 228 členů místních a okresních národních výborů, z toho 197 pro činy spáchané „z důvodů nízkých a nečestných". Naopak tresty vynesené okupační justicí se za překážku nepovažovaly a u členů KSČ se často zjišťovalo, že byli za první republiky souzeni za účast na stávkách a manifestacích – což už v poměrech třetí republiky nebylo bráno jako problém, spíše jako zásluha.
Nespolehlivost, smíšená manželství a mlčení shora
Kritický pohled padal na členy národních výborů žijících ve smíšených manželstvích s Němkami; prameny zmiňují například předsedu národního výboru v Bílině, jehož manželka německé národnosti ukrývala několik žen, které po odsunu ilegálně přešly hranici zpět do Československa. Hlášení Státní bezpečnosti z Chebska zase konstatovalo, že třetina členů orgánů lidovlády je nespolehlivá, že u cizinců a reemigrantů nelze spolehlivě prověřit minulost a že někteří členové národních výborů byli v té době ještě negramotní. Chebská úřadovna žádala o instrukce pro další postup – ty však nepřišly.
Závěr: žádná systémová opatření, pak přišel únor 1948
Prověrky obecně potvrdily zastoupení drobných recidivistů v orgánech lidovlády i státní správy. S výjimkou kauz z prvních poválečných měsíců však bylo zjištěno minimum závažných deliktů; nepodařilo se doložit kauzy aktivních kolaborantů ani nacistů. Podstatné je, že stranické hledisko hrálo v prověrkách podružnou roli – příslušnost prověřovaných osob se často ani neuváděla a výsledky nebyly zneužity k systematické proskripci nebo v předvolebním boji.
Žádná systémová opatření nakonec nenásledovala. Patrně i proto, že celou agendu brzy překryl únorový vývoj roku 1948, kdy poúnorové čistky stejně vedly k personálním změnám v samosprávných orgánech.
