Migrační pakt Evropské unie přijala Rada EU v květnu 2024 a v celé unii se uplatňuje od 12. června 2026. Necelý týden před finálním hlasováním zazněl v Poslanecké sněmovně podrobný rozbor jeho textu, se kterým vystoupila tehdejší poslankyně zvolená za ANO Klára Dostálová, dnes europoslankyně. Stojí na citacích konkrétních článků nařízení a na propočtech, kolik by povinná solidarita mohla Česko stát.
Pakt míří na následky, ne na příčiny
Postoj visegrádské čtyřky byl v Radě jednoznačně odmítavý. Česko se zdrželo, Maďarsko a Polsko hlasovaly proti, Slovensko část předpisů nepodpořilo a u části se zdrželo.
Základní výhrada míří na konstrukci celého paktu: řeší až následky. Migranta, který už stojí na evropské pláži, místo toho, aby zabránil tomu, že se na cestu vůbec vydá. Nejdůležitější témata podle Dostálové v paktu chybějí úplně, tedy ochrana vnějších hranic, boj s pašeráky, funkční návratová politika a spolupráce se třetími zeměmi. V tomto bodě se podle svých slov shoduje i se zástupci tehdejší vládní koalice.
Kdo pakt vyjednal a spor o českou výjimku
Text, který měl být za pár dní definitivně schválen, připravila podle Dostálové česká vláda během českého předsednictví Radě EU. Odvolává se přitom i na vyjádření tehdejší evropské komisařky pro vnitřní věci Johanssonové. Žádná explicitní výjimka pro Českou republiku v paktu podle ní není a nikdy nebyla. Tehdejšímu ministru vnitra Rakušanovi proto adresuje ostré obvinění, že podvedl nejen Českou republiku, ale i vlastní vládu.
Mechanismus, o kterém vláda mluvila jako o výjimce, je otevřený všem členským zemím, na které dopadne migrační vlna, a musí se o něj požádat. Argument, že Česko na něj dosáhne kvůli statisícům Ukrajinců, naráží podle Dostálové na časovou osu: dočasná ochrana Ukrajinců měla podle tehdy platného stavu skončit už v roce 2025, a i po prodloužení o rok by vypršela dřív, než se pakt vůbec rozběhne, protože ten začne platit dva roky po schválení a referenčním obdobím bude rok 2026. Zbude tedy povinná solidarita, tedy minimálně 30 000 přerozdělených uprchlíků, nebo 20 000 eur za jednoho nepřijatého.
Technická pomoc je jen na vyžádání
Třetí cesta, o které se ve sněmovně mluvilo, tedy vyslání technické pomoci místo přijetí lidí nebo platby, se odborně nazývá alternativní solidární opatření. Háček je v tom, že se uplatní pouze na vyžádání státu, který je pod tlakem. Pokud takový stát o technickou pomoc nestojí, zůstávají jen dvě možnosti: přijmout, nebo se vyplatit.
Třicet tisíc je minimum, ne strop
Klíčová věta celého rozboru zní, že čísla 30 000 relokací a 20 000 eur jsou dolní hranice, nikoli strop. Komise může navrhnout vyšší počet i vyšší částku a Rada to schvaluje kvalifikovanou většinou, takže malé státy mohou být přehlasovány. Jak velký podíl na povinné solidaritě která země ponese, určuje klíč podle počtu obyvatel a výkonnosti ekonomiky. Pro Česko to tehdy vycházelo zhruba na tři procenta, s růstem ekonomiky ale může podíl stoupat.
Stejný výklad tehdy nabídla i česká média. Server Novinky.cz popsal, že Komise každoročně navrhne počet přerozdělovaných migrantů i objem společného fondu, přičemž výchozím bodem je 30 000 osob a 600 milionů eur, což odpovídá právě 20 000 eur na jednu neuskutečněnou relokaci, tedy zhruba půl milionu korun. Při třech procentech by šlo o zhruba 900 lidí nebo asi 500 milionů korun ročně. Michal Tomášek, odborník na evropské právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, tam zároveň vysvětlil, že členské státy nemají u těchto rozhodnutí právo veta: stačí 55 procent států reprezentujících 65 procent obyvatel a menšina nic nezmůže.
Kolik by to Česko stálo
Následuje počítání na reálných číslech. Podle statistik Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky přišlo v předchozím roce jen přes Středozemní moře 270 000 lidí. Při aplikaci distribučního klíče a odmítnutí kohokoli přijmout by se Česko dostalo na částku kolem čtyř miliard korun. Kdyby se počítalo s čísly z roku 2015 nebo s celkovým počtem 1,2 milionu uprchlíků, jde už o zhruba 10 000 lidí k přerozdělení, případně o desítky miliard.
Na to navazuje otázka směřovaná na vládu: z čeho se to zaplatí. Ve stejném období má stát splácet nový jaderný zdroj a stíhačky F-35 a přidává se směrnice o energetické náročnosti budov, u níž se podle CNN Prima News mluvilo zhruba o 500 miliardách korun na deset let. Součet těchto závazků vede Dostálovou k jízlivému hodnocení, že vláda jede v režimu „po nás potopa“.
Jsou v paktu kvóty?
Druhou půlku vystoupení tvoří rozbor výroků tehdejšího ministra pro evropské záležitosti Dvořáka (STAN), který zveřejnil server Novinky.cz. Ministr tvrdil, že v migračním paktu nejsou kvóty ani povinná solidarita a že ti, kdo to napadají, buď neumějí anglicky, nebo lžou. Server jeho tvrzení vyhodnotil jako nepravdivé.
Spor se vede o slovo kvóta, které znamená stanovený počet nebo poměr. Článek 12 nařízení přitom stanoví:
V návrhu Komise uvedeném v odstavci 1 se stanoví celkový roční počet požadovaných relokací a celková roční výše finančních příspěvků do ročního rezervoáru solidarity na úrovni Unie, které budou dosahovat alespoň 30 000 relokací nebo 600 milionů eur.
Povinnost je v textu obsažena i jinde. Postoj Evropského parlamentu k nařízení o řízení azylu a migrace hovoří v bodě 40 o novém povinném mechanismu solidarity a v pasáži o zasedání fóra členských států se výslovně píše o povinném spravedlivém podílu vypočteném podle klíče stanoveného v článku 66.
Výjimka v nařízení není, je to žádost
Stejně dopadl i ministrův výrok o výjimce pro Česko. V nařízení o řízení azylu a migrace žádná výjimka není a neplatí, že by se povinná solidarita Česka automaticky netýkala kvůli přijetí statisíců uprchlíků z Ukrajiny. Existuje mechanismus, na jehož základě lze o vyjmutí požádat, vždy ale záleží na posouzení konkrétní žádosti. Rozhoduje o ní Rada ministrů na návrh Komise, a to kvalifikovanou většinou podle článku 11 odstavce 4. Že nejde o žádný automat, potvrdilo podle Dostálové i samotné ministerstvo vnitra.
Spor o rozsah paktu a citace z roku 2017
Neobstála ani ministrova poznámka z televizní debaty Terezie Tománkové na CNN Prima News, že všichni vykládají 350stránkový dokument, který nemá českou verzi. Pakt tvoří deset různých legislativních předpisů, samotné nařízení o řízení azylu a migrace má přes 300 stran, ostatní dokumenty další stovky stran a jejich český překlad byl volně dostupný na stránkách Evropského parlamentu už v době ministrova výroku.
Poslední rozebíraný výrok se týkal programového prohlášení vlády Andreje Babiše z roku 2017, ze kterého ministr ve sněmovně citoval pasáž o jiném systému řešení migrace respektujícím princip solidarity. Citace byla vyhodnocena jako zavádějící, protože skutečná pasáž je delší a obsahuje také spolupráci se zeměmi V4, zajištění bezpečnosti vnějších hranic a právo výběru uprchlíků na území před vnějšími hranicemi Evropské unie.
Práva po vstupu a řetězec odkazů v textu
Druhou linii kritiky tvoří práva, která žadatel získává v okamžiku, kdy vstoupí na půdu Evropské unie. Článek 19 mu v písmenech l a m zaručuje bezplatné právní informace ve všech fázích řízení o určení příslušného členského státu a v případě odvolání nebo přezkumu i bezplatnou právní pomoc, pokud si náklady nemůže dovolit uhradit.
Zvláštní pozornost si podle Dostálové zaslouží článek 63 odstavec 3: pokud relokace nebo finanční podpora nedosáhnou 60 procent referenční hodnoty použité pro výpočet povinného spravedlivého podílu, budou muset státy převzít příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu. Ten se odkazuje na článek 13 odstavec 4, podle kterého může Rada při nedostatečných příspěvcích znovu svolat fórum na vysoké úrovni a požádat o dodatečné příspěvky, a dál na článek 57 odstavec 1, jenž Radě umožňuje návrh Komise kvalifikovanou většinou změnit. Pakt se proto musí číst i s těmito odkazy, aby se jednotlivé věty nevytrhávaly z kontextu. Projednání postoje Česka k paktu na mimořádné schůzi sněmovny přitom vládní koalice opakovaně zamítla.
Výzva k blokační menšině
Závěr patří výzvě tehdejšímu ministru financí Stanjurovi, který měl Česko na jednání Ecofinu zastupovat, aby se ještě pokusil sehnat blokační menšinu a naplňování paktu zarazil. Naděje na to je ale mizivá. Zbývají tak evropské volby a legislativa, která by řešila skutečné příčiny, tedy ochranu vnějších hranic, návratovou politiku, boj s pašeráky a spolupráci se třetími zeměmi.
Jak to dopadlo
Rada EU pakt přijala 14. května 2024, Česko se zdrželo ve všech deseti hlasováních, proti byly Maďarsko a Polsko. Uplatňovat se pakt začal 12. června 2026. První roční rezervoár solidarity členské státy nastavily pod referenční hranicí zmiňovanou v nařízení, tedy zhruba na 21 000 relokací, respektive 420 milionů eur.
Předpoklad, že se na Česko výjimka nikdy nevztáhne, se přinejmenším v prvním roce nepotvrdil. Kvůli počtu přijatých uprchlíků z Ukrajiny dostalo Česko pro rok 2026 úplné vynětí a nemusí ani přijímat, ani přispívat. Vynětí se ale posuzuje pro každý roční cyklus zvlášť, takže trvalé není. Současná vláda pakt odmítá a požaduje jeho zásadní úpravu směrem k řešení nelegální migrace mimo území unie.
