Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura odcestoval do Bělehradu jako jeden z prvních nejvyšších představitelů nové české politické sestavy. Přijal ho srbský prezident Aleksandar Vučić, premiér a předsedkyně Národního shromáždění Ana Brnabić — kombinace, která pro předsedu cizí komory parlamentu není obvyklá. V Bělehradě tak proběhla několikahodinová diplomatická manifestace toho, jak rychle a jak nahoře jsou Srbové ochotni vyjít vstříc tomu, kdo přijde s jiným tónem než předchozí česká vláda.
Okamura v Bělehradě: přijetí na nejvyšších úrovních
Návštěva trvala den a půl. Okamura se v ní setkal s Vučićem (návštěvu prezident podtrhl tím, že českou delegaci vzal na vyhlídkovou terasu Bělehradské pevnosti, kam podle dlouholetých srbských novinářů zve výhradně blízké lídry), s premiérem i s předsedkyní Národního shromáždění Anou Brnabićovou — bývalou srbskou premiérkou, která Okamuru ve svém vystoupení označila za jednoho ze „šesti nebo sedmi opravdových přátel Srbska". Tato pasáž obsahovala pojmenování bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí v roce 1999 jako porušení mezinárodního práva — formulace, kterou v poslední dekádě v Bělehradě veřejně vyslovili spíše jen Zeman a Klaus.
Pro Brnabićovou — ženu, která se v politice projevuje technokraticky a emocionálně střídmě — byla taková proklamace o spojenectví v české politice. Pro Vučiće byla naopak důkazem toho, že jméno Tomia Okamury chápe srbská politika jako pojistku proti tlakům, které ze strany evropských kapitálů na Bělehrad doléhají v otázce Kosova, sankcí proti Rusku i blokování přístupových rozhovorů s EU.
Co Fialova vláda za čtyři roky pokazila
Druhým motivem návštěvy bylo pojmenování, na čem česká diplomacie se Srbskem stála a kde se za poslední čtyři roky propadla. Bývalá vláda Petra Fialy a její ministr zahraničí Jan Lipavský se podle popisu, který v Bělehradě zazněl, vyhýbali kontaktům na nejvyšších úrovních. Srbové měli zájem o spolupráci v řadě konkrétních oblastí — od obchodu přes vědu a výzkum po umělou inteligenci, kde Srbsko v některých dílčích parametrech předbíhá Česko — ale „neodpovídala se jim na poštu". Ozvěny aroganty, se kterou se setkali, dnes podle Panenky srbští diplomaté v zákulisí veřejně vrací zpět.
Kontakt na vyšších úrovních fakticky nebyl. Pokud k setkáním docházelo, jednalo se o nižší pozice — což pro zemi, která vede složitý zahraničněpolitický manévr mezi Bruselem, Washingtonem, Pekingem a Moskvou, zhruba znamená sdělení o irelevanci. Petr Macinka, který by jako ministr zahraničí nové vlády mohl tuto linku obnovit, podle Panenky v Bělehradě nebyl — místo toho přijal v Praze srbského šéfa diplomacie Marka Đuriće.
Český dům v Bělehradě — Zemanova diplomatická paměť
Symbolickým bodem návštěvy byl Český dům v Bělehradě — kulturní centrum, které tam Srbové podle Panenkovy verze vydupali ze země prakticky výměnou za dobré vztahy. Vyjednáváno bylo již za prezidenta Miloše Zemana, který si od něj v Bělehradě fyzicky „vzal klíče" za českou stranu. Vučić nechal budovu zrekonstruovat a předal ji Česku s mašličkou. Dům následně oficiálně otevíral Zeman, na konci svého mandátu i nový prezident Petr Pavel — který podle Panenky „přijel, otevřel a odjel" — bez navazujícího politického obsahu.
V čele bývalé Fialovy vlády podle Panenky chyběla představa, že centrum cizí národní kultury v hlavním městě spřáteleného státu je hodnotné samo o sobě. Český dům je v Bělehradě dnes funkční, ale bez politické nadstavby z české strany neobsazuje takovou roli, jakou by mohl mít. Nová vláda nyní podle Okamurových slov chce vztahy se Srbskem postavit na úroveň, srovnatelnou se Slovenskem — což znamená pravidelný kontakt na nejvyšší úrovni, ne jen ad hoc návštěvy přes Český dům.
Historická paměť: Masaryk se srbským pasem, Karel IV. se srbskou ochrankou
Třetí motiv je historický. Tomáš Garrigue Masaryk podle Panenky během svých zahraničních cest po Evropě nepoužíval československý ani rakousko-uherský pas, ale srbský — diplomatický doklad získaný díky úzkým vazbám se Srbskem za první světové války. Karel IV. měl podle dochovaných pramenů srbskou ochranku, kterou mu pro cesty po střední Evropě poslal srbský car Štefan Uroš IV. Dušan, jenž byl Karlovým současníkem.
Panenka tyto historické paralely vrací do hry jako důvod, proč není proti zájmu Česka mít se srbskou stranou spolupráci na vlastní úrovni, paralelní k jakémukoli unijnímu nebo aliančnímu rámci. Srbové podle popisu jeho zdrojů Čechy vnímají jako historicky blízký národ a relativně malé gesto z české strany se v Bělehradě vrací ve formě otevřených dveří — od policejní výměny informací o migračních tocích přes hospodářskou spolupráci po podporu na úrovni mezinárodních hlasování.
Pragmatismus nové vlády: Babiš v Uzbekistánu, Drahoš v Římě
Na konec Panenka srovnává sestavu zahraničních cest mezi novou a starou kompozicí. Andrej Babiš jako premiér odletěl do Uzbekistánu s velkou podnikatelskou delegací a za čtyři a půl dne tam absolvoval desítky jednání. Předseda Senátu Jiří Drahoš, který svou cestu plánoval jako pětidenní výjezd do Říma, dostal podle informací od armády zamítnutý vládní speciál — Babiš mu cestu nepodepsal — a do Říma musel letět linkou jako běžný cestující. Drahoš v Římě podle Panenky absolvoval celkem čtyři schůzky, tedy mnohem menší program než původně oznámil.
Z hlediska zahraniční politiky to znamená pragmatický posun — nová vláda investuje politický kapitál do destinací, kde je obchodní a strategická návratnost (Uzbekistán, Srbsko, Slovensko, Čína), a omezuje cesty, jejichž program je politicky tenký. Obnova vztahů s Čínou, ve které byl tehdejší předseda sněmovny Babiš spolu s prezidentem Zemanem před lety jedním z hlavních propagátorů, je podle Panenkových zdrojů na seznamu plánovaných obnov — i když přijetí čínské delegace v roce 2021 v Česku padlo na tlaku TOP 09 a dalších stran, které kritizovaly přístup tehdejší Babišovy vlády.
Závěr
Okamurova bělehradská návštěva podle Panenky není diplomatická epizoda, ale ukázkový kus restartu zahraničních vztahů, který bývalá vláda nechala ležet — i přesto, že o návrat na nejvyšší úroveň byl v Bělehradě dlouhodobý zájem. Nová sestava na zahraničním poli zatím využívá vstřícnosti, kterou jí drahá Fialova vláda zanechala v podobě prázdných terminů a nevyplněných kontaktů. Otázka, kterou si bude moct česká veřejnost položit za pár měsíců, bude jiná: jestli za tou vstřícností přijdou konkrétní výsledky.
