ODS versus STAN: souboj o druhé místo

Průzkum agentury Kantar pro Českou televizi přinesl v polovině března 2026 výsledek, který ještě před rokem působil nepravděpodobně: starostové přeskočili ODS a stali se lídrem opozice. Oba subjekty se pohybují kolem patnácti procent, přičemž model přisoudil hnutí Martina Kuby přibližně 3,5 procenta — výrazně méně než čtyři procenta, která mu naměřil NMS Research před dvěma třemi týdny, ale stále dost na to, aby z hnutí jednoho muže učinil trvalou bolest v zádech ODS.

Příčina eroze ODS není záhadná. Strana se snaží obsadit tutéž část politického spektra jako starostové — umírněný liberálně-konzervativní střed — a v tomto přetlačování ztrácí identitu. Kdo si vybírá mezi dvěma kandidáty na totéž, volí zpravidla toho, kdo je svěžejší nebo hlasitější.

Fotbalová liga dorostenců

Přesto je třeba dodat, že souboj ODS se STAN se odehrává na relativně skromném hřišti. Obě strany dohromady sotva dosahují na polovinu toho, co má strana stojící v čele vlády. ANO s Andrejem Babišem zůstává stabilně číslem jedna a celá opozice hraje o druhé a třetí místo v lize, která nepůsobí jako seniorský, ale juniorský turnaj.

Motoristé — druhý koaliční partner, na jehož pád opozice čekala — svůj propad zastavili a stabilizovali se kolem pěti procent. Pro vnitřní soudržnost vládní koalice je to dobrá zpráva: méně nervózní menší partner se chová předvídatelněji.

Strana jednoho muže, která prostě funguje

Babiš je v české politice dvanáct let a za tu dobu se mu podařilo etablovat jako reprezentant ekonomické kompetence. Pro mnohé voliče to může znít jako paradox, ale výsledky průzkumů jsou jednoznačné: ANO drží svůj blok uzavřený a stabilní. Dynamika stranického systému v současném Česku — i v celém západním světě — favorizuje hnutí spjatá se silnou osobností, která věci příliš nekomplikuje.

Vládou avizované odsunutí snížení důchodového věku na 65 let, jež bylo klíčovým volebním slibem, zatím jádro voličů ANO zásadně nerozrušilo. Babišovo silné stránky leží jinde: v obrazu pragmatického správce, kterému voliči odpouštějí politické obraty lépe než ideologickým stranám.

Co by Babiše opravdu ohrozilo

Skutečné riziko pro ANO nepřichází z kroků Martina Kuby ani z opozičních kampaní. Větší hrozbou by bylo, kdyby zahraničněpolitický tlak — například veřejné školení ze strany spojenců ohledně výdajů na obranu — začal být vnímán jako ponižující a vláda by na něj přistoupila bez odporu. Babišovi voliči nejsou tak suverenisticky vyhranění jako příznivci SPD, ale přílišné sklonění hlavy by mohlo i jejich trpělivost napnout.

Daleko závažnější scénář než jakýkoliv domácí střet by bylo výrazné zdražení energií v důsledku geopolitického napětí — třeba uzavření Hormuzského průlivu. To by zasáhlo celou Evropu a každou vládnoucí stranu bez rozdílu.

Moravcův odchod a inflace apokalypsy

Václav Moravec moderoval nedělní politické debaty v České televizi více než dvě desetiletí. Jeho odchod se stal okamžitým symbolem — pro část společnosti dokladem, že demokracie se okrajuje, pro druhou část přirozeným koncem jedné éry. Symbolická váha události přesahuje její praktický dosah.

Problém nespočívá v samotném odchodu konkrétního moderátora, ale v mechanismu, kterým se z každé dílčí události stává signál blížící se katastrofy. Tato inflace apokalyptické rétoriky funguje jako stará bajka o pastýři volajícím vlka: čím častěji se ohrožení demokracie vyhlašuje nad drobnými záminkami, tím méně přesvědčivě zazní, až přijde skutečný problém.

Nedělní politická debata v tuzemském kontextu má přitom zvláštní historické postavení. V devadesátých letech šlo o rituál, jehož sledování bylo téměř rodinnou záležitostí — stovky tisíc diváků se sešly u obrazovky po nedělním obědě a moderátor plnil roli jakéhosi sekulárního celebranta politického řádu. Moravec byl posledním nositelem té posvátné role. Jeho odchod proto v části veřejnosti vyvolává pocit, jako by se zrušilo něco hlubšího než jen jedno pořadové číslo v programu.

Proč rituál nelze jednoduše nahradit

Česká anomálie spočívá v tom, že nedělní debata dostala u nás výjimečné postavení, jaké ve většině západních zemí nemá. V Německu existují velké politické debaty, ale jsou přesunuty do večerního vysílání a nehrají roli jakési týdenní zpovědi národa. Americké televize věnují víkendy zpravodajskému relaxu; jejich top moderátoři pracují od pondělí do pátku.

Rating nedělních debat v Česku nicméně potvrzuje, že zájem diváků existuje. Žánr sám o sobě není mrtvý — jde spíš o to, kdo a jakým způsobem ho naplní po Moravcově odchodu. Otázka autority je přitom klíčová: velká část publika neposlouchá debatu pro argumenty, ale pro imprimatur — pro potvrzení, že to, co slyší, je prošlo filtrem uznávané instituce.

Zákon o neziskovkách a nová vlna hysterie

Sotva se debata o Moravcovi trochu uklidnila, přišlo další téma: připravovaný zákon, který by neziskovým organizacím přijímajícím zahraniční peníze ukládal povinnost tuto skutečnost deklarovat. Opozice okamžitě sáhla po nálepce „ruský vzor" — přestože analogický zákon platí ve Spojených státech od roku 1938 a v různých podobách i v dalších liberálních demokraciích.

Mechanismus je vždy stejný: téma se uchopí dříve, než je konkrétní obsah veřejně znám, a okamžitě se zasadí do rámce existenčního ohrožení svobody. Každé takové kolo ale stojí opozici trochu důvěryhodnosti. Voliče, kteří by mohli sdílet konkrétní výhrady, místo toho odradí předčasná a přehnaná rétorika.

Paradoxně tak největším příjemcem opozičního přehánění zůstává Andrej Babiš. Čím víc se veřejná debata točí kolem symbolických bitev — moderátor, zákon, demonstrace — tím méně prostoru zbývá na věcnou kritiku vládního programu. A věcná kritika by vládě vadila podstatně víc.

Společnost nedůvěry a uzavřené bloky

Za všemi popsanými jevy stojí hlubší strukturální problém: společnost, v níž si jednotlivé části navzájem systémově nedůvěřují. Voličské bloky jsou stále uzavřenější — přesvědčení voliči ANO a přesvědčení voliči liberální opozice si téměř nevyměňují. Mobilita je možná jen uvnitř bloků, nikoliv mezi nimi.

V takové konstelaci zákonitě vítězí strana, která svůj blok drží nejkompaktněji. A to je právě ANO. Dokud se tato základní dynamika nezmění — ať už příchodem nového tématu, které přeskočí bloky, nebo vyčerpáním současného napětí — zůstane Babiš neporazitelný. Nikoliv proto, že by opozice nedokázala pojmenovat skutečné problémy, ale proto, že prozatím nenachází způsob, jak je adresovat lidem mimo vlastní voličský tábor.