Migrační pakt Evropské unie prošel v roce 2024 klíčovým schvalovacím kolem a od té doby patří k nejostřeji sledovaným tématům české evropské politiky. Archivní vystoupení v Poslanecké sněmovně, ze kterého vychází tento článek, rozebírá text paktu paragraf po paragrafu a ukazuje, proč se českým kritikům nelíbil už v době svého vzniku — i proč jeho dopady na český rozpočet mohly být výrazně vyšší, než tehdejší vláda přiznávala.
Postoj visegrádské čtyřky a rizika migračního paktu
Na jednání, kde se o migračním paktu rozhodovalo, se Česká republika zdržela hlasování. Proti byly Maďarsko a Polsko, Slovensko bylo u části nařízení proti a u části se zdrželo. Visegrádská čtyřka jako celek tak k paktu zaujala jednoznačně odmítavý postoj. Důvod je prostý: migrační pakt má potenciál ohrozit bezpečnost České republiky, její kulturu i hodnoty, protože řeší až následky migrace, ne její příčiny.
Pakt totiž vůbec neobsahuje to nejdůležitější — ochranu vnějších hranic Evropské unie, boj s pašeráky, efektivní návratovou politiku nebo spolupráci s třetími zeměmi. Místo toho nastavuje mechanismus, jak migranty, kteří už na území Evropské unie jsou, přerozdělit mezi členské státy.
Rozporovaná výjimka: ministr vnitra a ukrajinští uprchlíci
Migrační pakt podle svého textu žádnou explicitní výjimku pro Českou republiku neobsahuje a nikdy neobsahoval. Tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan přesto argumentoval, že se Česko výjimky dovolá díky statisícům Ukrajinců, kteří v zemi žijí na základě dočasné ochrany. Tento argument ale nesedí v čase: dočasná ochrana Ukrajincům podle tehdy platných pravidel končila k 31. 3. 2025, případné prodloužení o rok by ji posunulo maximálně do roku 2026 — zatímco migrační pakt měl začít reálně platit teprve dva roky po definitivním schválení, s referenčním obdobím rokem 2026 a první migrační zprávou k 15. říjnu 2027.
Jinými slovy, v okamžiku, kdy pakt začne fakticky fungovat, by se počet Ukrajinců pod dočasnou ochranou mohl výrazně lišit od stavu, na který se ministr vnitra odvolával. Slibovaná výjimka tak stála na vratkém časovém základu. Zmiňovaná byla i takzvaná alternativní solidární opatření — technická pomoc místo přijímání migrantů — jenže i ta fungují jen na vyžádání státu, který je pod migračním tlakem. Pokud takový stát o pomoc nepožádá, Česku podle paktu zbývá jen migranty přijmout, nebo se vyplatit.
Povinná solidarita v číslech: kvóty, klíč a kvalifikovaná většina
Migrační pakt v článku 12 stanovuje, že Evropská komise každoročně navrhne celkový počet požadovaných relokací a celkovou výši finančních příspěvků do takzvaného ročního rezervoáru solidarity — minimálně 30 000 relokací nebo 600 milionů eur. Toto číslo je ale jen dolní hranicí: Komise může navrhnout počet vyšší a Rada Evropské unie, kde zasedají ministři členských států, jej může kvalifikovanou většinou schválit i navýšit. Právo veta u tohoto rozhodnutí členské státy nemají.
Kolik by na Českou republiku připadlo, určuje rozdělovací klíč založený na počtu obyvatel a výkonu ekonomiky. Za dnešního stavu vychází podíl Česka na zhruba 3 procentech celkové zátěže — s růstem ekonomiky ale toto číslo v dalších letech pravděpodobně poroste. Pokud by se počítalo jen s minimálním rozsahem 30 000 relokací a 20 000 eur za odmítnutého migranta, vychází to na zhruba 900 lidí za asi 500 milionů korun ročně. Jenže jde skutečně jen o minimum — Komise může počet i platbu zvýšit, a stanovit tak Česku vyšší povinnost, aniž by proti tomu mělo jakoukoliv obranu v podobě veta.
Kolik by to mohlo stát Českou republiku
Podle statistik Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky přišlo v jednom roce přes Středozemní moře na 270 000 lidí. Pokud by se na toto číslo aplikoval distribuční klíč a Česká republika by migranty nechtěla přijímat, vychází to na přibližně 4 miliardy korun. Při vyšších číslech, srovnatelných s rokem 2015 nebo s celkovým loňským počtem uprchlíků kolem 1,2 milionu lidí, by šlo při klíči 3 až 4 procenta o zhruba 10 000 lidí k přerozdělení, nebo o výplatu v řádu desítek miliard korun.
Tyto částky přitom nepřicházejí do rozpočtu izolovaně. Ve stejném období má Česká republika splácet nákup nadzvukových letounů F-35, souběžně dobíhá nová evropská směrnice o energetické účinnosti budov, jejíž náklady byly odhadovány na zhruba 500 miliard korun v horizontu deseti let. Otázka, odkud se na dodatečné miliardy za migrační pakt vezmou peníze, tak zůstává otevřená — a je to otázka, kterou si klade i tento článek.
Fact-check výroků tehdejšího ministra pro evropské záležitosti
Migrační pakt se stal i předmětem mediálního fact-checku. Server Novinky.cz se podrobně zabýval výroky tehdejšího ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka z hnutí STAN, který tvrdil, že migrační pakt neobsahuje kvóty ani povinnou solidaritu. Text paktu ale hovoří jasně: článek 12 stanovuje celkový roční počet požadovaných relokací, bod odůvodnění 40 mluví o „novém povinném mechanismu solidarity" a článek 57 odstavec 3 zmiňuje povinný spravedlivý podíl vypočítaný podle klíče z článku 66. Ať už se tomu říká kvóta, nebo povinná solidarita, stanovený počet je v textu paktu zakotven.
Sporný byl i výrok o tom, že pro Česko existuje výjimka schválená už v dubnu 2024 v Poslanecké sněmovně. Podle nařízení o řízení azylu a migrace žádná automatická výjimka v textu není — existuje jen mechanismus, kterým lze o vyjmutí z povinné solidarity požádat, přičemž o žádosti rozhoduje na návrh Komise Rada ministrů kvalifikovanou většinou podle článku 11 odstavce 4. Nejde tedy o nárok, ale o žádost s nejistým výsledkem, což ostatně potvrdilo i ministerstvo vnitra. Mechanismus kvalifikované většiny přitom vysvětlil i Michal Tomášek, odborník na evropské právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy: stačí, aby se pro návrh vyslovilo 55 procent členských států, které dohromady tvoří 65 procent obyvatel Unie, a menšina přehlasování nezvrátí.
Práva migrantů a rizikové články paktu
Pozornost si zaslouží i ustanovení o právech migrantů po vstupu na území Evropské unie. Článek 19 písmeno l) zaručuje bezplatné poskytnutí právních informací ve věcech spojených s určením příslušného členského státu, písmeno m) pak právo na bezplatnou právní pomoc při odvolání či přezkumu, pokud si žadatel nemůže dovolit náklady uhradit.
Zvlášť citlivý je článek 63 odstavec 3: pokud relokace nebo finanční příspěvky nedosáhnou alespoň 60 procent referenční hodnoty použité pro výpočet povinného podílu, musí dotčené státy samy převzít odpovědnost za posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Tento mechanismus se navíc odkazuje na článek 13 odstavec 4, který umožňuje Radě znovu svolat fórum na vysoké úrovni a žádat členské státy o dodatečné solidární příspěvky, pokud dosavadní příspěvky vyhodnotí jako nedostatečné. Snahu o mimořádné projednání české pozice k migračnímu paktu v Poslanecké sněmovně tehdejší vládní pětikoalice opakovaně odmítla zařadit na program.
Výzva vládě: blokační menšina a evropské volby
Poslední nadějí, jak definitivnímu schválení paktu zabránit, mělo být jednání Rady Ecofin, kde měl Českou republiku zastupovat tehdejší ministr financí Zbyněk Stanjura. Výzva zněla, aby se pokusil sehnat blokační menšinu mezi členskými státy a schválení paktu zastavil — byť s vědomím, že šance na úspěch byla mizivá. Jako poslední nástroj zůstávaly evropské volby a naděje, že noví zástupci dokážou celý proces zvrátit legislativou, která by konečně řešila skutečné příčiny migrace: ochranu vnějších hranic, návratovou politiku, boj s pašeráky a spolupráci s třetími zeměmi.
Co se od nahrávky změnilo
Nahrávka pochází z jednání Poslanecké sněmovny z jara 2024, tedy z doby, kdy o definitivní podobě migračního paktu teprve rozhodovala Rada Ecofin. Od té doby se situace v několika ohledech posunula. Migrační pakt byl v roce 2024 schválen a v plnou účinnost vstoupil 12. června 2026. Pro rok 2026 přitom Česká republika skutečně získala osvobození od povinné solidarity — a to právě kvůli vysokému počtu ukrajinských uprchlíků, tedy z důvodu, který tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan uváděl jako záchrannou brzdu a o jehož platnosti nahrávka pochybovala. Podobnou výjimku pro rok 2026 dostaly i Polsko, Rakousko, Bulharsko, Estonsko a Chorvatsko.
Změnila se také česká vláda: od prosince 2025 zemi vede kabinet Andreje Babiše, který migrační pakt rovněž odmítá a označuje ho za „zadní vrátka k povinným kvótám". Přípravou přísnějšího národního rámce, včetně takzvaných migračních a návratových center, byl pověřen současný ministr vnitra Lubomír Metnar. Podle Evropské komise ale pakt zůstává závazný a měnit ho lze jen na úrovni Evropské unie.
Proměnily se i pozice osob zmíněných v nahrávce. Vít Rakušan skončil na ministerstvu vnitra na konci roku 2025, zůstává poslancem a předsedou hnutí STAN. Tehdejší ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák vládní funkci opustil ve stejnou dobu a nyní kandiduje do Senátu. Zbyněk Stanjura přestal být ministrem financí rovněž v prosinci 2025.
