Sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se poprvé v historii koná na českém území — konkrétně v Brně — se stal hlavním tématem rozhovoru s Václavem Klausem. Přidány byly i otázky na porážku Viktora Orbána v maďarských volbách, budoucnost visegrádské spolupráce, napětí kolem veřejnoprávních médií a obavy z rozpočtového schodku na rok 2027.
Sjezd landsmanšaftu jako česko-český problém
Institut Václava Klause uspořádal k tématu sjezdu vlastní seminář a vydal k němu publikaci. Klíčový závěr, který na semináři formuloval Ladislav Jakl, spočívá v přehodnocení povahy celé záležitosti: zatímco v 90. letech šlo o česko-německý spor, dnes je konání sjezdu na českém území výhradně česko-českým problémem. Jde o polemiku části české veřejnosti s českou státní politikou, nikoli o tlak přicházející z Německa nebo z německé politiky.
Výběr Brna není náhodný — město má k sudetoněmecké tematice specificky silný vztah. Žádné jiné české město pozvání nepřijalo. Iniciativa ke sjezdu přitom podle Klause vzešla z domácího prostředí; německá strana se k ní připojila, ale nebyla jejím hybatelem.
Klausovo odmítnutí sjezdu stojí na principiálním argumentu: minulost nelze zpětně opravit. Jsou lidé, kteří na revizi poválečného uspořádání z různých pohnutek sázejí — jedni z ideového přesvědčení, jiní z očekávání osobního prospěchu. Obojí Klaus odmítá jako nepochopitelné. Připomíná, že spolupodepsal česko-německou deklaraci s Helmutem Kohlem v roce 1997 právě s cílem minulost uzavřít a nerozvírat ji. Návrh usnesení poslanecké sněmovny k sjezdu, který připravili poslanci SPD, označuje za důležitý signál — hlasování ukáže, které strany berou věc vážně.
Smíření, které nepotřebujeme
Příprava sjezdu a jeho povolení vznikly za vlády Petra Fialy. Klaus připomíná, že Fialova vláda — konkrétně ministr Mikuláš Bek a řada lidovců — k tomu přispěla svým postojem a chováním. Výslovně odmítá tezi o nutnosti česko-německého smíření: česká strana nerozpoutala světové války, nevymyslela masové vraždění, nebudovala koncentrační tábory ani neusilovala o vyhlazení jiných národů. Smíření tedy nepotřebujeme, protože nesme příčinou konfliktu — je třeba za tou kapitolou udělat tečku a rozvíjet pozitivní současné vztahy.
Problém Klaus vidí i v rovině vzdělávání: dnešní děti dostávají dějepis v okleštěné podobě. Fakta o poválečném období sice v médiích probírána jsou, ale bez kontextu předcházejících událostí. Izolované připomínání poválečných aktů msty bez zasazení do sekvence, co jim předcházelo, je metodicky nesprávné a záměrně zkreslující.
K bezpečnostnímu rozměru sjezdu se Klaus staví střízlivě: fyzický incident považuje za okrajové riziko. Větší nebezpečí vidí v symbolickém bourání hotové minulosti — v pokusu zpochybnit poválečné uspořádání, které je právně i historicky uzavřené.
Orbánova éra a visegrádská spolupráce
Porážka Viktora Orbána po šestnácti letech ve vládě zasáhla Klause osobně. Orbánovi napsal a připomněl mu vlastní zkušenost — po atentátu na Klause v roce 2002 pronesl větu „jedeme dál", která se stala heslem vzdoru. Orbánovi přeje tutéž odolnost. Mezi faktory Fideszovy prohry počítá přirozenou opotřebovanost po šestnácti letech, ale zejména koordinovaný tlak Evropské unie a zahraničních aktérů.
Navzdory osobní prohře hodnotí Orbánovu éru kladně: Maďarsko udělalo za jeho vlády obrovský skok v reálném životě i v mezinárodní prestiži. Stalo se zemí, která — s výjimkou Izraele — trvale plní titulní stránky světových novin, ač jde o relativně malou zemi. Na otázku, zda se česko-maďarské vztahy změní, Klaus odpovídá opatrně: Babišova vláda bude pravděpodobně volit racionální přístup.
Visegrádskou čtyřku považuje za nepostradatelnou platformu. Z vlastní prezidentské zkušenosti ví, že debata v kruhu čtyř zemí má zcela jinou kvalitu než setkání v rámci EU nebo OSN. Organizoval několik summitů V4 — v Karlových Varech, Lánech i v Brně, kde byl prezidentský summit V4 vřele přijat. Připomíná přitom, jak citlivé dokáže být i zdánlivě neutrální gesto: maďarská delegace odmítla položit věnec na hrob T. G. Masaryka kvůli roku 1918 a trianonské smlouvě. Podobná třecí plocha existují stále a je přirozené je v rámci V4 otevřeně řešit.
Boj o Českou televizi a Český rozhlas
Debata o veřejnoprávních médiích, která se rozhořela v poslanecké sněmovně, není podle Klause sporem o podobu médií jako takových. Je to spor o to, kdo je jejich skutečným majitelem. Zaměstnanci ČT a ČRo se v jeho pohledu chovají jako vlastníci institucí, na nichž se podílejí jen jako zaměstnanci. Česká televize a Český rozhlas přitom nejsou neutrální — jsou médii, která se staví proti současné vládě a ve prospěch vlády předchozí. Legitimní je debata o způsobu financování a míře státní vazby, nikoliv stávkové divadlo a spacáky v budovách — tuto taktiku Klaus zažil už v roce 2000 a categoricky ji odmítá.
Státní rozpočet 2027 a koaliční napětí
Státní rozpočet na rok 2027 Klause otevřeně znepokojuje. Jako dlouholetý zastánce vyrovnaných rozpočtů považuje narůstající deficity za zadlužování budoucích generací. Vidí, že vládní koalice — přestože menší strany (motoristé) zpočátku prohlašovaly opak — se pod vedením premiéra a vicepremiéra Havlíčka připravuje deficit dále zvyšovat. Ministryně financí Schillerová je v tomto procesu až na posledním místě. Menší koaliční strany se ocitnou před neřešitelným dilematem, zda taková čísla odkývat. Situaci komplikuje signál jihočeského hejtmana, který naznačil, že by byl připraven některou z koaličních stran v parlamentu nahradit — Klaus se obává, že tento manévrovací prostor koalici paradoxně usnadní zvyšování schodku bez skutečné odpovědnosti.
