Španělsko se na výsledkové burze s elektřinou jeví jako vzor: nejlevnější silová elektřina v celé Evropě, cena kolem 42 eur za megawatthodinu — přibližně stejně, jako stála česká silová elektřina v dobách před energetickou krizí, kdy ji nikdo neřešil. Leč za touto levnou „cenovkou" se skrývá mechanismus přesouvání nákladů, curtailment v řádu miliard kilowatthodin a investiční paralýza, která může španělský energetický trh zničit.
Rok od blackoutu — a už se slaví
Uplynul přesně rok od rozsáhlého španělského blackoutu — a mediální obraz je překvapivě idylický. Oslavné fanfáry znějí nad tabulkami, které ukazují Španělsko jako nejlevnější trh v Evropě. Analytici ze světa energetiky nicméně tato čísla čtou jinak a upozorňují, že za lákavou cenou se skrývají trendy, které investory přivedou do slepé uličky.
Srovnání s historií je příznačné: 42 eur za megawatthodinu bylo v Česku zcela standardní cenou kolem roku 2019–2020 — tehdy, kdy se energetikou nikdo vážně nezabýval a spotřebitel ani nevěděl, co je kilowatthodina. Dnes je táž cena prezentována jako španělský zázrak.
Pod povrchem se ale odehrává znepokojivý vývoj. Počet hodin s nulovou nebo zápornou burzovní cenou v roce 2024 dosáhl ve Španělsku 784. To samo o sobě ještě nevybočuje z evropského průměru — podobná čísla vykazovaly Finsko, Švédsko, Francie i Německo. V roce 2025 nicméně Španělsko přešlo metodologicky na čtvrthodinové intervaly a v součtu hodin záporných cen se dostalo na první místo v Evropě. V roce 2026 je tento náskok dramatický: extrapolace na celý rok ukazuje přes 2 000 hodin záporných nebo nulových cen, přičemž osminásobný meziroční nárůst oproti prvnímu čtvrtletí 2025 to není jen statistická kuriozita, ale signál systémového přelomu.
Jak vzniká záporná cena elektřiny
Mechanismus takzvaného merit order funguje jako dvě fronty. V první stojí výrobci s nabídkami elektřiny seřazenými od nejlevnějších po nejdražší, ve druhé stojí obchodníci, kteří nakupují pro koncového zákazníka. Burza páruje obě strany, dokud není uspokojena poptávka — a cena posledního odebraného „balíčku" platí pro všechny výrobce v dané hodině.
Záporná cena nastane tehdy, když do trhu vstoupí výrobce s takto nízkými nebo zápornou nabídkou. Proč by to dělal? Protože má od státu uzavřenou provozní dotaci, která mu kompenzuje rozdíl. Modelový příklad z přepisu: výrobce nabídne elektřinu za minus 15 eur, ale má kontrakt se státem za plus 50 eur. Na burze „zaplatí" 15 eur za to, že mu někdo elektřinu odebere, od státu dostane 50 eur — zisk 35 eur. Všichni jsou spokojeni. Jenže daňový poplatník, který ty dotace financuje, spokojen není — platí z jiného pytlíku.
Stejnou logikou fungují jaderné elektrárny na dlouhodobých kontraktech. Protože zastavit reaktor je extrémně drahé, fouknou na denní trh nabídku klidně minus 70 eur — jen aby měly jistotu, že pojedou. S protistranou si to pak proúčtují a jsou v pohodě. Záporná cena tak nesignalizuje, že elektřiny je „tolik zadarmo", ale že provozní pobídky několika skupin výrobců přebíjejí tržní logiku.
Curtailment: miliardy kilowatthodin zmizí ze sítě
Druhý důsledek záporných cen je curtailment — krácení výroby. Petr Dušek rozlišuje dvě jeho podoby. Technický curtailment přichází, když fyzická přenosová síť nestíhá přenést, co se zrovna vyrábí. Ekonomický curtailment nastává, když se cena propadne pod hranici, při které výrobce bez dotace nemůže na trh vůbec vstoupit — nabídl nulovou cenu, jenže trh se zastavil na minus 15 eur a on se nedostal ke slovu.
Ve Španělsku za rok 2025 se ekonomickým curtailmentem zkrátilo zhruba 5 140 GWh větrné výroby a přibližně 3 772 GWh solární výroby. V procentuálním vyjádření to u větrné energie představuje téměř 7 % celkové výroby za rok 2024 — již jasně citelná hodnota. U solárů rostl objem zkrácené výroby navzdory masivnímu přírůstku nové kapacity. A celkový trend je: bude hůř.
Geograficky situaci zhoršuje to, že výroba a spotřeba jsou v Španělsku prostorově odděleny. Sluneční parky stojí na jihu a západě, větrné farmy v horách; velká spotřeba naopak leží na východním pobřeží a v Madridu. Mezi nimi stojí poddimenzovaná přenosová síť — a výsledkem jsou pravidelné lokální přetíženosti v rozvodnách, které nutí operátory síť fyzicky omezovat. Bilančně může den „vyjít", ale v reálném čase se systém neustále dohaduje sám se sebou, kdo má kdy přibrzdí.
Instalovaný výkon roste, výroba nikoliv
Španělský solární park se v jediném roce přesunul z 29 GW instalovaného výkonu na přibližně 40 GW — nárůst o 42 %. Výroba za stejné období vzrostla o pouhých 11 %. Tento nepoměr je přímým důsledkem curtailmentu a záporných cen: nové panely stojí, svítí na ně slunce, ale na trh se kvůli přetlaku nedostane jejich výkon.
U větrných elektráren je paradox ještě markantnější. Instalovaný výkon od roku 2020 vzrostl o 22 %, ale skutečná výroba v podstatě klesá — nové instalace se prostě do denního trhu nedostanou. Starší větrníky s výhodnou dotací jedou dál, nové stojí.
Volný trh přitom dál motivuje stavět novou kapacitu: pokud na ni výrobce dostane kontrakt CFD (Contract for Difference), je ekonomicky chráněn. Kdo kontrakt nemá, zjistí po spuštění provozu, že část roku bude ekonomicky odstaven. CFD mechanismus se přitom začíná zvažovat i v Česku — jako cesta, jak do systému přitáhnout nový kapitál.
Investiční paralýza a tikající bomba jaderné energetiky
V prostředí tisíců záporných nebo nulových hodin ročně nelze bez vysoké dotace ekonomicky zdůvodnit žádnou novou investici do výroby — ani do solárů, ani do větru, ani do jakéhokoli jiného zdroje. Petr Dušek to formuluje jednoznačně: je to totální investiční paralýza. Situace se částečně vyřeší sama, až doběhnou staré smlouvy a trh trochu „vydýchá". Ale dlouhodobě je systém zacyklený: distribuce nestíhá posilovat sítě, akumulace chybí a kam ji připojit, to rovněž chybí.
K tomu přistupuje ještě jeden problém: španělské jaderné elektrárny. Španělsko je na cestě odstavit svůj jaderný park — a pokud k tomu skutečně dojde, hrozí mu scénář, který bychom mohli nazvat „druhá Itálie". Itálie vyrábí málo, je energeticky deficitní a ochotně dováží od sousedů, kdykoli ji to vyjde. Španělsko by se stalo energetickým oportunistou: v létě, kdy svítí a fouká, by bylo exportním hráčem; v zimě a za bezvětří by si cuclalo elektřinu ze sítě. Záloha pro takový model ale musí stát na druhém konci — a sousedé se jaderných a plynových zdrojů postupně zbavují.
Elektromobilita by situaci mohla zmírnit tím, že by do sítě nasávala přebytky v době, kdy ceny padají pod nulu. Ale jak se v přepisu poznamenává s ironií — autem přece chcete i jezdit, nestát přisáti k zásuvce celý den. Flexibilita poptávky nestačí, aby absorbovala strukturální nerovnováhu celého systému.
Varování pro Česko: stejná cesta, jiný čas
Španělský příběh není pro Česko vzdálená kuriozita. Analytik v přepisu explicitně upozorňuje, že s Českým trhem se totéž stane brzy. Nový majitel solárního parku bez dotace se dostane do situace, kdy bude sledovat svého „souseda" — starší elektrárnu s dávno uzavřenou výhodnou smlouvou — jak jedoucí za záporné ceny pořád vydělává, zatímco on musí buď lobovat o CFD, nebo elektřinu prostě nevyrábět. Okamžik, kdy si staré smlouvy doběhnou, přitom může paradoxně situaci zhoršit: pokud ty instalace přestanou dotaci dostávat a záporné ceny přetrvají, prostě se vypnou — a Česko přijde o výrobní kapacitu bez náhrady.
Mechanismus záporných cen kolem minus 489 až minus 500 eur, který se v Česku, na Slovensku a v Maďarsku odehrál v posledních týdnech, je přitom podle dostupné analýzy historicky nejzápornější hodinou v Evropě od roku 2015. Španělé tehdy zažili „jen" minus 5 eur. Česko v ten den překonalo svůj vlastní rekord — a to na burze, kde dolní hranice leží právě u minus 500 eur, tedy absolutní cenové dno, které burza vůbec umožňuje.
Shrnutí
Španělský energetický trh prodělává tiché strukturální selhání. Záporné a nulové ceny elektřiny nejsou důkazem hojnosti, ale dokladem toho, že provozní dotace, chybějící storage a nedostatečná přenosová síť přetlačily tržní logiku. Daňoví poplatníci dotují výrobce, kteří prodávají pod nulou. Nové investice bez státní záruky ekonomicky nedávají smysl. Curtailment ničí výnosnost čerstvě postavených elektráren. A vypnutí jaderných zdrojů by mohlo z exportéra udělat chronického příjemce elektřiny ze zahraničí. Řešení existuje — akumulace, silnější sítě, lepší koordinace —, ale volný trh sám o sobě k nim nesměřuje. Závorka s nulovou cenou tak zůstává otevřená: někdo ji musí zavřít a zaplatit.
