Jakub Kříž je advokát, vysokoškolský pedagog a nově člen vládní Rady pro lidská práva. Pojem lidských práv podle něj ve společnosti není pořádně vydiskutovaný a používá se spíš intuitivně než promyšleně. Právní rámec přitom existuje: Listina základních práv a svobod určuje, která z morálních lidských práv jsou u nás součástí ústavního pořádku, a vedle ní stojí mezinárodní dokumenty, třeba Evropská úmluva o lidských právech.
Ve prospěch svobody
Kde leží tenká hranice mezi svobodou slova a šířením dezinformací či nebezpečného obsahu? Kříž vychází ze staré zásady in favorem libertatis – ve prospěch svobody. Když je pochybnost, má stát dát prostor svobodě. Jeho úkolem je zajistit prostor pro svobodnou diskusi, ne posuzovat, které názory jsou dost dobré na to, aby se směly objevit ve veřejném prostoru.
Opačnou tendenci Kříž v posledních letech v Česku vidí. Proto by se podle něj debata neměla točit jen kolem třetí, čtvrté a dalších generací lidských práv (sociálních a kulturních), ale vrátit se i k první generaci, kam patří svoboda projevu a svoboda slova. Právě ty považuje za jedno z klíčových základních práv.
Dezinformace v užším a širším smyslu
V minulých letech se v Česku s dezinformacemi bojovalo různě: vznikl Stratcom, krátce působil vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací a došlo i na úřední vypínání webů. Současná vláda nic takového zatím nechystá. Kříž ale připomíná, že role Rady pro lidská práva není přicházet s návrhy politik, které má vláda prosazovat. Rada má vládě spíš nastavovat zrcadlo.
Hlavní potíž boje s dezinformacemi vidí v tom, že společnost nemá vyjasněno, co dezinformace vlastně jsou. Užší pojetí za ně považuje šíření nepravdivých tvrzení s úmyslem oklamat, které je systematické, organizované a zpravidla připsatelné státní moci nebo státnímu aktérovi – typicky v rámci válečného konfliktu.
V posledních letech se ale prosadilo mnohem velkorysejší chápání. Dezinformátorem se v něm mohl stát v podstatě kterýkoli diskutér na sociálních sítích, jehož názory někdo označil za dezinformační narativ, za nebezpečné nebo nenávistné. Tak široké pojetí je podle Kříže v rozporu se svobodou slova a projevu.
Sociální síť jako nové náměstí
Hlavní výzvou dneška proto podle Kříže není boj s dezinformacemi, ale ochrana svobody projevu. Sociální média přinášejí nové otázky, mimo jiné kdo je cenzorem současné doby. Tržištěm, kde se lidé potkávají a diskutují, už není ulice a náměstí, ale sociální síť.
Otevírá se tak vážná debata: je sociální síť soukromý podnik, jehož vlastník si sám určí, jaké názory připustí? Nebo se spíš podobá veřejné vlakové či autobusové dopravě, která sice není přímým výkonem státní moci, ale jde o veřejnou službu, kde má být zajištěný svobodný prostor? Zajištění svobodného prostoru pro diskusi je pro Kříže větší otázka než samotný boj s dezinformacemi. S těmi v užším slova smyslu je podle něj namístě bojovat opatrně a střídmě. Bojovat s „dezinformačními narativy“ ale úkolem státu rozhodně není.
Kde končí svoboda projevu a kdo smí zasáhnout
Svoboda projevu není bezbřehá. Limitem je výzva k násilí, vyzrazování utajovaných informací nebo ochrana dětí před sexuálně explicitním obsahem. Tyto meze jsou podle Kříže už docela prozkoumané i judikaturou. Výzvou dnešní doby je tendence je posouvat.
Konkrétní řešení dávat nechce, spíš principy. Prvním je, že zasahovat má stát, nikoli neziskové organizace, které se k tomu povolávají. Druhým je přezkoumatelnost: zákaz šíření informace by měl vydat soud nebo jiný orgán, ale vždy musí podléhat soudnímu přezkumu. Zásah složky exekutivy si Kříž představit dokáže – právě jen tehdy, když bude soudní přezkum zajištěný.
Ten je pojistkou proti zneužití. Každá vláda může zneužít každou pravomoc, kterou má, a to je zásada, kterou je potřeba mít vždy na paměti. Moderní demokratický právní stát proto stojí mimo jiné na vzájemném hlídání různých sil. Kdo má v ruce moc, dokáže ji podle univerzální lidské zkušenosti nejen využít, ale i zneužít – se zlým, ale klidně i s dobrým úmyslem.
Vypnuté weby a měkký tlak na platformy
Jednotlivé kroky minulé vlády hodnotit nechce. Jako příklad ale uvádí vypnutí několika webů, které podle něj soud nakonec označil za nezákonné. Formálně to podle Kříže nebyl krok vlády, ale sdružení CZ.NIC, které ovšem jednalo v nějaké dohodě s vládou, nebo jí přinejmenším četlo přání ze rtů.
Právě v tom vidí další znepokojivou tendenci, se kterou se setkává u národních vlád po celé Evropě i na úrovni celé Evropské unie. Exekutiva vytváří měkký, neformální tlak třeba na sociální sítě, aby potlačovaly určitý druh obsahu. Je to tlak diplomatický a mocenský – nevzniká z něj nařízení ani individuální právní akt, proti kterému by se dalo bránit.
Algoritmus, do kterého nikdo nevidí
Uživatelé sítí o takovém tlaku často vůbec nevědí. Neznají algoritmus, nevědí, podle jakého vzorečku se jim ukazují příspěvky, jestli je vzoreček hodnotově zabarvený a zda v něm nejsou filtry, které jim něco pustí víc a něco míň – případně je vyhodnotí jako někoho „zralého“ na to, aby ho síť v nějaké oblasti trochu vzdělala. Běžný uživatel to podle Kříže vůbec nedokáže prohlédnout.
Takové nenápadné podsouvání má větší společenský vliv než otevřené šíření nepravdy, a je proto nebezpečnější. Z právního pohledu je ale složité určit, kde končí odpovědnost státu a kde začíná odpovědnost soukromého provozovatele. Zákazník by měl vědět, v čem služba spočívá; jinak jde o nefér hru. Uživatel se může bránit sám – hledat obsah jinými cestami nebo sítě prostě vypnout. Otevřená zůstává otázka regulace: smí provozovatel prodávat jakýkoli produkt, klidně spálené palačinky nebo slanou zmrzlinu, nebo musí být transparentní a chránit svobodu projevu na názorových tržištích, která provozuje?
Kříž se kloní k tomu, že sociální sítě získaly takovou dominanci a probíhá na nich tak velká část veřejné diskuse, že by je bylo vhodné chápat jako veřejný prostor, kde se má svoboda slova chránit. Jednoduché to ale není. Existují podezření, někdy i přiznaná, že některé sítě určité názory zvýhodňují a jiné potlačují. Pokud je to ale součástí étosu sítě a je to transparentně komunikované, dokáže si to představit. Jde podle něj o obtížně vyvážitelný problém.
Je v Česku cenzura?
Je tedy v Česku cenzura? Tak by to Kříž neřekl. Zajímavá je podle něj diskuse, zda je cenzura jen aktem státu. Kdykoli se v posledních letech o cenzuře mluvilo, jedna strana namítala, že u nás žádná není, protože cenzura je ve striktním smyslu výhradně výkon státní moci. Kříž by tuto debatu rád otevřel: není určitým druhem cenzury i to, když názory potlačují sociální sítě nebo jejich algoritmy?
Tvrdá data, ze kterých by mohl tvrdit, že u nás cenzura panuje, ale nemá. Právní základ ochrany svobody slova považuje za dostatečně dobrý a případná selhání za individuální. Jako právník přitom připouští, že vše záleží na definici – a takové vymezení cenzury, ve kterém aktérem nebude jen stát, ale i další hráči, si představit umí. Sám si nevybavuje, že by mu někde smazali příspěvek.
Chat Control: nepřiměřený nástroj
Velkým a kontroverzním tématem je návrh nařízení Evropské unie známý jako Chat Control. Má bojovat proti sexuálnímu zneužívání dětí, zároveň by ale znamenal kontrolu obsahu zpráv ještě předtím, než se odešlou a zašifrují. Pokud by automatika nebo umělá inteligence vyhodnotila obsah jako problematický, zpráva by putovala dál k prověření.
Kříž to vidí jako typický střet hodnot. Na jedné straně stojí právo na soukromí. Že Listina mluví o listovním tajemství, nevadí: terminologie klasických lidských práv pochází z jiné doby, ale analogicky lze říct, že poslat SMS nebo zprávu přes WhatsApp je jako poslat dopis. Měnit kvůli tomu Listinu podle něj nutné není, zvládne se to výkladem.
Na druhé straně stojí zájem na potírání kriminality a ochraně dětí před sexuálním násilím – nepochybně vysoká hodnota. Jde tedy o to najít přiměřený nástroj. A plošné skenování elektronické komunikace prakticky všech lidí podle Kříže přiměřeným nástrojem ochrany dětí není.
Argument ochranou dětí je emočně velmi silný. Kříž ale neví o datech, která by prokázala, že přínos takový zásah vyváží. Existují jiné kriminalistické nástroje k odhalování pachatelů. Nástrojem rozhodně nemá být to, že se všem bude preventivně otevírat a číst pošta, zda v ní není škodlivý obsah – a přesně to je podstata plošného skenování.
Šest měsíců metadat jako měřítko
Pro srovnání nabízí debatu o metadatech. Mobilní operátoři uchovávají údaje o komunikačním provozu po dobu šesti měsíců: odkud a kdy se telefon přihlásil, z jaké IP adresy, k jakým mobilním buňkám. Nejde o sledování na metr přesně, ale z buněk je vidět, kde se člověk v kterou hodinu pohyboval.
Už to se dlouho diskutuje jako příliš rozsáhlý zásah do soukromí a existují rozsudky soudů, podle kterých není důvod takto rozsáhlý soubor dat shromažďovat preventivně. Policie to naopak považuje za účinný nástroj a sama hlásí, že jí pomohl objasnit řadu trestných činů.
Kříž jako právník uvažuje v logických návaznostech. O tom, zda metadata strpět, si debatu představit dokáže, i když osobně se mu příliš nelíbí. Pokud ale soud řekl, že už uchovávání metadat je příliš, pak tím spíš je příliš otevřít obálku a přečíst si samotnou zprávu. Plošné skenování komunikace je podle něj ještě invazivnější nástroj.
Co by přinesl Chat Control 2
Dobrovolná varianta, Chat Control 1, přitom platí a funguje, zatímco povinné skenování ze strany poskytovatelů, Chat Control 2, se odsunulo. Jak je možné, že silnější nástroj žije, když soud označil za přehnané už uchovávání metadat? Kříž odpovídá, že se dívá z nadhledu a z principů, ale právo prostě něco povolí, něco ne, a ne vždy je to logicky v souladu. Chat Control 2 je navíc teprve zamýšlená legislativa. Kdyby ji právní řád Evropské unie vyžadoval, bylo by z právního hlediska rozhodnuto.
Co by povinné skenování znamenalo v praxi? Nástroj vyhodnotí obsah zprávy jako potenciálně škodlivý, rozsvítí se kontrolka a do zprávy se pak bude muset podívat člověk, aby posoudil, zda bylo automatické upozornění oprávněné. Pokud ano, může skončit tak, že bude třeba jít podat vysvětlení – jak to bylo myšleno, komu zpráva šla, jestli jsou na fotce poslané manželovi vlastní děti. Už to je podle Kříže nadměrná komplikace pro běžného člověka. Zneužít se podle něj dá všechno; jak konkrétně, to ale jako člověk, který není ajťák, vykreslit nedokáže.
Má Česká republika Chat Control 2 hlídat, spojit se s dalšími státy a postavit se proti? Podle Kříže ano. Zda se to povede, už je otázka na politiky. Odborníci a poradci mají výhodu, že dávají rady, politika je ale umění možného a vyjednávání – je na politické reprezentaci, aby zájmy ve hře vyvážila a posoudila své možnosti.
Poradní hlas a stovky dní za mřížemi navíc
Jmenování Kříže do Rady pro lidská práva provázela vlna nevole. Sám dřív upozorňoval, že rada zasedá jen na pár hodin třikrát do roka, nemá moc cokoli prosadit a jeho role je čistě poradní. Jakou nevyžádanou radu by dal premiérovi? Na zasedání se podle svých slov připravuje podle předem daného programu a vystoupí tam, kde to bude vhodné.
Jedno drobné téma by ale rád posunul dál. Z doby, kdy zastupoval i vězněné, zná problém: český právní řád moc neumí započítávat tresty odnětí svobody uložené za různé trestné činy. Setkal se s případy, kdy byl někdo odsouzen za jeden čin a vykonával trest, pak byl odsouzen ještě za jiný a první rozsudek byl zrušen. Nějakou dobu tak strávil ve vězení bez právního důvodu – a soudní systém mu jen řekl: „Omlouváme se, ale musíte si ještě odpykat ten druhý trest.“ Rok strávený za mřížemi mu na druhý trest nezapočítal.
Započíst odpykanou dobu by podle Kříže bylo poměrně férové řešení. Uznává, že jde o věc, která se týká malého počtu lidí. Pro konkrétního vězně, který nechápe, proč má sedět stovky dní navíc, jde ale o zcela konkrétní zásah do jeho lidských práv.
Závěr
Kříž hájí klasické liberální východisko: v pochybnostech svoboda, stát jako garant prostoru pro diskusi, ne arbitr přijatelných názorů. Za skutečné riziko nepovažuje jednotlivé nepravdivé příspěvky, ale široce definované dezinformace, neformální tlak vlád na platformy, netransparentní algoritmy a plošné skenování soukromé komunikace. Pokud už stát do projevu zasahuje, má to být on, ne povolané neziskovky, a vždy pod soudním přezkumem.
