Návrh zrušit devátý ročník základní školy se stal jedním z mála úsporných opatření, u kterého lze reálně čekat shodu napříč koalicí. Analýza, která se k němu váže, počítá s přínosem pro veřejné rozpočty přes 50 miliard korun ročně. I kdyby se výsledné číslo po přepočtu snížilo, půjde stále o desítky miliard — a takových položek se v českém rozpočtu mnoho nenajde.
Nízká inflace jako hlavní výsledek půlročního vládnutí
Za normálních okolností platí, že inflace je věcí centrální banky a vláda do ní nezasahuje. Letošní rok je ale výjimka. Hned na začátku roku přestali lidé platit ve složenkách podporu obnovitelných zdrojů a tato položka přešla na státní rozpočet. Za standardní situace by šlo o špatné řešení, jenže boj s inflací se po zkušenostech posledních let ukázal jako natolik zásadní, že výsledek stojí za to.
Česko má dnes druhou nejnižší inflaci v Evropské unii. Podobně to platí o zastropování cen pohonných hmot: cenové stropy jsou principiálně vždy špatné, ale v okamžiku, kdy dění v Íránu vyhnalo ceny paliv prudce nahoru, bylo potřeba zasáhnout. Opatření navíc zůstalo dočasné, jen pro nejkritičtější dny.
Vedlejší efekt byl možná důležitější než ten hlavní. Čerpací stanice pochopily, že si musejí dávat pozor, a najednou šlo hýbat s maržemi, které se do té doby tvářily jako nedotknutelné. Trh na pohonných hmotách dlouhodobě čistý nebyl. Otázkou zůstává, zda si stanice do budoucna zase nezačnou myslet, že mají Eldorádo.
Úspory na chodu státu, EET 2.0 a peníze na infrastrukturu
Na provozu státu se podařilo uspořit zhruba 11 miliard korun a zrušit několik stovek pracovních pozic. To je ale málo. Z dlouhodobého pohledu by mělo jít o tisíce míst, ne o stovky — pokud by škrtání pokračovalo tímto tempem, o žádný zázrak nepůjde.
Druhým bodem je boj se šedou ekonomikou. Elektronická evidence tržeb byla v minulosti spíš buzerací běžných podnikatelů. Dnes je situace jiná: přechod na evidenci už jednou všichni zvládli a nová verze bude podstatně jednodušší. Podstatné je, že se netýká úplně všech — drobní prodejci se jí vyhnou, takže babička prodávající med na trhu si evidenci zavádět nebude.
Peníze se našly také na infrastrukturu. Tady je legitimní otázka, zda stavět vše najednou, nebo výdaje rozložit v čase kvůli dopadu na rozpočet. Ekonomika s hustší infrastrukturou ale funguje lépe: rychleji se pohybuje zboží i pracovní síla. Zastavilo se zdražování dálničních známek, rodiny mají v některých dnech volný vstup do muzeí a galerií a peníze se našly i na modernizaci sportovišť.
Evropský rozpočet 2028–2034: dva biliony eur a otázka, na co
Evropská komise navrhla víceletý rozpočet na programovací období 2028 až 2034 ve výši dvou bilionů eur, k čemuž by rád ještě něco přidal Evropský parlament. Vznikla z toho astronomická částka a otázka zní, na co přesně má být použita.
Novou položkou je evropská obrana. Sama o sobě dává smysl, ale platit současně NATO a vedle toho evropskou obranu je přinejmenším kostrbaté. Dokud v NATO zůstávají Američané, není rozumné hrnout se do paralelní struktury.
Další kapitolou je konkurenceschopnost a průmysl — právě ta budí největší obavy. Brusel dlouhodobě dělá pravý opak: kvůli jeho regulacím se evropský průmysl stal nekonkurenceschopným. Energetická transformace je pak přesně to, co Česku doporučoval i Mezinárodní měnový fond na nedávném setkání. Tady je nejrozumnější ponechat věcem volnost. Kdo chce, ať zelené zdroje staví, ale centrální určování, kolik má stát větrníků a solárů, vede zpět k centrálně řízené ekonomice.
U ochrany hranic problém nespočívá v penězích, ale v ochotě je vymáhat — například španělské socialistické vládě současný stav vyhovuje. Velkou položkou je podpora Ukrajiny, u níž lze čekat nesouhlas části států. A poslední kapitolou je splácení dřívějších společných dluhů. Ty se nikdy neměly dělat: Unie na společné zadlužení připravená nebyla a některým zemím, například Francii, se hodí, že se dluh nevede pořádně k žádné konkrétní zemi. Jako by existoval evropský stát — jenže ten neexistuje.
Vlastní zdroje, nebo evropská daň?
Evropská komise mluví o vlastních zdrojích Unie. Ve skutečnosti jde o evropskou daň — o peníze, které byste jinak platit nemuseli. Do hry se dostávají příjmy z emisních povolenek ETS, uhlíková cla, spotřební daň z tabáku, příspěvek od velkých společností a řada dalších drobných zdrojů.
Z toho plyne nepříjemný důsledek. Ve chvíli, kdy se povolenky stanou zdrojem příjmu rozpočtu, nebude existovat vůle proti nim bojovat. Nikdo si dobrovolně nepodřezává větev, na které sedí — očekávat od Bruselu ústup od Green Dealu je proto naivní.
Celkový směr je znepokojivý. Místo unie suverénních států, které si vzájemně pomáhají, směřuje návrh ke komplexnějšímu nadnárodnímu molochu, kde jednotlivé vlády hrají čím dál menší roli a moc se centralizuje v Bruselu. Pokud navíc zesílí tlak na rozšíření o Ukrajinu, potečou tam prostředky, které by jinak mohly čerpat stávající členské státy. Přitom se o tomto tématu, které bude Evropu formovat na dlouhá léta, píše nesrovnatelně méně než o jedné dopravní nehodě.
Německý automobilový průmysl ztrácí dech
Co tu s námi zůstane dlouhodobě, je situace evropského průmyslu. Volkswagen připravuje restrukturalizaci a propouštění; podle zdrojů, které o plánu referovaly, je ve hře až sto tisíc pracovních míst, některé odhady mluví o sto dvaceti tisících. Uzavřít se mají čtyři německé závody.
Příčina je zřejmá. Evropa přestala být konkurenceschopná a německé automobilky mají v průměru mnohem nižší marže, než dokážou udržet čínští výrobci. Brusel si z toho ale odmítá vzít ponaučení — zpátečku bere jen mírně, směr zůstává plus minus stejný. Přitom právě tlačení jedné technologie shora namísto technologické neutrality, kdy si vybírá spotřebitel, byl základní omyl.
Selhala i německá vláda, která opakovaně tvrdila, že přechod na elektromobilitu zvládne, ačkoliv nebyla připravená na rekordně drahou energii — za což může z velké části vlastním odstavením jaderných elektráren. Zklamáním je také management automobilek, který dlouho nekřičel o pomoc, naopak sliboval ještě víc zeleného. A totéž platí o německých odborech, které se rovněž neozvaly, přestože v sázce byla pracovní místa. Sílu Číny všichni podcenili — a dnes se lidé kolem nás běžně chlubí, jak levné čínské auto mají oproti evropské konkurenci.
Úvaha o zestátnění Škodovky
Zajímavou hypotézu nedávno nadhodil bývalý premiér Topolánek. Když se plánuje zestátnění ČEZu, nebylo by ve stejné logice namístě zestátnit i Škodovku? Podle jeho úvahy jednoho dne nastane situace, kdy politici řeknou, že přece nemusejí mizet místa v Německu, když mohou zmizet místa v Čechách. Že s takovou myšlenkou přišel bývalý premiér za ODS, bylo velké překvapení.
Sám ji pak rozvíjel dál a polemizoval sám se sebou, zda by vůbec dávalo smysl vytrhnout českou automobilku z koncernu, jestli by si udržela hodnotu a obstála na trhu. Správně očekával, že by to nešlo.
Trend je ale ve skutečnosti opačný. Jeden ze spolkových států je sice významným akcionářem Volkswagenu, jde však jen o zhruba dvacetiprocentní podíl — vedle něj drží významný balík Katar a řada dalších. Ti nebudou tlačit z politických důvodů, ale kvůli ekonomickému výsledku. A Škodovka je úspěšná. Racionálnější je proto dostat z Německa ještě víc výroby a posílat ji tam, kde je pracovní síla levnější, než ji naopak z Česka odvádět.
Zrušení deváté třídy: myšlenka, která tu není poprvé
Návrh zrušit jeden ročník základní školy vypadá na první pohled dobře. Studenti by měli chodit na trh práce co nejdříve a neprodlužovat si mládí — zvlášť ve chvíli, kdy se mluví o nedostatku pracovní síly.
Myšlenka není nová, před lety s ní přišel Petr Mach. Variant, jak to provést, je celá řada, ale základ je jednoduchý: pokud tu chybí pracovní síla, zkraťme docházku o ročník. Zkušenost z minulosti je přitom taková, že osmiletá základní škola nikoho nepoškodila. Generace, které jí prošly, netrpěly tím, že by jim rok chyběl, a délka povinné docházky se před rokem 1989 několikrát měnila, stejně jako v devadesátých letech.
Ani mezinárodní srovnání nemluví proti — v Maďarsku i Polsku se chodí o rok dříve a žádné dramatické problémy z toho neplynou. Klasický protiargument říká, že čtrnáctileté děti si obor vybírají obtížně. Jenže o rok později to nezvládnou o mnoho lépe. Řada lidí i po střední škole nebo výučním listu zjistí, že chce dělat něco jiného — studuje se často to, co baví, ne to, čím se člověk uživí.
Přechodným problémem zůstane okamžik, kdy střední školy dostanou naráz dva ročníky. I to už tu ale bylo: devátá třída kdysi sloužila těm, kdo se z osmičky nedostali dál, a nakonec se stejně obě větve na střední škole spojily.
Dvojí metr médií a nehoda Filipa Turka
Z chatu přišla otázka, proč jsou lidé dnes a denně svědky pokrytectví a lhaní ze strany politiků. Pokrytectví je ovšem vidět i na druhé straně: když totéž udělá jedna strana, je z toho ohromný průšvih, když druhá, nikdo se o tom nebaví.
Když lidovecký ministr přišel o řidičský průkaz, protože v obci jel skoro dvakrát rychleji, než bylo povoleno, prošlo to bez povšimnutí a nikoho nenapadlo žádat jeho odstoupení. U nehody Filipa Turka se okamžitě volalo po rezignaci a celá věc se prezentuje jako něco diametrálně odlišného.
Přidávají se k tomu formulace, které matou. Pod slovem sanitka si člověk představí velký vůz převážející pacienty do nemocnice — a to na místě nebylo. Označení sanitní vůz je sice formálně obhajitelné, ale záměrně vede čtenáře k jiné představě.
Právě proto lidé médiím přestávají věřit, což není zdravé — média mají ve společnosti důležitou roli. Jenže si pod sebou podřezávají větev: titulky mají hlavně lákat na kliknutí, i když s obsahem příliš nekorespondují, a první odstavce často jen zopakují to, co čtenář už ví, aby byl článek delší a vešlo se do něj víc reklamy. Kdo chce skutečné zpravodajství, ať si předplatí Bloomberg nebo Reuters, případně sleduje analytiky na sociálních sítích, kteří stojí mimo profesionální redakce a rozebírají témata do hloubky. Do budoucna může být médiem prakticky každý — bez velkých budov, rozpočtů a mnohasetčlenných redakcí.
Digitální měna jako riziko pro svobodu
Diváckou otázku, zda byla v Evropské unii odsouhlasena digitální měna, nelze zodpovědět z denního zpravodajství. Podstatné ale je, že Evropská centrální banka tímto směrem jde — a jde o velký strašák do budoucna a potenciální ohrožení svobody.
Stačí si vzpomenout na koronavirovou éru, kdy se zakazovalo nakupovat v určitých hodinách nebo mimo místo bydliště. U digitální měny by se takové limity daly nastavit a kontrolovat technicky. Zatím platí, že dokud Česko nemá euro, digitální měně se vyhne, a domácí centrální banka jasně říká, že chce vývoj jen sledovat a nezapojovat se.
Znepokojivé je něco jiného. U kontroly komunikace se ukázalo, že Evropský parlament dokáže věc několikrát odmítnout a ona se nepochopitelně vrátí k dalšímu hlasování — zvlášť v okamžiku, kdy to většina poslanců nečeká a je na prázdninách. V Unii se zkrátka hlasuje tak dlouho, dokud výsledek nedopadne podle přání vlivných; jakmile dopadne, je najednou nezvratný. Varovat nás mělo už irské hlasování o Lisabonské smlouvě.
Jak by mělo vypadat financování veřejnoprávních médií
Kolem financování veřejnoprávních médií je znát tlak z Evropské unie ve smyslu, že je nutné je chránit a kontrolovat. Když by totéž dělal Orbán, byl by z toho ohromný problém — u jiných je vypnutí televize na nějaký čas podáváno jako demokratické.
Nejvhodnější řešení by bylo, aby si Českou televizi platil ten, kdo ji chce sledovat, podobně jako u soukromých placených kanálů. Ať využívají stávající infrastrukturu a ať ukáží, jestli dokážou uspokojit diváky, kteří o ně stojí. Řada lidí se totiž dívat nechce a mnozí mají za to, že kanálů je zbytečně mnoho — u Českého rozhlasu jich dnes bude přes dvacet.
Veřejná služba je to, co byste na tržních kanálech nedostali: třeba vysílání z parlamentu. Rozhlas má navíc smysl z hlediska bezpečnosti — v krizi informuje rychle a spotřebuje minimum energie, posloucháte ho v autě. Vše ostatní může běžet na komerčním kanálu.
Zvlášť problematické je narušení hospodářské soutěže. Weby veřejnoprávních médií soutěží se soukromými weby, které se musejí zaplatit z reklamy nebo od investorů. Podcasty živí spoustu lidí, a pokud proti nim stojí konkurence zdarma, přestanou existovat. Před lety takto skončil zpravodajský kanál Z1, který se vůči nesrovnatelnému rozpočtu ČT24 nemohl udržet. Televize navíc jednoho dne skončí jako médium úplně stejně, jako skončil telegraf — technologie zestárne. Někteří ale chtějí její život prodloužit déle, než je technicky nutné.
Zdravotnictví: konkurence pojišťoven, výroba léků a zubaři
Na dotaz, zda sjednotit zdravotní pojišťovny, zní ekonomická odpověď jednoznačně: pojišťoven má být víc, aby si mohly konkurovat. To, že dnes konkurenci nevidíme a všechny shodně nemají peníze a platí pozdě, je dané nastavením systému, ne tím, že by konkurence byla špatná.
U výroby léků je hlavní překážkou Green Deal a tlaky na to, co při výrobě uniká do okolí. Vyrábět léky v Indii a nechat znečištění tam vypadá jako výhoda jen do chvíle, kdy nad dodávkami ztratíte kontrolu. Nemusí to nutně být v Česku, ale mělo by to být v Evropě — aby se neopakovala situace z covidu, kdy se přetrhaly dodavatelské řetězce. Podobně může zapůsobit uzavření Rudého moře, pokud se to Húsíům podaří: cesta kolem Afriky je delší a dražší. Evropa by proto měla uvažovat strategicky, ne jen ekonomicky nebo ekologicky.
U zubařů platí, že jde o peníze. Pokud se do věci pustí trh, zubařů bude víc a budou tam, kde je chcete, ale budou drazí — a v regionech bez dostatečné kupní síly stejně nebudou. Podobný problém je u dětských psychiatrů či soudních znalců: systém si sám nastavil takové překážky pro získání atestace, že studenty odradí. Stávající odborníci tím získají konkurenční výhodu a obtížný vstup do oboru vede k maximalizaci jejich zisků.
Green Deal a nástroje, kterými Brusel vymáhá poslušnost
Divácký dotaz mířil na to, co by se stalo, kdyby Česko Green Deal a související nařízení jednoduše nerespektovalo. Systém je nastavený tak, aby státy byly donuceny udělat, co se od nich čeká. Stačí se podívat na Maďarsko: jakmile se Orbán postavil proti některým věcem, měl pozastavené dotace a peníze.
Přesně o to jde i v novém evropském rozpočtu. Větší rozpočet znamená větší prostor tlačit na národní vlády a zadržet jim balík peněz, když se nechovají podle představ Bruselu. Otevřená neposlušnost je proto v reálných podmínkách neprůchodná.
Riziko přesunu výroby do Německa by mohlo hrozit v budoucnu, dnes ale rozhodně ne — při tamních výrobních nákladech to nedává smysl. To je ekonomický argument. Vedle něj stojí argument politický, který nadhodil Topolánek: až o tom budou rozhodovat politici, rozhodnou proti nám. Otázka je, nakolik to němečtí politici vůbec dokážou ovlivnit, když spolková země drží jen část akcií a nikdo tam nemá většinu.
Euro a slovenská zkušenost
Přesný harmonogram digitálního eura zatím není podstatný, protože Česko k euru nesměřuje. Situace by se změnila souběhem několika faktorů: opětovné zvolení stávajícího prezidenta, který o euru opakovaně mluví, výrazně odlišné složení příští bankovní rady a vláda tvořená dnešními opozičními stranami. Sečtené tlaky centrální banky a vlády by prostor otevřely — teoreticky by euro mohlo být za pět let. Reálně to tak dopadnout nemusí.
Z makroekonomického pohledu je ale euro nesmysl. Nejbližší srovnatelnou ekonomikou je ta slovenská a na Slovensku euro žádná pozitiva nepřineslo. Přineslo velký dluh, protože nízké úrokové sazby umožnily zadlužovat se snáz, než by bylo možné s vlastní měnou. Velký dluh není benefit. České makroekonomické ukazatele jsou přitom dlouhodobě lepší než slovenské.
A právě tady je vidět zmíněné pokrytectví. Před dvěma třemi lety se dokola opakovalo, že máme vyšší inflaci než ostatní, a proto musíme přijmout euro. Dnes máme druhou nejnižší inflaci v Evropě, před námi jsou pouze Švédové, kteří euro také nemají — a všichni, kdo euro mají, jsou na tom hůř. Články o tom, že euro musíme přijmout kvůli inflaci, najednou nejsou vidět.
Argument, že opuštění koruny zkomplikuje případný rozpad Unie, je slabý. Rozdělení Československa i měnová odluka v roce 1993 proběhly rychle a hladce — kdo tvrdí opak, nezná historii.
Kvalita vzdělání, měkčení kritérií a matematika
Diskuse o zkrácení docházky naráží na dogma, že čím déle studenti chodí do školy, tím lépe. Podobným dogmatem je představa, že čím víc peněz do školství nalijeme, tím lepší budou výsledky. Za posledních deset let výdaje na školství dramaticky vzrostly, jenže mezinárodní srovnání studentů typu PISA žádné odpovídající zlepšení neukazuje. V normální firmě by si vedení řeklo, že je potřeba něco zásadně změnit.
Zvlášť patrné je to u matematiky. Z ČVUT nedávno zaznělo, že matematika je pro studenty těžká a neměla by být překážkou dalšího studia talentovaným. Jenže pokud je pro někoho matematika na technické vysoké škole překážkou, nemá tam co dělat — k čemu jsou inženýři, kteří neumějí matematiku. Kritéria se přitom soustavně změkčují, aby vysokou školu udělal každý, což vychází z evropského předpokladu, že polovina populace bude vysokoškolsky vzdělaná. Tím ale titul ztrácí hodnotu.
Sporná je i náplň výuky. Memorování dat a přehledů literatury, které člověk stejně zapomene, ztrácí smysl. Podstatnější je naučit studenty kriticky myslet — číst noviny a ptát se, komu se hodí, že zpráva vyšla právě takto, a co v ní naopak chybí. Prostor by se dal uvolnit i pro fyziku a biologii. Odsud pramení i pochybnost, zda dnešní středoškolák zvládne maturitní příklady z první republiky.
Kolik by zrušení ročníku skutečně přineslo
Studie vychází z toho, že šetřit bude čím dál obtížnější. Roste poptávka po výdajích na obranu i na energetiku, s čímž se předchozí vlády vypořádávat nemusely, protože dvě procenta na obranu nikdy neplnily. Malé ministerstvo s rozpočtem sedmi miliard nikoho nezachrání — škrtat lze jen u velkých resortů, tedy u sociálních věcí, školství, obrany nebo zdravotnictví. U obrany ani zdravotnictví to nikdo nechce.
Autoři analýzu rozdělili na dvě větve. První je přímá úspora: méně učitelů, není nutné vytápět devátou třídu a do jedné školy se vejde víc studentů, takže není potřeba stavět nové. Přímé úspory pro veřejné rozpočty vycházejí zhruba na 12 miliard korun, k tomu asi 2,7 miliardy na platbách za pojištěnce.
Druhou větví jsou dodatečné příjmy ve výši necelých 42 miliard: lidé nastoupí na trh práce o rok dříve, mají o rok delší kariéru, dříve odvádějí sociální a zdravotní pojištění i daň z příjmu, a dříve také skončí daňové úlevy jejich rodičům. Celkově tak vychází pozitivní efekt přes 50 miliard korun.
To číslo je až podezřele dobré a při pečlivějším přepočtu se pravděpodobně sníží. Jenže i kdyby vyšlo 35 místo 50, pořád jde o desítky miliard — a je otázka, kde jinde by se dalo ušetřit takovou částku bez větších politických třenic. Efekt se navíc rozloží v čase, jak budou absolventi postupně přicházet na trh práce.
Závěr
Spojujícím motivem je nedůvěra k rozhodování shora. Evropský rozpočet přesouvá moc do Bruselu a zavádí daně pod jiným jménem, energetická politika připravila německý průmysl o konkurenceschopnost, digitální měna otevírá prostor pro kontrolu a školství pohlcuje peníze bez odpovídajícího výsledku. Zrušení deváté třídy je v tomto kontextu především pozvánkou k debatě o tom, která z domnělých nepřekročitelných pravidel jsou ve skutečnosti jen zvyk.
