Jan Zahradil, zahraniční poradce ministra zahraničí Petra Macinky a bývalý europoslanec ODS, přijel z konzervativní konference CPAC v Budapešti s jasnou diagnózou: česká národně-konzervativní scéna zaostává za svými středoevropskými spojenci. Chybí jí síť think tanků, intelektuální zázemí a schopnost budovat mezinárodní kontakty. Zároveň varuje, že nástup Donalda Trumpa není dočasná odchylka, ale trvalý obrat — a Evropa si s tím musí umět poradit. Vláda by nadto neměla ustupovat mediálnímu tlaku organizovanému z prostředí neziskového sektoru.
CPAC v Budapešti: Orbánova frančíza pro evropské konzervativce
Zkratka CPAC znamená Conservative Political Action Conference — nejlivnější konzervativní lobistická organizace uvnitř Republikánské strany USA, výrazně protrumpovská. Konference se pravidelně koná v Budapešti, což Zahradil označuje za přímo důkaz toho, jak Viktor Orbán šikovně vybudoval komunikační kanály dovnitř americké politiky. Letos promluvil z videozáznamu i Donald Trump, který osobně podpořil Orbána v nadcházejících maďarských volbách — konference proto měla zřetelný předvolební nádech.
Mezi řečníky byli Mateusz Morawiecki, Santiago Abascal, Alice Weidel z AfD nebo Javier Milei, jehož přirovnal k rockové hvězdě soudobé politiky. Česká účast byla skromná: Andrej Babiš, který se měl zúčastnit osobně, nakonec zaslal pouze videozdrávici kvůli řešení údajného teroristického útoku v Pardubicích. Z institucí se zúčastnila jen Společnost pro obranu svobody projevu.
Česká pravice kulhá na jednu nohu: chybí think tanky i mezinárodní sítě
Zatímco v Budapešti nabízely stánky desítky konzervativních think tanků, vydavatelství a institucí, v České republice podle Zahradila žádná srovnatelná konference neprobíhá. Domácí think tankové prostředí je tradičně ovládáno levicově liberálním směrem — organizace s mezinárodními kontakty jsou napojeny na tento proud, nikoliv na národně-konzervativní platformu. Výsledkem je informační a intelektuální asymetrie: česká konzervativní scéna nemá odpovídající zastoupení v mezinárodních sítích, které dnes do značné míry určují agendu.
Situaci dokumentuje i to, jak jsou české účasti na podobných akcích zobrazovány v domácích médiích. Bruselský server Politico přinesl článek o „ruském zákoně" připravovaném českou vládou — pod textem byl podepsán autor s vazbami na česká progresivní média. Právě tato schopnost přenášet domácí narativy do zahraničního zpravodajství považuje Zahradil za výhodu, kterou česká konzervativní scéna zatím nedokáže účinně kompenzovat.
Trumpova éra: trvalý obrat, ne dočasná odchylka
Část českého politického establishmentu přistupuje k Donaldu Trumpovi jako k anomálii, která po příštích prezidentských volbách zmizí a vrátí standardní transatlantickou politiku. Zahradil toto hodnocení odmítá: Trump není hybatelem změny, ale jejím příznakem. Ve Spojených státech se změnila společenská a politická atmosféra a z toho plynou jiné geopolitické závěry, které budou platit bez ohledu na to, kdo bude v Bílém domě.
Z pohledu obchodní politiky to znamená, že ochranářské nástroje a překážky vzájemnému obchodu nezmizí. Z pohledu bezpečnostní politiky to znamená, že tlak na zvyšování evropských výdajů na obranu bude pokračovat. Zahradil upozorňuje na fundamentální dilema: více výdajů na obranu nutně znamená méně výdajů na sociální stát, nebo výrazné zadlužení — a evropský elektorát v klíčových zemích jako Německo, Francie či Itálie k tomuto kompromisu dosud nesvolil. Rozhodnutí o směru nakonec padne u volebních uren, nikoliv v Bruselu.
Co se týče vztahu nové české vlády k Trumpově administrativě, konstatuje, že Česká republika zaostává za Maďarskem i Polskem, nicméně vyzdvihuje zviditelňování ministra Macinky ve Spojených státech i byznysovou misi vicepremiéra Havlíčka. Osobní vazby ministra Macinky na čelné představitele americké administrativy hodnotí jako dobrý začátek — vláda je jmenovaná teprve tři měsíce.
Zákon o neziskovkách: vláda nesmí ustoupit
V závěrečné části rozhovoru se věnuje tlaku, který vláda čelí v souvislosti s připravovaným zákonem o zprůhledňování financování neziskových organizací. Mediální a veřejný hluk označuje za organizovaný — pochází z prostředí, které bylo za předchozí vlády zvyklé na finanční polštáře a vliv. Zdůrazňuje, že tento hluk nepředstavuje postoj většiny české společnosti, nýbrž velice úzké výseče institucí, jimž jde o peníze a vliv.
Jakýkoliv ústupek vlády by byl vnímán nikoli jako vstřícnost, ale jako slabost, a vynutí si pouze další tlak. Stejná logika platí i pro zrušení koncesionářských poplatků a další témata, která jsou schopna vyvolat emocionální reakce v mediálním prostoru. Vláda proto přebírá dlouhodobě nevýhodnou pozici, pokud začne ustupovat — zákon i ostatní programové závazky by měla dotáhnout bez ohledu na intenzitu opozičního hluku.
