Maďarské parlamentní volby přinesly výsledek, který mnozí nepředpokládali: Viktor Orbán po více než dekádě nepřetržité vlády prohrál. Americký analytik se zamýšlí nad tím, co tato proměna znamená pro středoevropský geopolitický prostor — a zvláště pro českou politiku.

Orbánova porážka: konec autokracie, nebo důkaz její nepřítomnosti?

Orbánova volební prohra je pro část pozorovatelů paradoxním potvrzením toho, že Maďarsko skutečnou autokracií nebylo — jinak by ji expremiér nebyl schopen prohrát. Klíčovou příčinou pádu Fideszovy vlády je nakupená korupce, která nakonec odradila i část voličů, kteří Orbánovi dlouho přáli vítězství. Někteří z nich si po výsledku říkají, že výsledek nemusí být nutně špatný — pokud se vývoj ubere očekávaným směrem.

Tím směrem je otázka, nakolik bude nová maďarská vláda skutečně proevropská. Magyar Péter je v kampani prezentován jako jednoznačně proevropský politik, ale analytikovo čtení je opatrnější: čelí příliš mnoha souběžným krizím na to, aby stihl naplnit předvolební sliby. Jako mezistupeň pak může být smeten dříve, než se stihne prosadit.

Magyar Péter: nová tvář ze starého systému

Magyar Péter strávil ve Fidesu dvaadvacet let a byl přímou součástí Orbánova systému. Teprve když odhadl změnu politického klimatu, přešel na druhou stranu a v krátké době přeměnil marginální stranu ve volební vítěze. Tato schopnost včasného přechodu je projevem politického talentu, ale zároveň signálem, že dotyčný se nepohybuje na základě pevných principů. Vladislav Jakl, který předtím v pořadu seděl, odhadl, že Magyar coby Maďar evropská očekávání pravděpodobně nesplní.

Orbánův pád se pak analytikovi jeví jako potenciálně přechodný: srovnání s Donaldem Trumpem a Andrejem Babišem, kteří se po volební porážce vrátili k moci, naznačuje, že Orbánův návrat za čtyři roky nelze vyloučit. Podmínkou by bylo, aby jasně naznačil svého nástupce — bez toho bude cesta zpět obtížná.

Co Orbánova porážka znamená pro Babiše

Orbánova přítomnost na evropské scéně byla pro Babiše konkurencí: Maďarsko se v americko-evropském dialogu etablovalo jako primární hlas euroskeptické středoevropské politiky. Po Orbánově odchodu se tato pozice uvolňuje. Česká republika je přitom větší než Slovensko — a Babiš tak dostává příležitost přesvědčovat Washington, že Praha nemusí zbytečně utrácet za zbrojení. Analytik tuto změnu hodnotí jako jednoznačné posílení jeho vyjednávací pozice.

Ficoův, Orbánův i Babišův přístup k Evropské unii — zůstat uvnitř, čerpat výhody, ale kritizovat nevýhodná pravidla — je v tomto rámci označen za politicky chytrou strategii. Vystoupit z EU nedává smysl: vstup byl možná chybou, ale je pozdě na odchod. Lepší je počkat, jestli se EU sama nepotýká s problémy, které ji přinutí reformovat se nebo se rozpadnout — podobně jako by se mohlo stát s NATO.

Pavel, Babiš a spor o zastupování Česka na summitu

Summit NATO otevírá spor o to, kdo bude Českou republiku zastupovat: prezident Petr Pavel oznámil, že informoval premiéra Babiše o svém záměru jet, aniž by žádal o spolupodpis. Analytik upozorňuje, že článek 63 Ústavy pravomoc prezidenta cestovat na zahraniční summity bez souhlasu vlády výslovně neupravuje — spolupodpis předsedy vlády je tedy relevantní ústavní požadavek.

Pavel se dle tohoto čtení chová jako „pop prezident": stejně jako pop star nedbá na formální mantinely, staví svou pozici na popularitě a na okruhu poradců, kteří mu jeho výklad Ústavy potvrzují. Analytik cituje jako příklad Jana Kyselu, dříve uznávaného ústavního experta, jehož interpretace se v posledních letech přizpůsobují potřebám prezidentské kanceláře. Pavlova změna postoje — 4. dubna tvrdil, že delegaci stanovuje vláda, o dva týdny později oznámil, že pojede sám — je v tomto rámci čtena jako vědomá a kalkulovaná politická strategie, nikoli jako ústavní přehlédnutí.

Geopolitické krize a limity Maďarovy proevropské rétoriky

Analytik identifikuje přibližně šest souběžných geopolitických krizí: dva probíhající válečné konflikty s dopadem na energetiku, záměrná deindustrializace jako důsledek politik EU, rekordní zadlužení — zvláště americký deficit, jehož reálná čísla jsou v rozpočtových dokumentech skryta až na stovkách stran analýz. Tento souběh krizí vytváří prostředí, ve kterém žádný politik — včetně proevropsky naladěného Magyara — nemusí mít prostor ke splnění programových slibů. Ursula von der Leyen sice přivítala výsledek maďarských voleb slovy, že „evropské srdce bije silněji", otázkou ale zůstává, zda EU využije situace k prosazení změn hlasovacích pravidel — včetně omezení práva veta — dříve, než krize dosáhnou kritické hranice.

Závěr

Orbánova porážka není konec příběhu, ale změna jeho aktuální kapitoly. Magyar Péter nastupuje s proevropskou rétorikou, ale bez záruky, že ji bude moci naplnit. Babiš získává prostor, Pavel riskuje ústavní kontroverzi a Orbán může za čtyři roky znovu vstoupit do hry. Středoevropská politika se přeskupuje — ne proto, že by se změnily principy jejích hlavních hráčů, ale proto, že se změnilo rozmístění sil.