Kauza večerních textových zpráv ministra zahraničí Petra Macinky míří k vyslovení nedůvěry vládě a do dvou samostatných výkladů české ústavy. Zatímco staroměstské náměstí zaplnily desetitisíce lidí na podporu prezidenta Petra Pavla, ve studiu se střetly dva pohledy na to, kdo krizi způsobil — opoziční hnutí STAN a vládní hnutí ANO. Druhá část pořadu pak nabídla pohled hradu ústy poradce prezidenta Michaela Žantovského.
Desetitisíce na podporu prezidenta — a otázka „padni komu padni"
Staroměstské náměstí se zaplnilo natolik, že se lidé nevešli a pokračovali do okolních ulic i na Václavské náměstí; spontánně se shromažďovalo i v menších městech. Důvodem byla nespokojenost s tím, jakým způsobem se vůči hlavě státu chová vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka. Pro opoziční hnutí STAN je takové chování za hranou a aktivní občanská společnost je legitimní reakcí.
Vládní hnutí ANO se odmítlo k samotné demonstraci negativně vymezit — protest patří k demokracii a nesnižuje se k nálepkování typu „dezoláti" nebo „proruské síly", jak se podle něj dělo za minulé vlády Petra Fialy. Zároveň ovšem upozorňuje na zjevný dvojí metr iniciativy Milion chvilek pro demokracii: za kauzy jako bitcoiny, kampeličky či dozimetr se podle něj žádné velké protesty nesvolaly, zatímco kvůli textovým zprávám se sešly desetitisíce.
Z druhé strany zazněl protiargument, že demonstrace proti vládě Petra Fialy probíhaly (například proti ministru Blažkovi) a že Milion chvilek lidi pouze vyzývá, ale neorganizuje — sílu protestu určuje až to, jak moc téma zasáhne veřejnost. Otevřeně bylo také připomenuto, že koaliční poslanec Jindřich Rajchl (předseda strany PRO, do sněmovny zvolený za SPD) označil dnešní účastníky za „kolaboranty" a „ukrajinské síly na Václavském náměstí" — což je samo o sobě forma nálepkování.
Zeman versus Lipavský, Pavel versus Turek — jsou ty situace srovnatelné?
Hnutí STAN tvrdí, že obě situace srovnatelné jsou: tehdy prezident Miloš Zeman odmítal jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí, dnes prezident Petr Pavel odmítá jmenovat Filipa Turka. Petr Macinka, který tehdy Zemanův postup chválil a Lipavského označoval za nekompetentního, dnes při opačném směru tvrdí, že prezident porušuje ústavu — to je podle opozice učebnicový dvojí metr. Nástroj na vyjasnění je přitom k dispozici: kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu. Hnutí STAN přitom dodává, že samo považuje nominaci Filipa Turka za chybnou — Babiš podle něj jméno na hrad vůbec neměl přinést.
Vládní hnutí ANO situace srovnatelné nepovažuje. Klíčový rozdíl spatřuje v tom, že Petr Fiala u Lipavského trval na svém a Zeman nakonec podepsal, zatímco u Turka prezident jmenování přímo odmítl. Formulace „jmenuje na návrh premiéra" je podle hnutí ANO protkána ústavou na více místech — týká se i odvolávání ministrů a třetího pokusu o jmenování premiéra předsedou sněmovny. Pokud by „na návrh" znamenalo, že prezident může libovolně blokovat, byla by koncepce odpovědnosti premiéra za vládu absurdní: premiér by nemohl ani nikoho ze své vlády dostat pryč, kdyby s tím prezident nesouhlasil.
Pro opoziční hnutí STAN je rozdíl mezi Janem Lipavským a Filipem Turkem zásadní: u Lipavského šly námitky o vzdělání (bakalářský titul), u Turka jde o námitky vážného rázu vůči samé povaze demokratického systému — včetně známé scény z Národní třídy, kde mu kritik vyčetl „hajlování".
Pondělní schůzka ústavních činitelů, která se nekonala
V pondělí se mělo na hradě konat setkání čtyř nejvyšších ústavních činitelů. Podle opozice se vláda s ministrem zahraničí na jednání vůbec nedostavila, sekretariáty si nepředaly informace a celá záležitost je dalším důkazem, že vláda se k prezidentovi nechce chovat slušně.
Vládní hnutí ANO popisuje průběh jinak: schůzka byla na hradě naplánována na třetí hodinu, ale vláda v té chvíli stále jednala o rozpočtu. Následovalo zasedání v utajeném režimu, kde museli všichni odevzdat mobilní telefony. Předseda sněmovny Tomio Okamura mezitím na hradě fyzicky čekal. Minutu před čtvrtou hodinou jednání skončilo, vláda se k mobilům vrátila a okamžitě se ohlásila na hrad — bylo by to tam za pět až deset minut. Šéf kanceláře prezidenta se podle této verze vrátil se zprávou, že prezident schůzku ruší. Spor o to, čí sekretariát selhal, tak zůstává otevřený.
„Budu ignorovat prezidenta" — výrok, který otázal vzájemný respekt
V neděli odpoledne Petr Macinka v Otázkách Václava Moravce uvedl, že situaci podle něj zklidní jen jediné: ignorovat prezidenta a kancelář prezidenta republiky. Pro opozici je to fackovité prohlášení člověka, který je opojený mocí — prezident je nejvyšším ústavním činitelem a bez vzájemného respektu mezi institucemi nelze fungovat. Hnutí STAN připomíná, že samo nesouhlasí s celou řadou postojů předsedy sněmovny Tomia Okamury, přesto s ním v rámci sněmovny korektně jedná a oslovuje ho „pane předsedo".
Vládní hnutí ANO odmítá Macinkův výrok komentovat bez kontextu — chce vědět, na co reagoval a jak otázka zněla. Připomíná, že prezident sám v minulosti označil amerického prezidenta Donalda Trumpa za „odpudivou bytost", a tudíž bez znalosti kontextu nelze ostře soudit ani jednu stranu. Celkově to vidí jako součást „zákopové války", ve které není šťastný ani jeden tábor.
Zveřejněné SMSky: vydírání, nebo červená linie?
Prezident textové zprávy zveřejnil s tím, že je považuje za pokus o vydírání a žádá orgány činné v trestním řízení o prošetření. Pro opozici je to legitimní krok: pokud se prezident cítí být pod nátlakem, je správné být transparentní a nasvítit druhou stranu — občané mají právo vědět, jak s nimi zvolení zástupci komunikují.
Vládní hnutí ANO oddělilo dvě roviny. Samo by takovou textovou zprávu nikdy nepsalo — zanechávat takovou elektronickou stopu je politicky nezodpovědné. Zároveň ale považuje zveřejnění soukromé komunikace za překročení červené linie a varuje, že precedent se obrátí proti všem stranám: kdokoliv teď může zveřejnit jakoukoli zprávu od kohokoli. Připomíná i případ z minulosti, kdy stejnou linii překročila tehdejší kandidátka hnutí ANO na pražskou primátorku Adriana Krnáčová.
Petr Kolář jako prostředník — a paralela s Martinem Nejedlým
Macinka v České televizi uvedl, že o nejmenování Filipa Turka mu prezident sdělil přes mobilní telefon zahraničně-politického poradce Petra Koláře. Pro vládní hnutí ANO je zarážející, že ministr zahraničí v takto klíčové otázce komunikuje přes osobu, která je vedena jen jako konzultant, nikoli oficiální poradce — a kreslí paralelu s Martinem Nejedlým za éry Miloše Zemana, jehož vliv tehdy vadil médiím i opozici.
Z hradu zaznívá vstřícnější výklad. Petr Kolář má formálně stejné postavení jako ostatní zahraničně-političtí poradci prezidenta, ale je dlouholetým osobním přítelem Petra Pavla — proto má v neformálním kruhu zvláštní místo. Komunikace hlavy státu s vládou přes prostředníka, k němuž má prezident osobní důvěru, je v politice naprosto běžná a není v ní nic skandálního. Hradní pohled na to, kdo má telefonní spojení na ministry, je věcí praxe každého prezidenta.
Ústavní pravomoci prezidenta v zahraniční politice
Tvrzení, že zahraniční politiku ze sta procent dělá vláda, je z hradního pohledu mylné. Článek 63 ústavy přiznává prezidentovi zásadní pravomoci: sjednávat a podepisovat mezinárodní smlouvy, reprezentovat stát navenek, jmenovat a odvolávat velvyslance. Ministr zahraničí v textu ústavy vůbec není — jeho role je až ve vnitřních pravidlech fungování vlády. Pokud by ministr opravdu prezidenta ignoroval, sám sebe by vyřadil z funkce: bez prezidenta nelze podepsat mezinárodní smlouvu, vyslat či odvolat velvyslance ani uspořádat státní návštěvu.
Z hradu zaznělo i to, že prezident dál nemusí podnikat nic mimořádného. Ve středu se setkává s premiérem Andrejem Babišem, který je v této věci ústavně kompetentním partnerem, a v rámci vlády by si měl udělat pořádek sám.
Textové zprávy jako vyhrožování — a otázka soukromé versus veřejné komunikace
Z hradního pohledu nešlo o soukromou komunikaci. Prezident není soukromá osoba, ministr zahraničí také ne — a komunikace o tom, jakým způsobem se zablokuje výkon zahraniční politiky státu, není soukromou věcí. Otevřené zveřejnění bylo to jediné, co prezident mohl udělat, a každý čtenář se základní školou pozná, že obsah zpráv představuje vyhrožování hlavě státu. Je škoda, že podezření z vydírání postoupilo až k orgánům činným v trestním řízení — to z věci udělá hádku právníků a politicky to nikam nepovede. Sám obsah zpráv je ale obtížně omluvitelný.
Druhá rovina je rychlost reakce. Prezident dostal zprávy v neděli kolem půlnoci a druhý den ráno svolal tiskový briefing. Otevřenější postup vůči veřejnosti si lze těžko představit; teze, že se tím prezident oslabil, je politický spin.
Kdo zastupuje stát na summitu NATO
Macinkův návrh, že by místo prezidenta mohl na summit Severoatlantické aliance jet on, narazil na třicetiletou diplomatickou praxi: na summitech NATO jako mezistátní organizace zastupují členské země hlavy států, na summitech Evropské unie jako mezivládní organizace předsedové vlád. Premiér Babiš zastoupil Českou republiku na zasedání jen v případech, kdy se prezident Miloš Zeman ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit. Změnit tuto uzanci ministr zahraničí nemůže a premiér Babiš je podle hradního čtení na takovou „divočinu" příliš zkušený.
Vyslovení nedůvěry vládě
Opozice využila ústavního nástroje a iniciovala svolání schůze o vyslovení nedůvěry vládě. Kauza Petra Macinky byla spouštěč, ale témat je víc: nevyřešený střet zájmů premiéra Andreje Babiše, snížení výdajů na obranu o 21 miliard korun v situaci, kdy Polsko v podobné bezpečnostní situaci dává pět procent HDP, zvýšení schodku státního rozpočtu o sedmdesát miliard a porušení zákona o rozpočtové odpovědnosti, pro který hnutí ANO v minulosti samo hlasovalo.
Vládní hnutí ANO svolání schůze respektuje jako „svátek demokracie", ale gesto považuje za přepjaté pouhé tři týdny po vyslovení důvěry vládě — opozice tím svou nejsilnější zbraň ztrácí na výjimečnosti. Na obhajobu vlastní rozpočtové linie odkazuje na názor odborníků, podle kterých je předložený rozpočet realistický, byť ohledně zadlužení mají někteří jiný názor.
Závěr — institucionální spor, který přesahuje jednu nominaci
Z dnešního večera je zřejmé, že kauza textových zpráv jen zviditelnila hlubší ústavní spor: kde končí pravomoc premiéra navrhovat členy vlády a kde začíná prostor pro prezidentovo posuzování ústavnosti té nominace. Z hradu zaznívá nabídka na kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu jako jediné cesty, jak věc vyjasnit; ze sněmovny návrh na nedůvěru vládě. Ať dopadne hlasování jakkoli, vzájemná komunikace mezi vládou a prezidentem se v každém případě bude muset vracet do méně vyhrocené formy — nejlépe bez SMS adresovaných přes prostředníky uprostřed noci.
