Bitcoinová kauza, která přes rok visela nad ministerstvem spravedlnosti jako politický skandál, se přelila do trestněprávní roviny. Národní centrála proti organizovanému zločinu obvinila v souvislosti s darem stovek bitcoinů hned tři lidi a mezi nimi i bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Tomu spolu s dalšími obviněnými hrozí pět až dvanáct let vězení za zneužití pravomoci a legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Blažek obviněn, ale viníků je víc
Obvinění bývalého ministra rámuje jeho nástupkyně Eva Decroix tak, že tím se prý potvrdila její vlastní nevina — že na ministerstvu nic nezametala a nezakrývala. Realita je ovšem méně jednoznačná. Od svého nástupu do funkce mířila pozornost především na Blažka jako na hlavního obětního beránka, což mělo zakrýt nepříjemný fakt, že o pochybení vědělo víc lidí: celý poslanecký klub ODS, ministr financí Zbyněk Stanjura i tehdejší premiér a předseda strany Petr Fiala.
Pokud o věci věděl celý klub, věděla o ní automaticky i sama Decroix. Taktika svést celou věc na jednoho člověka zatím vychází, ale není jisté, že u Blažka vše skončí. On sám nese nepochybně velký díl viny — rozhodl se převzít dar z mimořádně pochybných zdrojů a celá situace byla od počátku natolik podivná, že je s podivem, že ji ostřílený politik neprokoukl. Vedle něj jsou ovšem namočeni i ti, kdo o všem věděli, mlčeli a tvářili se, že se jich to netýká. V případě úspěchu by se ke „získané miliardě" hrdě hlásili; když z toho byl průšvih, hledali, na koho vinu hodit.
Vedle bitcoinů je tu druhá, podle mnohých závažnější kauza — takzvaný dozimetr. Tady se ukazuje, že financování sahalo k penězům z ruského byznysu, a to u strany, která se profiluje jako proevropská hlídačka „správného narativu". Zjištění investigativní reportérky Markéty Dobiášové naznačují, že kauza je rozsáhlá a dotýká se i médií, kterým se o ní nechtělo informovat. V této linii padla i jména jako Jiří Pospíšil či Vít Rakušan; podle publikovaných odposlechů měl být Rakušan vybrán jako prověřený lídr hnutí jeho hlavním pokladníkem Věslavem Michalikem. Riziko je, že právě tahle větev se začne zametat do ztracena.
Macinkovy SMS: policie případ odložila
Pozornost si zaslouží jiná zpráva, která zapadla, ač by neměla. Národní centrála proti organizovanému zločinu odložila prověřování textových zpráv, které ministr zahraničí Petr Macinka poslal jednomu z prezidentových poradců. Usnesení o odložení zatím není pravomocné.
Připomeňme, jak kauza vznikla. Zprávy nesměřovaly přímo prezidentovi, nýbrž jeho poradci — člověku bez bezpečnostní prověrky, který se zároveň živí jako lobbista a na svých stránkách se chlubí kontakty do nejvyšších pater politiky. Hlava státu v obsahu zpráv spatřila znaky vydírání, věc nechala prošetřit a oznámila to na tiskové konferenci. Z celé věci se staly demonstrace, desítky novinových článků a démonizace nepohodlného ministra zahraničí. Poradce Petr Kolář, jemuž zprávy přišly, nakonec sám prohlásil, že stejně věděl, že z toho nic nebude.
Pozoruhodné je i převzetí samotného rámování — že šlo o „vydírání" — některými médii. Přitom zprávu posílal Macinka večer, zatímco odpovídal v noci právě Kolář. Takhle se vyrábějí kauzy, když máte spřátelená média a stojíte „na správné straně". A když se po pár měsících ukáže, že šlo o blamáž, organizátoři dřívějších demonstrací se logicky veřejně neomluví.
Spor o cestu do Ankary a hranice prezidentských kompetencí
Sotva odezněla aféra kolem zpráv, přišel ke slovu další z prezidentových poradců, Tomáš Lebeda. Ten naznačil, že pokud prezident nepojede na summit NATO do Ankary, doporučí mu podat na vládu kompetenční žalobu. Spor je přitom zarámovaný hlavou vzhůru: ústava o žádném summitu v Ankaře nic neříká a naopak jasně stanoví, že za zahraniční politiku odpovídá vláda. Že je to věc rozhodnutí vlády, ostatně donedávna připouštěl i sám prezident.
Argument minulostí — prezident má prý z titulu své profesní zkušenosti k alianci blízko — celou věc nevysvětluje. Klíčová otázka totiž nezazněla: proč tak naléhavě chce na summit jet a co je na něm tak zásadního. V tom je zakopaný pes. Jako názorná ukázka uvažování jedné části politiky posloužil rozhovor s předsedkyní jednoho z opozičních klubů, paní Pivoňkou Vaňkovou, která se obávala, že bez „nezávislé" účasti vedle premiéra Andreje Babiše se Česko nedozví, jak se k němu spojenci staví, a že případnou kritiku za nedodržení výdajů na obranu Babiš doma nepřizná.
To je ovšem zásadní nepochopení. Vzhledem k tomu, co se ve světě děje, nebude na summitu rozhodující, zda Česká republika plní závazek na desetinu procenta přesně — řešit se budou daleko podstatnější otázky o samotné budoucnosti aliance a o tom, nakolik se Spojené státy budou na evropské bezpečnosti dál podílet. Návrh, aby na summit jela „pro jistotu" delegace vládní i prezidentská a byly tak „zastoupeny oba směry", je nesmysl: žádné dva směry zahraniční politiky tu nejsou. Je jen jeden, a ten patří vládě. Využít summit k tomu, aby Česko před spojenci předvedlo rozkol mezi Hradem a Strakovou akademií, by byla čirá sebedestrukce.
Nedůstojná je celá komunikace — ale jinak, než tvrdí část komentátorů. Není důstojné, aby budoucí nejvyšší politické představitele rozhodily zprávy, které jim ani nebyly adresovány. A není důstojné, aby se prezident oháněl údajným, ve skutečnosti neexistujícím ústavním právem jet na summit, a přitom přehlížel, že tutéž ústavu má respektovat i tam, kde mu ukládá povinnosti — třeba že jmenuje na návrh předsedy vlády.
Veřejnoprávní média a dvojí metr
Na pozadí těchto sporů se opakovaně ukazuje, jak nerovně přistupují veřejnoprávní média k aktérům podle toho, „kdo kam letí". Cesta tehdejší předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové Adamové do Ázerbájdžánu s podnikatelskou delegací byla podávána jako hodnotová, ačkoli tam zazněly i ostře proázerbájdžánské formulace. Když do stejné země míří Andrej Babiš, vytahují se naopak lidskoprávní výhrady a srovnání s Ruskem. Nezáleží tedy na zemi ani na režimu, ale na tom, zda v letadle sedí někdo „z té správné strany".
Stejný vzorec se ukazuje u návodných otázek v rozhovorech, kdy redaktor hosta tlačí k předem hotovému závěru — třeba že to byla opozice, kdo rozpoutal „vendetu" vůči prezidentovi, ač sled událostí ukazuje opak. To vše se děje za koncesionářské poplatky a vydává se to za nestrannou veřejnou službu. Logickým řešením není pořádat pochody „za média", ale uspořádat dobrovolnou sbírku: kdo si tato média přeje, ať si je platí.
Vystrčilova cesta na Tchaj-wan
Do téhož rámce zapadá i spor o cestu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan. Vláda mu odmítla poskytnout vládní letoun, takže poletí běžnou linkou. Otázkou zůstává, kdo přesně měl být v jeho podnikatelské delegaci a jaké vazby ti lidé mají — kontext, který by cestu zasadil do širšího obrazu, ale který média nevynášejí na světlo.
Závěr
Obvinění bývalého ministra spravedlnosti, odložení uměle vyrobené kauzy kolem SMS i přetahovaná o cestu do Ankary mají společného jmenovatele: část politické reprezentace ztratila kontakt s realitou a o té realitě přesto chce rozhodovat. Bitcoinová kauza i dozimetr nejspíš zdaleka nekončí a otázka, kdo a proč potřebuje za každou cenu na summit, zůstává bez odpovědi.
