Stovky miliard korun vyplacených provozovatelům solárních elektráren za garantované výkupní ceny — a přitom stále žádný nový jaderný blok, přestože Česko o jeho dostavbě debatuje čtvrt století. Hynek Beran, tajemník České společnosti pro energetiku a expert na tržní deformace v energetice, ukazuje, jak se tato čísla skládají dohromady a kam vedou.
Solární baroni: stovky miliard z veřejných kapes
Původní zákon, který platil kolem roku 2010, umožňoval dotovat solární zdroje pouze patnáct let. Energetický regulační úřad však následně vydal vyhlášku prodlužující tuto dobu na dvacet let — vyhláška přitom podle Berana stojí v přímém rozporu se zákonem, je tedy ze zákona neplatná. Na základě této neplatné vyhlášky a opakovaných změn ceníků budeme solárním baronům platit ještě dalších pět let, a to z daní. Beran se ptá, zda přesunutí výplat ze systémových poplatků pod přímé daňové financování nesouvisí právě s tím, že by se nespokojený plátce mohl začít ptát na legitimitu celého postupu.
Celkový odhad: dvěstě až tři sta miliard korun. Někteří provozovatelé dostávali dvanáct korun za kilowatthodinu, jiní méně — navíc se platby průběžně valorizovaly. Výsledek je podle Berana jednoznačný: za tyto peníze mohl být dávno postaven jeden nový jaderný reaktor. To je přesně ta suma, kterou Česko v energetice postrádá a jejíž absenci bolestně pociťuje.
Energetická bilance obnovitelných zdrojů
U fotovoltaiky závisí výpočet energetické návratnosti na tom, kde v hodnotovém řetězci výroby začínáme počítat: zda od těžby křemičitého písku, od tavení skla, nebo až od samotné deposice fotovoltaické vrstvy. V každém případě se návratnost energie pohybuje v řádu jednotek let, takže se panel za svou životnost „zaplatí" v energetickém smyslu několikrát. U větrných turbín je situace složitější — ulití ocelového stožáru vysokého 250 metrů je energeticky nesmírně náročné a příspěvek výrobních nákladů na celkovou bilanci je signifikantní, nikoliv zanedbatelný. Záleží přitom na tom, kolik energie fouká na daném místě: kde větrný potenciál nestačí, může se část životnosti turbíny strávit jen splacením výrobního dluhu.
V českých podmínkách je právě nízký větrný potenciál hlavním problémem. Proto se připravované turbíny projektují na výšku 250 metrů — aby dosáhly na proudění, které přechází přes hraniční hory, ale v nižších nadmořských výškách ztrácí sílu. Výsledkem budou stavby viditelné prakticky odevšad, kde bude vítr dostatečný, aby je pohnal.
Brusel chce brownfieldy, česká vláda staví na horách
Evropská směrnice o akceleračních zónách pro obnovitelné zdroje říká podle Berana jasně: zmapujte nepotřebné plochy — parkoviště, skládky, bývalá odkaliště, brownfieldy po průmyslu a těžbě — a tam povolte zrychlené umísťování obnovitelných zdrojů. Česko má přibližně tři tisíce takových lokalit; podle Beranova odhadu by stačilo využít deset procent z nich k tomu, aby stát splnil i přehnané závazky, které ministři přislíbili v Bruselu.
Místo toho ministři tehdejší vlády Lukáš Vlček a Petr Hladík vytyčili akcelerační zóny i v lokalitách nedotčené krajiny v horách. Nevypracovali přitom povinné studie, které vstupní smlouva EU ukládá — tedy posouzení dopadů na životní prostředí a konzultaci s dotčenými občany. Místo řádné studie si nechali zpracovat analýzu od firmy Sepia s tím, kolik turbín se na území vejde, a tuto analýzu předložili Bruselu. Beran to hodnotí jako trojnásobné obejití směrnice: špatně zvolené lokality, vyloučení občanů z procesu a státní finanční záruky pro investory i tehdy, když by energie z provozu prodělávala.
Rozdíl oproti Itálii a Slovensku je zřetelný: Itálie si nedotčenou krajinu ochránila, na Slovensku zase reálný větrný potenciál pro velké turbíny chybí. Podle Berana to dokazuje, že směrnice sama o sobě devastaci krajiny nenařizuje — je to výsledek toho, jak ji konkrétní vláda implementuje. Výmluva na Brusel tedy podle něj neobstojí; propouštění horníků, aukce na dražší elektřinu ani výstavbu na zelené louce nám Brusel nenařídil. Devastaci krajiny naopak ve svých normách výslovně zakazuje.
Jaderné elektrárny, zavírání dolů a energetická propast
Souběžně se solárními platbami a chystanou vlnou větrných parků se Česko podle Berana potýká s prohlubující se energetickou propastí: černouhelné doly jsou zavřeny, Bílina má skončit v roce 2027 a nový jaderný blok je stále jen předmětem vášnivých debat. Přitom dostavba Temelína padla za vlády Andreje Babiše a jaderný výběr dodavatele pro Dukovany byl sice vypsán, ale samotná výstavba dosud nezačala. I kdyby vše šlo hladce, první kilowatthodiny z nového bloku přijdou s mnohaletým zpožděním: povolení k nájezdu reaktoru, zkušební provoz na nižší výkon, zkušební provoz na plný výkon — celý proces trvá řadu měsíců a Slovensko ho nedávno prošlo na vlastní kůži.
Zavírat doly dříve, než je k dispozici náhradní zdroj, považuje Beran za základní chybu hospodaření — jako vylít mlíko z ledničky dříve, než přijde nákup. Výpočty ČEPS, které označuje za hodně konzervativní, přitom samy přiznávají, že bez dvou nových bloků ve Chvaletic se energetická bilance neuzavře. Teplárna Kladno, kde by lidé bez náhrady mohli mrzet, je jen jedním z mnoha příkladů, kde se tento problém zhmotnuje.
Kupecká matematika: solárním baronům 28 miliard ročně, OKD 10 miliard obratu
Výroba elektřiny z uhlí vychází přibližně na dvě až dvě padesát koruny za kilowatthodinu. Výroba z větrné turbíny v aukcích vychází na přibližně tři koruny. Solárním baronům se ročně vyplácí kolem osmadvaceti miliard korun. OKD mělo v posledním sledovaném roce obrat kolem deseti miliard. Beran navrhuje myšlenkový experiment: i kdyby se reálná těžba zastavila, ale horníci by v dole udržovali čerpání spodní vody a základní infrastrukturu v pohotovosti — podobně jako silničáři drží techniku připravenou i ve dnech, kdy se nesype — stálo by to čtvrtinu, tedy asi dvě a půl miliardy ročně. To je desetina toho, co ročně odtéká solárním baronům.
Beran tuto rovnici staví jako test na to, kdo v Česku „interpretuje ekonomiku": zavírání dolů se vydává za racionální hospodářské rozhodnutí, ale v pozadí je srovnání, ve kterém vychází lépe platit přes dvacet miliard za obnovitelné zdroje než dvě a půl miliardy za záložní těžební kapacitu. Paralela s nákupem stíhacích letounů F-35 nebo výstavbou dolů na lithium zahraničními investory ilustruje, o jaké priority v české energetice jde.
Energetická bída a cesty z ní
Česká energetická bída má podle Berana dvě fáze. Ta první — stávající — spočívá v tom, že zemi s vlastní levnou a spolehlivou výrobou elektřiny někdo tu elektřinu přefakturovává dráž, než odpovídá skutečným nákladům. Druhá fáze, ke které se Česko blíží, je horší: ztráta samotné schopnosti vyrábět elektřinu a teplo u nás. Jakmile budou uzavřeny doly a jaderné kapacity nebudou dostavěny, přejdeme z fáze „okrádají nás" do fáze „nemáme dost". To je kvalitativní skok, který se nedá snadno vrátit — jako příslovečný krok za okraj propasti.
Nová vláda dala před volbami sliby v energetice; Beran tyto sliby konfrontuje s prvními kroky: dalším plánováním zavírání dolů a přípravou štědrých podmínek pro větrné parky. Podle plodů poznáš strom. Určitou naději vidí v tom, že lidé v dotčených oblastech se začínají zvedat: větrné turbíny za barákem jsou hmatatelné a viditelné, zatímco solární platba rozpuštěná v účtech za elektřinu se dá přehlédnout. Jakmile si lidé uvědomí, že jde o stroje na těžbu peněz z jejich kapes a zároveň o vizuální devastaci krajiny, může se imunitní reakce probudit rychleji.
Demokratická obrana: kdo dal politikovi mandát?
Závěrečná část rozhovoru se věnuje konkrétním demokratickým nástrojům. Beran upozorňuje, že volba jednou za čtyři roky nestačí, pokud politik mezitím hlasuje pro věci, k nimž mandát nedostal. Zákon přitom dává každému možnost postavit se před kancelář takového politika každé pondělí, kde musí mít petiční stánek, a veřejně ho vyzvat k odstoupení nebo ke změně hlasování. Jde o algoritmus, který je zdlouhavý, ale naprosto demokratický a právně nezpochybnitelný.
Hlubší otázka podle Berana zní: kdo politikovi dal mandát? Energetičtí investoři s miliardovými zájmy, nebo voliči, kteří za tu energii platí? Jakmile si populace tuto otázku začne klást nahlas a přestane se spoléhat jen na volební lístek, může se rovnováha přesunout. Energetická chudoba, blackouty a strategická závislost na cizích zdrojích nejsou nevyhnutelné — jsou výsledkem konkrétních politických rozhodnutí a dají se demokratickými prostředky zvrátit.
Shrnutí
Dvěstě až tři sta miliard korun vyplacených solárním baronům za dotované výkupní ceny — z toho poslední pětina na základě vyhlášky, která podle Berana stojí v rozporu se zákonem. Větrné turbíny plánované na zelenou krajinu místo brownfieldů, přestože evropská směrnice výslovně ukazuje na opuštěné průmyslové plochy. Uzavřené černouhelné doly a hnědouhelná těžba s plánovaným koncem v roce 2027 — a přitom jaderný blok, o jehož dostavbě se mluví čtvrt století, stále není v zemi. Beran tuto sumu nevidí jako nevyhnutelný důsledek energetické transformace, ale jako výsledek systémového rozhodování ve prospěch investorů na úkor plátců. Řešení je podle něj dostupné — technicky i politicky — pokud se občané přestanou spoléhat výhradně na volební lístek a začnou politiky za tato rozhodnutí skutečně volat k odpovědnosti.
