Uplynulý týden na české politické scéně přinesl další dávku dramatu, emocí i absurdit. Spor o to, kdo povede českou delegaci na summit NATO do turecké Ankary, přerostl až v kompetenční půtku, kterou musel řešit Ústavní soud. A vedle toho se česká veřejnost znovu rozdělila – tentokrát kvůli jediné fotografii a kvůli otázce, kdo si smí s kým podat ruku, aniž by na něj okamžitě padla nálepka.
Prezident „hrdina" a bitva o summit v Ankaře
Prezident Petr Pavel se stal svého druhu hrdinou. Přijal totiž, že nepovede delegaci na summit NATO do Ankary, že se nezúčastní ani neformální večeře – a hlavně se rozhodl, že už kvůli té večeři nebude Ústavní soud znovu nutit, aby v řádu hodin vydával další předběžné opatření. Ústavní soud přitom kvůli sporu o účast hlavy státu vydal bleskové předběžné opatření zhruba do 24 hodin, což je samo o sobě pozoruhodné tempo.
Za vší tou groteskou se ale skrývá vážnější věc. Spor není ani tak o prezidenta jako o to, kdo v této zemi řídí zahraniční politiku. Premiér Andrej Babiš i ministr zahraničí Petr Macinka dali najevo, že hlavu státu na summitu vést nechtějí. A je otázka, nakolik za mediální aktivitou kolem prezidenta stojí sám Petr Pavel a nakolik lidé z jeho okolí, kteří ho do některých kroků tlačí. Prezident od začátku působí jako nenahlédnutelná černá skříňka – těžko říct, co jsou jeho autentické postoje a co je mu vnucováno nejbližším okolím.
Přímá volba prezidenta jako systémová chyba
Když se něco povede, je potřeba pochválit i toho, koho jinak kritizujeme. Takovým počinem bylo prohlášení Marka Bendy (ODS), který varoval, že z aktuálních výroků Ústavního soudu vstávají právníkům vlasy hrůzou nad tím, kam až může posunout náš ústavní pořádek. Zatímco velká část opozice vydané předběžné opatření vítala, ozval se alespoň jeden kritický hlas právníka, který chápe vážnost situace: Ústavní soud se zdá být ochoten posouvat zemi od parlamentního modelu směrem k modelu prezidentskému nebo poloprezidentskému, prostě proto, že se to zrovna hodí.
Celý ten zmatek má ovšem jeden zdroj – zavedení přímé volby prezidenta. Prezident volený parlamentem by mnohem lépe věděl, že s parlamentem musí umět fungovat, a nikdy by neměl potřebu dělat si za peníze všech daňových poplatníků vlastní kampaň. Právě ODS přitom byla jednou ze stran, které přímou volbu prosadily – bez její ústavní většiny by tehdy neprošla. Iluze, že přímou volbou se zbavíme zákulisních dohod, je naivní: kdekoli se více lidí uchází o jednu funkci, tam se vždycky uzavíraly a budou uzavírat dohody. Paradoxně jsme se dostali nejblíž modelu „nepolitické politiky", před kterým varoval už Václav Havel, kdy k politikům vzhlížíme podle jejich prestiže, ne podle toho, jak vládnou.
Hon na Čestmíra Strakatého a dvojí metr „lepšolidí"
Ministr kultury Oto Klempíř zveřejnil fotografii s podcasterem Čestmírem Strakatým – a spustil tím doslova peklo. Publicista Bohumil Kartous označil Strakatého za „jednotku normalizace" a „malého Karla Gotta podcastového světa". Přidal se i Petr Ludwig a okruh iniciativy Štít demokracie. Na Strakatého se snesla vlna útoků za to, že je v rozhovorech neutrální, tedy že není dostatečně nepřátelský vůči lidem z „druhé strany".
Je v tom notná dávka ironie. Právě Bohumil Kartous, za jehož působení v čele Pražského inovačního institutu se z veřejných peněz ztratilo zhruba 4,5 milionu korun a jehož hospodaření prošetřovala protimafiánská policie, se dnes staví do role morálního majáku, který jiným ukazuje, kdo je zlo. A výmluvné je i to, proč právě Karel Gott těmto lidem tolik vadí: nikdy nikoho nepoučoval, po roce 1989 nedělal soudružskou sebekritiku ani se nestylizoval do mravního arbitra. Že nejde o ojedinělé selhání, potvrdil i komentátor Jindřich Šídlo, který si na sociální síti postěžoval na „užvaněné mravní giganty", co házejí slovem zlo jen proto, že někdo s někým udělá rozhovor.
Nenávist jako statusový symbol
Ve společnosti se zabydlel přístup, kdy jedna nenávist vadí a bojuje se proti ní, zatímco druhá se stala jakousi známkou lepších lidí. Ostentativně dávaná nenávist, štrejchnutá pohrdáním, se proměnila v statusový symbol – něco jako drahé hodinky nebo luxusní auto, čím dáváte najevo, že patříte k té „správné" části společnosti.
Ukázek je celá řada. Objevily se vulgární a urážlivé příspěvky lidí, kteří sami sebe pasují na bojovníky proti nenávisti a přitom vystupují ve veřejnoprávních médiích. Pirátská politička Andrea Linhartová v jednom příspěvku označila člověka za „lidský odpad" a napsala, že jeho jméno „dávno ztratilo význam" – tedy formulace znepokojivě připomínající to, jak dřívější režimy upíraly svým odpůrcům i právo na vlastní jméno. Když někdo takové názory nasdílí a slušně oponuje, obvykle nedostane argument, ale blok. To je metoda lidí, kteří jsou o své pravdě přesvědčeni natolik, že opačný názor podle nich nemá právo ani zaznít.
Ústavní soud versus suverenita voličů
Zvlášť varovně zní vyjádření předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy. V přehraném záznamu zpochybnil představu, že demokratické instituce mají být jen „fíkovými listy" a že by voliči měli mít první a poslední slovo jednou za čtyři roky – s dovětkem, že by to mohlo být nebezpečné. Jenže článek 2 odst. 1 Ústavy říká zcela jasně: lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Postavíme-li tato dvě tvrzení proti sobě, vidíme, kam se věci posouvají. Josef Baxa přitom ještě před nedávnem chodil na demonstrace spolku Milion chvilek. Že jeho slova i rychlost rozhodování Ústavního soudu vzbuzují nedůvěru, dokládá i petice za jeho odvolání, kterou podepsaly tisíce lidí – v jiných případech přitom média informovala i o peticích s výrazně menším počtem signatářů.
„Když dva dělají totéž, není to totéž"
V posledních dnech rozdává rozhovory jak na běžícím pásu Petr Kolář, který se pohybuje v blízkosti prezidenta. Nejvíc přitom zaznělo jeho zdůvodnění, proč Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka do vlády, ačkoli sám dříve kritizoval podobné kroky Miloše Zemana: „Když dva dělají totéž, není to totéž." Přesně tahle věta je učebnicovou ukázkou dvojího metru – kritizoval jsem to u Zemana, protože to byl Zeman, ale u Pavla je to prostě součást mé politické hry.
Objevila se tam i pozoruhodná teze, že prezident je spoluodpovědný za vládu. Ústava přitom říká, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí vyslovuje důvěru – nikoli prezidentovi. Jde o další amatérskou sebeinterpretaci ústavy, která nás posouvá blíž k prezidentskému modelu. A pokud lze o Filipu Turkovi veřejně říkat, že je „nácek", ačkoli s ničím nacistickým spojen nebyl, pak je s podivem, proč se titíž lidé pohoršovali, když Petr Macinka na tiskové konferenci mluvil o „soudruhu prezidentovi" – u hlavy státu, která byla členem komunistické strany. Funkce prezidenta přitom není o tom, že jste fotograf, maratonec nebo motocyklový závodník, ale o výkonu politiky v souladu s Ústavou a v zájmu České republiky.
Mediální hra s průzkumy: údajný „pád" motoristů
Během dvou tří dnů vyšly dva zcela odlišné průzkumy veřejného mínění. V jednom měli Motoristé okolo 5,3 procenta, ve druhém jen 3,5 procenta – a hned se objevily palcové titulky o tom, že hnutí padá a nedostalo by se do Sněmovny. Přitom u malých stran je statistická odchylka nejméně dvě procenta, takže 3,5 procenta může klidně znamenat i 5,5. Kdyby to komentující experti férově dodali, nebyl by důvod pro dramatické titulky. Tady ale byla evidentní politická poptávka „trochu je sejmout".
Stačí si vzpomenout, jak si Motoristé stáli v průzkumech před parlamentními volbami – setrvale pod pětiprocentní hranicí – a nakonec získali téměř sedm procent. Podobně působí i náhlý vzestup nového hnutí Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby, o kterém ještě donedávna nebylo slyšet, a přesto se v prvních průzkumech rovnou objevil před motoristy. I zaplacení horní hranice statistické chyby je běžnou součástí obchodu s průzkumy.
Prezident, Macinka a kauza SMS
Tečkou večera byl sám prezident. Petr Pavel na svém Facebooku o Petru Macinkovi prohlásil, že je cosi jako mafián, a k celé kauze se SMS zprávami dodal, že mu šlo hlavně o to, aby si veřejnost udělala obrázek, co je Macinka zač – navenek usměvavý, pod povrchem mafiánské metody. Vzpomeňme, jak velká kauza z toho byla: mluvilo se o vydírání, dokonce o zapojení NCOZ kvůli jedné či dvěma SMS.
Kdo ovšem zveřejní cizí soukromou komunikaci, která navíc ani není jeho, ukazuje v pravém světle hlavně sám sebe. Původní narativ o vydírání se rozplynul a nakonec se dozvídáme, že šlo „jen" o to ukázat Macinku jako mafiána za to, že se v politice chová jako politik.
Závěr
Napříč všemi tématy se vine jeden motiv: dvojí metr. Co je nepřijatelné u jedněch, je u druhých v pořádku, protože to zrovna hraje do karet. Ať už jde o spor o summit, o roli Ústavního soudu, o selektivní nálepkování, nebo o práci s průzkumy – všude se ukazuje týž krátkozraký přístup, který nevidí dál než na horizont vlastního volebního období. A právě to je z dlouhodobého hlediska pro českou demokracii nejnebezpečnější.
