Diplomat a poradce prezidenta Petr Kolář se v rozhovoru věnuje pestré škále aktuálních témat: kauze poradkyně premiéra Natálie Vachatové a nálepce prooruskosti, která ji provází, koalicím a koaličním kompromisům okolo Filipa Turka a mediálního zákona, sporu Miloše Vystrčila s vládou kvůli cestě na Taiwan, sjezdu sudetských Němců v Brně, vývoji situace v Maďarsku po Orbánově porážce, otázce nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, výroku prezidenta Petra Pavla o Spojených státech evropských a nakonec podrobnostem vzniku rozhovoru s Natálií Vachatovou pro iDnes.
Kauza Vachatová: nálepka prooruskosti zůstala
Celá aféra kolem poradkyně premiéra Natálie Vachatové začala článkem Seznamu, který tvrdil, že píše pro ruský zákon namířený proti neziskovkám. Vachatová autorství odmítala — k návrhu se naopak veřejně přihlásil Jindřich Rajchl ze strany PRO. Ze Seznamem zveřejněných metadat dokumentu přitom plynulo, že soubor byl na jejím počítači, kde podle vlastních slov prováděla pouze dílčí redakční úpravy. Návrh jako celek vláda odmítla a Rajchlův text nikdy neplatil.
Přesto bylo Vachatové okamžitě přiděleno označení „proruskosti", které se k ní přilepilo natrvalo. Na žádost poslance Bartoška z KDU-ČSL a Žáčka z ODS ji prověřovaly tajné služby, které sněmovně sdělily, že žádné bezpečnostní riziko nepředstavuje. Škoda, jak Kolář poznamenává, tím v mediálním prostoru nezmizela — ta nálepka přetrvává dál.
Filip Turek a koaliční kompromisy
Poslanec a vládní zmocněnec Filip Turek prohlásil, že příprava rozpočtu na příští rok bude největším koaličním střetem. Kolář k tomu podotýká, že Turek hodně mluví, jeho výrok o „parazitech" označuje za šílený a velký koaliční střet neočekává. Věc má podle něj dvě roviny.
Zaprvé, lidovci a TOP 09 toho ve volbách hodně naslibovali, ale mají necelých 7 procent, takže nemají sílu prosadit svou vůli proti ANO a SPD. Pokud chtějí v koalici zůstat — a chtějí — musejí se přizpůsobit. Druhý rovinou je pak koaliční praxe samotná: kompromisy bývají předjednány dopředu, strany při schvalování hlasitě prohlašují, že bojují a prosadily svůj postoj, přestože výsledek byl dohodnut předem. Ministr Klempíř přitom ruší koncesionářské poplatky, ačkoli to lidovci ve volbách slibovali nečinit — Kolář to uvádí jako příklad, jak koaličně menší partneři v praxi fungují.
Na otázku, zda bude KDU-ČSL potřeba — zejména s ohledem na signály nového předsedy Jana Grolicha o otevřenosti vůči Babišovi — odpoví Kolář, že na spolupráci musí být vždy dva a není si jistý, zda by to Babiš sám chtěl. V koalici je podle jeho odhadu vcelku spokojen, i když musí komentovat Turkovy výroky o deratizacích.
Vystrčil, Taiwan a kulturní válka
Předseda Senátu Miloš Vystrčil chtěl s delegací podnikatelů a akademiků odletět na Taiwan vládním letadlem. Vláda mu to odmítla. Kolář situaci komentuje s tím, že Vystrčil si vládní letadlo „vyčerpal" cestou na zahájení paralympiády — tehdy mu byl zpáteční let zastaven, takže se vracel jinak. Rozumí logice vlády: pokud senátní předseda letí soukromě na vlastní pěst, jde o jeho osobní aktivitu; jakmile dostane vládní letadlo, vypadá to jako akt celého státu, což Čínu popuzuje.
Vláda přitom Čínu za potenciálně silného hospodářského partnera považuje a nechce ji dráždit. To je podle Koláře rozumná politika, byť se z celé věci opět stala kulturní válka — přičemž „pro čínský" přístup zastává i Macron nebo německý kancléř. Vystrčil sám se označuje za Taiwance a Taiwan je jeho ústřední politická karta; vláda mu ji tentokrát zahráti nedovolila.
Sjezd sudetských Němců v Brně, maďarský precedent a ČT
Sjezd sudetsko-německého landsmanšaftu v Brně Kolář nechává bez velké dramatizace. Sám nevidí výraznější důvod, proč by se měl konat v České republice, ale připomíná, že o věci by se v podstatě nevědělo, kdyby proti ní tolik nevystupoval Václav Klaus. Spor o sudetské Němce označuje za „vyčpilý" — intenzivním tématem byl na počátku 90. let, ale od té doby uplynulo mnoho času. Obavy, že „s jídlem roste chuť" a sjezd se příště přesune do Prahy nebo Lidic, vnímá jako přehnanou katastrofizaci.
Při hodnocení situace v Maďarsku po Orbánově porážce Kolář varuje před přílišným jásotem. Péter Magyar je sice dlouholetý člen Orbánova Fidesu a jeho první kroky část opozice zklamaly; celý příběh Kolářovi připomíná slovenský případ Igora Matoviče — zvolen jako protiváha Ficovi, skončil jako „desetkrát chaotičtější Babiš", což nakonec vedlo k Ficovu znovuzvolení. Podobný scénář v Maďarsku nelze vyloučit.
Otázku nezávislosti České televize a Českého rozhlasu Kolář považuje za v podstatě uzavřenou — zaměstnanci obě instituce „zprivatizovali" v tom smyslu, že generální ředitel ČT Petr Chudárek byl po setkání s premiérem Babišem, kde řekl, že nezávislost ohrožena není, okamžitě zahrnut kritikou vlastních zaměstnanců a musel psát dodatečná vysvětlení. V televizi se chystají stávkové pohotovosti a spacáky — Kolář to přirovnává k první „spacákové revoluci", která tehdy mířila proti ODS, zatímco dnes ODS volá po tom, aby se stávkující zaměstnanci spojili s iniciativou Matěje Václava Havla a Stop09.
Přechod financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet považuje Kolář za nevratný. Kdyby vláda po prvních protestech ustoupila, vyslala by signál, že stačí uložit se s „pár lidmi" do spacáků ve Velíně a jakýkoli slib lze zvrátit. Vláda podle něj nemá cestu zpět — i přes to, že až nastanou schodky státního rozpočtu, financování médií se znovu otevře.
Petr Pavel a Spojené státy evropské
Prezident Petr Pavel na debatě s občany prohlásil, že vidí Spojené státy evropské jako jediné možné řešení budoucnosti Evropy. Výrok vyvolal ostrou reakci koalice. Kolář se nijak nemračí — myšlenka Spojených států evropských je podle něj starou součástí výbavy progresivního a liberálního politického spektra, mluví se o ní od dob, kdy byl Václav Klaus předsedou ODS, a čas od času ji někdo z tohoto tábora znovu vytáhne. Nic překvapivého se nestalo.
Podstatnější je pro Koláře druhý rozměr: Pavel sice odmítá označení neformálního lídra opozice, ale fakticky jím je. Předsedové opozičních stran nejsou příliš viditelní, prezident je z nich jednoznačně nejvýraznější, formuluje myšlenky, které ostatní rozvíjejí nebo se na jejich podporu fotí na Letné. Výrok o Spojených státech evropských je pokračováním téže linie, jako byl dřívější Pavlův výrok o vzdání se českého práva veta v EU — v obou případech jde o konzistentní politický proud, který jednou volby vyhraje a jindy prohraje. Realizaci Spojených států evropských Kolář v dohledné době nepředpokládá.
Na závěr se vrátí k rozhovoru s Natálií Vachatovou pro iDnes — Kolář ji o rozhovor žádal od počátku aféry, ona ho dlouho odmítala poskytnout. Zveřejněnou verzi považuje za věcné vysvětlení: premiér Babiš Vachatové přinesl Rajchlův návrh s tím, ať se na něj podívá; ona soubor otevřela, prováděla drobné redakční korekce a metadata jí pak posloužila jako „usvědčující" důkaz. Návrh platit nikdy nebude — distancovala se od něj i vládní koalice záhy po jeho zveřejnění.
Závěr
Rozhovor s Petrem Kolářem nabízí analytický pohled na českou politiku optikou zkušeného diplomata: koalice funguje jako koalice vždy — kompromisy jsou předjednány, hlasitý boj je součástí choreografie. Pavlův výrok o Spojených státech evropských není nic nového, jen znovu ukazuje, kdo reálně tvaruje diskurs české opozice. Kauza Vachatové ukázala, jak rychle a jak trvale lze nálepkou zasáhnout člověka, i když se ho tajné služby posléze zřeknou jako bezpečnostního rizika. A kulturní válka — ať jde o Taiwan, spacáky v televizi, nebo sudetský landsmanšaft v Brně — je podle Koláře spíše reflexem hlubokého a dlouhodobého polarizačního nastavení české společnosti než zábleskem nového konfliktu.
