Na multilaterálním jednání v Bruselu byla zveřejněna nová data o tom, jak která členská země NATO plní dohodnuté závazky. Hodnocení pokrývá roky 2022 až 2025 — celé funkční období vlády Petra Fialy, ministryně obrany Jany Černochové a náčelníka generálního štábu Karla Řehky. Výsledky jsou jednoznačné: Česká republika skončila na chvostu aliance. V rozhovoru Lubomír Zaorálek, bývalý ministr zahraničí a předseda Poslanecké sněmovny, rozebírá, co k tomu vedlo, proč jsou výsledky šokující a koho se to vlastně týká.
Čísla, která jdou dolů celé tři roky
Hodnocení za období 2022 až 2025 ukázalo, že Česká republika nesplnila dvouprocentní hranici výdajů na obranu v žádném z hodnocených let. V prvním roce to bylo zhruba 1,90 % HDP, v posledním hodnoceném roce 2025 pouhých 1,70 %. Trend šel tedy celou dobu dolů, nikoli nahoru. Přitom to byla právě vláda Petra Fialy a ministryně Jana Černochová, kdo před celým národem garantoval, že dva procenta splněna budou. Výsledek je opačný — a NATO dnes hodnotí Českou republiku jako zemi zcela na chvostu aliance.
Zaorálek připomíná, že vláda si tuto laťku sama nastavila a sama ji nesplnila. Debata, která v médiích proběhla kolem výroků Andreje Babiše, byla proto podle něj trochu mimo mísu — jako by bylo nové zjištění to, co v datech stojí od počátku jasně. Hodnocení neřeší rok 2026, ale výsledky za roky, kdy vládla ODS.
Horší než procenta: chybí reálné schopnosti
Prezident Petr Pavel se vyjádřil, že Česká republika nesplňuje nejen dvouprocentní hranici, ale ani cíle schopností — tedy konkrétní vojenské úkoly, ke kterým se aliance přihlásila. Plnění je podle Pavlových slov sotva na polovině. Zaorálek to potvrzuje a vysvětluje, co za tím stojí.
Prvním a klíčovým úkolem, který Česká republika od NATO dostala, bylo vybudování těžké brigády pro ochranu východního křídla aliance. Brigáda o zhruba pěti tisících vojácích a desítkách tanků měla být nosnou jednotkou schopnou nasazení. Jens Stoltenberg Zaorálkovi osobně potvrdil, že toto je závazek číslo jedna. Vláda Petra Fialy místo toho výstavbu brigády přesunula z roku 2026 na neurčito — zhruba o dalších deset let. „Kdo si to vzal na triko? Z toho by měl být někdo odpovědný," říká Zaorálek.
Fascinuje ho, že na toto selhání nyní upozorňuje prezident Pavel. Pavel byl vrchním velitelem ozbrojených sil po celou dobu, kdy se tato rozhodnutí přijímala. Karel Řehka, náčelník generálního štábu, byl jeho blízkým spolupracovníkem. „Tehdy měl křičet, ne teďka," říká Zaorálek. Nynější kritiku ze strany Hradu vnímá jako pokus dodatečně se distancovat od selhání, na němž se systém podílel celý. Podezření sahá ještě dál — Zaorálek hovoří o korupci ideologické, protože lidé, kteří tato rozhodnutí přijímali, mají za sebou soudní historii, z níž se jen stěží vymanili.
F-35: nákup, který po nás nikdo nechtěl
Místo budování těžké brigády a plnění závazků, které aliance skutečně požadovala, se vláda rozhodla nakoupit stíhací letadla F-35. Zaorálek zdůrazňuje: nikdo po nás tenhle nákup nepožadoval. Šlo o čistě politické rozhodnutí. Výsledek je z hospodářského hlediska katastrofální — ze zvýšení obranného rozpočtu o osmapadesát miliard šlo šestadvacet miliard rovnou jako zálohy na letadla, která budou doručena za zhruba deset let. Klesající kurz dolaru přitom znamená, že kdybychom zálohy neplatili, nakoupíme letadla ještě levněji. „To bylo z hlediska hospodaření čisté plýtvání," říká Zaorálek.
Zároveň samotná logika nakupování drahých letadel je podle Zaorálka pochybená. Moderní válka na Ukrajině ukazuje, že efektivní obrana stojí na levných prostředcích: dronech, protiletadlové obraně, přenosných raketových systémech. Ty jsou zlomkem ceny F-35 a přitom ve skutečném boji výrazně efektivnější. „To, co nutí státy nakupovat drahá řešení, slouží primárně americkým zbrojovkám, ne bezpečnosti Evropy," říká Zaorálek. Vláda Fialy se rozhodla americké zbrojovky živit v domění, že za to sklidí politické odměny. Výsledek: „Propadli jste všude. Nemáte ani procenta a nemáte ani schopnosti."
Procenta jako socialistický nástroj
Zaorálek se vymezuje vůči samotnému ukazateli dvou procent HDP. Mechanismus, který nutí státy plnit procento bez ohledu na to, co skutečně pořizují, označuje za přístup ze socialismu — útratu co nejvíce peněz před koncem roku, bez ohledu na smysluplnost nákupů. Centrála NATO vždy zajímalo a zajímá něco jiného: jaké schopnosti armáda má, kde jsou nasaditelné brigády, co je stát schopen dodat v krizi.
V minulosti přitom Česká republika v tomto hodnocení schopností bývala zhruba uprostřed aliance. Dnes je na chvostu v obou kategoriích. Změna není důsledkem nedostatku peněz, ale špatného rozhodování o tom, kam peníze jdou. Zaorálek dodává, že rok 2026 bude v tomto hodnocení posuzován teprve v roce 2028 a závěrečně až kolem roku 2030. „Jsme teprve na začátku," říká — ale upozorňuje, že podmínky se dramaticky horšují.
Válka v Íránu a ekonomický tlak na zbrojení
Europská komise schválila přes 500 miliard korun na nákupy ropy kvůli válce v Íránu. Pro Českou republiku to podle Zaorálkova odhadu znamená dodatečné náklady 30 až 40 miliard korun v roce 2026 na zdražení energií, potravin, kompenzace a daňové úlevy. Inflace, která se pohybovala kolem dvou procent, stoupá na odhadovaných 3–4,5 %. Alena Schillerová varovala, že pokud válka potrvá, zapomeneme na ekonomický růst.
Paradoxně tak může Česká republika snáze dosáhnout dvou procent HDP na obranu — nikoli proto, že vydá více, ale protože HDP klesne. To je absurdita, na niž Zaorálek upozorňuje. A ptá se: je reálné, že nás někdo na summitu v Ankaře v červenci bude nutit přidávat desítky miliard na zbraně, když se státy celé Evropy potácejí se zdražováním základního zboží? Přestože žádný formální bič za neplnění závazků NATO neexistuje, politický nátlak přetrvává — a Zaorálek ho považuje za nátlak ve prospěch amerických zbrojařů, nikoli evropské bezpečnosti.
Britsko-americká krize a Trumpova slabost pro korunované hlavy
Návštěva britského krále Charlese III. a jeho manželky Kamily v Bílém domě proběhla s velkou pompou — vojenská přehlídka, dechovka na zahradě, celostátní pozornost. Zaorálek ji ale odmítá číst jako signál zlepšení britsko-amerických vztahů. Trump má podle něj dobře zdokumentovanou slabost pro panovníky: v Haagu souhlasil s návštěvou teprve poté, co mu slíbili přenocování v královském paláci a setkání s královnou — a podmínkou bylo, aby jednání netrvalo déle než dvě hodiny. I tentokrát jde proto spíše o osobní pohlazení než o strategický obrat.
Strukturální krize britsko-amerického vztahu zůstává hluboká. Britský premiér Keir Starmer čelí politickému tlaku kvůli aféře kolem bývalého velvyslance ve Washingtonu Petera Mandelsona a kauzou Epstein, která v Británii téměř přivodila pád vlády, zatímco v Americe přechází bez politických následků. Nový britský velvyslanec v USA David Lammy podle Zaorálka jasně řekl: o žádném zvláštním vztahu hovořit nechce, to je nostalgie. Evropa musí budovat zcela nový poměr k Americe. Trump přitom i nadále vyhrožuje, že se podívá na suverenitu Falklandských ostrovů — tedy britského území. Krize jsou tedy na obou stranách Atlantiku.
Macron, Merz a bezradnost Evropy
Friedrich Merz vystoupil s historicky tvrdou kritikou americké politiky v Íránu. Emmanuel Macron prohlásil, že světu vládnou tři lidé — Si Ťin-pching, Putin a Trump — a ti tři se dohodli, že Evropu zadusí. Zaorálek tato prohlášení vnímá jako symptom, nikoli jako strategii. Merz i Macron mají nejnižší popularitu mezi všemi vůdci demokratických zemí — Merz okolo patnácti procent. Jsou tedy příliš slabí na to, aby jejich slova přinesla skutečnou politickou změnu. „Zatím není bohužel žádná strategie," říká Zaorálek. Je to bezradnost s nečekanou situací, ne nastupující odolnost.
Německo, které se pokoušelo odrazit od hospodářského dna, čelí prognóze ekonomického růstu pouhých 0,5 %. Politici, kteří chtěli obnovit důvěru voličů, mají pod sebou půdu podraženou krizí, kterou nevyvolali. Zaorálek je opatrný ohledně toho, co z těchto výkřiků vzejde: „Nevidíme v Evropě nikoho, kdo by měl vizi, jak s tím zacházet."
Násilí jako symptom politické doby
Karel III. ve svém projevu před americkým kongresem zdůraznil, že nejhorší je násilí. Zaorálek tento motiv bere vážně. Tři atentáty na Donalda Trumpa během půl roku jsou podle něj bezprecedentní — a i vražda konzervativního aktivisty Charlieho Kirka ukazuje, že politický konflikt se přelévá do fyzického násilí. V Americe se diskuse roztrhla na otázku, kdo může za politické násilí víc — demokraté, nebo republikáni. Přitom od Trumpa zaznívají výroky jako „Dobrý demokrat je mrtvý demokrat" nebo „Jsem rád, že Robert Mueller zemřel." Kultura rétorického násilí tedy přichází z obou stran, ale z jedné výrazněji.
Zaorálek varuje, že Česká republika není za bukem. Na zdích bytů se lidem píší urážky jako „kolaborantská svině". Zatím nemáme atentáty — ale tendence k přelévání politiky do nenávisti a násilí se podle Zaorálka Česka týká. Pokud si toho nebudeme všímat, může přijít situace jako v Americe, kde další pokus o atentát na prezidenta by mohl spustit něco blízkého občanské válce. Klíčový závěr: politika musí zůstat prostorem pro řešení sporů, ne prostředím, kde se problémy řeší střelnými zbraněmi.
Závěr
Rozhovor pokrývá tři souběžné krize: selhání české obranné politiky v letech 2022–2025, rozpad transatlantického vztahu pod tlakem Trumpovy administrativy a vzestup politického násilí jako globálního symptomu. Pro českou veřejnost z toho Zaorálek vyvozuje jediný naléhavý závěr: než se začne debatovat o tom, co dál, je nutné jasně pojmenovat, co se stalo a kdo za to nese odpovědnost. Bez toho bude každá příští diskuse o obraně jen rétorickým cvičením — a drahé nákupy, jejichž reálná hodnota přijde za roky, budou dál zatěžovat rozpočet.
