Tři roky objíždějí specialisté na digitální prevenci z Českého telekomunikačního úřadu základní, střední i speciální školy po celé republice a sbírají přímo od dětí to, co se každý den odehrává na jejich obrazovkách. Záznam jejich téměř dvouhodinové přednášky, kterou na veřejné akci uvedl svým úvodním slovem premiér, skládá tíživý obraz: streamování za peníze rovnou ve školní lavici, hry prošpikované cizími dospělými a obsah, který otupuje i ty nejmenší.
Úvodní upozornění zní, že nejde o tvrzení, že takto se chová většina dětí. Jde o to, co lektoři opakovaně vidí ve školách na vlastní oči — a čeho je tolik, že to nelze přejít. Následující přehled prochází jednotlivé aplikace a trendy tak, jak je děti samy ukazují.
Streamování za peníze přímo ve školní lavici
Napříč republikou se rozšířil trend, kdy žáci středních škol sedí celý den v lavici a živě vysílají na TikToku. Hlavním důvodem není sláva ani nuda, ale snaha si každý den alespoň trochu přivydělat. Obsah těch streamů je přitom zpravidla o ničem — děti tam jen jsou, často ani nereagují, ani u toho nesedí.
Mechanismus výdělku je sám o sobě návykový. Když chce divák poslat streamerovi sto korun přes virtuální dárky, příjemce si z nich nakonec nechá jen zhruba třicet korun, zbytek odchází provozovateli platformy do Číny. A aby se k odměně vůbec dostal, musí denně odvysílat několik hodin. Proto děti streamují ve škole — a proto v tom některé pokračují i v dospělosti. Na přednášce se objevují záznamy maminek, které takto vysílají z domova a u toho odbývají vlastní malé děti. To, co se tváří jako přivýdělek, je ve skutečnosti naučený návyk dostávat peníze za nic.
YouTube a „brainrot": Skibidi a hororová videa pro nejmenší
YouTube je vstupní branou nejmenších dětí do digitálního světa — rodiče mu důvěřují víc než TikToku. Jenže místo písniček, pohádek a vzdělávacích videí věnují české děti pozornost nejvíc obsahu, který je nejen hloupý, ale i děsivý. Příkladem je seriál Skibidi Toilet o hlavách vylézajících ze záchodu, kde se brutálně bojuje, teče krev a lámou se kosti — a znají ho děti už od prvních tříd.
Pro tento typ obsahu se vžilo slovo „brainrot" — označení pro stupidní, nesmyslný materiál, kterého na internetu lavinovitě přibývá i díky generativní AI, která dokáže takovou grafiku vyrobit během chvíle. Vedle toho děti běžně vyhledávají strašidelná a hororová videa. Když se ve třídě zeptáte, kdo za poslední dva dny viděl něco strašidelného, hlásí se naprostá většina — a děti se navíc předhánějí, kdo viděl něco horšího, včetně reálných záběrů z válečných zón. Podle odborníků se tím dětem otupují hrany emoční inteligence a schopnost řešit konflikty jinak než agresí.
Rodičovská kontrola, na kterou se nedá spolehnout
Aplikace na hlídání dětí budí falešný pocit bezpečí. Děti se nástrojům typu Family Link vysmívají a běžně je obcházejí. Přeceňuje se přitom čas strávený u obrazovky — rozhoduje obsah. Tři hodiny u něčeho, co dítě posouvá, jsou něco jiného než hodina totálního brainrotu. Tím, že rodiče nastavují hlavně časový limit, ostatně sami podvědomě přiznávají, že tuší, že tam dítě dělá hlouposti.
Selhává i takzvaný omezený režim přímo na YouTube. U závadného kanálu systém uvádí, že obsah je pro děti „potenciálně" vhodný — tedy nerozhoduje rodič, ale algoritmus platformy, a navíc nespolehlivě. Jediná skutečně účinná kontrola je vlastní zájem rodiče: dívat se s dítětem, mluvit s ním a budovat důvěru, aby samo přišlo říct, že je něco špatně.
Roblox: 51 milionů „místností", kde se nic nehraje
Roblox patří k nejpopulárnějším prostředím dětí — denně do něj vstupuje kolem 400 milionů uživatelů, zdaleka ne jen dětí. Obsahuje přes 51 milionů „místností", protože je může vytvořit kdokoli. Něco je víc hra, něco sociální síť, něco je vyloženě zvrácené. Kontrola obsahu je při takovém množství neúčinná a tvůrci dokážou závadné věci schovat za roztomilou, jednoduchou grafiku.
Děti přitom v Robloxu reálně nehrají. Z mnoha tisíc dětí, které lektoři nechali zahrát staré i nové hry, neukázalo prakticky žádné dítě hru, která by měla obtížnost, příběh nebo náplň. Oblíbené tituly jsou postavené na primitivním principu — třeba na vzájemném „kradení" nesmyslů. Děti přitom dobře vědí, že krást se nemá, a ve skutečném světě to dodržují; v digitálním je to naopak. Nejlepší výsledky mají lektoři tehdy, když dětem ukážou kvalitní hry a ony si samy řeknou, že Roblox smažou.
Please Donate a Brookhaven: Robuxy, mikrotransakce a „house party"
Pro děti je v Robloxu nejdůležitější číslo — kolik mají Robuxů, virtuální měny, za kterou si kupují oblečky a doplňky, a kolik mají kamarádů. V tom je nebezpečná hra Please Donate, kde děti za Robuxy chodí žebrat k cizím lidem. A protože děti mezi sebou Robuxy nerozdávají, rychle pochopí, že je rozdávají dospělí — kteří je za to lákají do míst, kde se dějí závadné věci.
Další pasti je městečko Brookhaven, kde si děti za peníze rodičů nakupují domy a auta a učí se závislosti na každodenních mikrotransakcích. Navíc je tu odkudkoli může pozvat úplně cizí postava na „house party" — a po kliknutí na pozvánku dítě nikdy neví, kde skončí. Lektoři popisují, že se takto ocitli na večírku, kde se v jednom patře odehrávaly výjevy pro dospělé, o patro níž se „pilo" a úplně dole se braly drogy. Stejný mechanismus jako u TikTok streamů: přijdu, nic nenabízím, někdo mi posílá.
Když je hra návnadou: extremismus a horory „od 18 let"
Roblox není jen plný závadných her, ale i extremismu. Lektoři narazili na hru, kde si děti hrají na velitele vyhlazovacího tábora a „chodí postřílet pár vězňů", na prostředí se svastikami i na náborové místnosti, kde se hodnotí, kdo je „správně" a kdo „špatně" — s nábory do Ku-klux-klanu. Jde o obsah, který je daleko za hranou.
Stejně tak děti z prvního stupně běžně hrají Poppy Playtime — hororovou únikovou hru s věkovým omezením od 18 let, kterou jim rodiče sami kupují, aniž by tušili, o co jde. Ve školkách pak děti nosí plyšáky postav, které vás ve hře honí a brutálně „zahubí". Knihovnice popisují, že jediné, na co některé děti do knihovny zajdou, jsou komiksy o takových hrách — příběhy o mrtvých dětech zašitých do medvídků na prvním stupni.
Snapchat: konec dětství „do třetí třídy"
Zatímco kluci spíš bloudí Robloxem, dívky se přesouvají na Snapchat. Tam koluje obsah, kde děti radí dětem, co a kdy „mají mít" — lesk na rty, nejlepší kámošku, kluka či menstruaci podle ročníku — a přeskakování dětství se stává normou. Objevuje se i otevřeně nevhodný materiál cílený na děti.
Hlavní riziko je nevratnost a viditelnost. Holka si natočí taneček a vysílá ho do celého světa; v pokojíčku má přitom vidět diplom se jménem a městem, takže o ní kdokoli ví všechno. Předátorům to extrémně usnadňuje práci — děti jsou naivní a nepočítají s tím, že obsah už nikdy nezmizí. Když dítěti zakážete jednu aplikaci, skočí na další; OmeTV vystřídá Tundr a podobně.
Vapování a syntetické drogy „na výstavu"
Na streamech na TikToku a podobných platformách děti kouří a vapují a dělají si z dospělých legraci, přestože je vapování i cigarety od 18 let. Závažnější ale je, že se k vaporizérům prodávají náplně se syntetickou drogou, sehnatelné prakticky za rohem. Na obalu bývá uvedeno, že jde o produkt „pro zemědělské účely" nebo „na výstavu" — a účinek je násobně silnější než u nelegální marihuany. Takový obsah mají děti na základních školách.
WhatsApp kanály: děti vysílají svůj život cizím lidem
Velká část rodičů netuší, že vedle chatů má WhatsApp i sekci „Aktuality" — a v ní brány dětských kanálů, které si zakládají holčičky zhruba od osmi do jedenácti let. Cíleně počítají s tím, že se tam rodiče nikdy nepodívají, a tak na kanál denně přidávají, co dělají, kam chodí do školy a na kroužky, kudy chodí parkem nebo kterou tramvají jezdí. Píšou tam i o rodičích a sourozencích.
Sledujících bývají stovky, ale obsah může vidět kdokoli z více než miliardy uživatelů WhatsAppu. Komunikuje se jen přes emotikony — a děti netuší, kdo je sleduje. Mezi symboly přitom koluje „lilek" jako vulgární symbol s intimním podtextem; devítileté dívky před učitelkami popisují, že čím víc takových symbolů dostanou, tím víc se jim fotka „povedla". Nejhorší ze všeho je, že se děti učí každý den podvádět ty nejbližší — rodiče o existenci kanálu nevědí, a tenhle návyk přechází dál do školy, vztahů i práce.
OmeTV: náhodný videochat a „dekaři"
OmeTV je nástupcem zakázaného Omegle — služba pro náhodný videohovor s cizími lidmi, oficiálně od 18 let. Děti věkovou bránu obcházejí jediným zaškrtnutím a rodiče o existenci takové stránky vůbec nevědí. Sejdou se tu dvě hlavní skupiny. První jsou takzvaní „dekaři" — muži, kterým není vidět do obličeje a kteří před kamerou vystupují obnaženě; mezi nimi i možní predátoři.
Druhou skupinou jsou samy děti, hodně dívek kolem deseti až dvanácti let. Některé si na dekaře stěžují, jiné za nimi cíleně chodí — za to, že se obnaží nebo něco ukážou, dostanou virtuální měnu do hry nebo peníze. Vzniká tak ještě závažnější verze TikTok streamů, kde se dítě přímo domlouvá s predátorem. Vzniká paradox, kdy aplikace „pro dospělé" obsadí děti a vyhánějí z nich dospělé — což je ráj pro nebezpečné jedince, kteří vědí, že tam děti budou.
Od frustrace k nenávisti
Když holky na streamech dostávají dárky, nejčastějším odesílatelem není „mýtický úchyl", ale vrstevník nebo o něco starší kluk, který se snaží získat jejich pozornost. Nejdřív chválí — princezno, krásná, nádherná — jenže za poslané peníze nepřijde ani poděkování, natož schůzka. Frustrace pak přerůstá v hejty a nadávky, které kluci roznášejí po dalších kanálech.
Dívky si na podobné výpady zvykají jako na „součást brigády" a navenek to s nimi nic nedělá, podle psychiatrů si ale dlouhodobě podvědomě budují narušený vztah k opačnému pohlaví. A frustrace nezůstává jen u slov — v krajních případech může eskalovat dál. Digitální svět tak paradoxně vzdaluje kluky a holky od sebe místo toho, aby je sbližoval.
Discord: sdílení intimních materiálů a „cam tribute"
Discord dávno není jen skupinový chat plný her. Na milionech serverů se setkávají čeští kluci a sdílejí si tam intimní materiál spolužaček jako „hokejové kartičky", roztříděný podle měst a podle jména a příjmení. Některé dívky si navíc tajně před rodiči zakládají účty na placených platformách pro dospělé a nepočítají s tím, že materiál unikne a kluci si ho mezi sebou rozešlou nebo prodávají.
Do Česka se podle investigativního textu dostal i trend „cam tribute" — forma ponížení, kdy kluci pořizují ponižující intimní záběry namířené na fotku konkrétní osoby (nejčastěji matky, učitelky, sestry nebo bývalé přítelkyně) a výsledek si vzájemně „lajkují". O konkrétní právní rovině — co všechno spadá pod trestné zneužívání intimních materiálů nezletilých — na přednášce hovoří policejní specialista na kyberkriminalitu. Vzniká tak řetězec eskalující frustrace: od hnusných komentářů přes rozesílání fotek až po tohle.
Deepfake videa a spor o mobily ve škole
Nejsilnějším argumentem je podle lektorů to, co je dnes technicky možné. Z jediné nevinné fotky, kterou dítě o sobě ani neví, dokážou spolužáci vyrobit několikaminutové falešné intimní video — a pokud k tomu mají i nahrávku hlasu oběti, bude na něm „mluvit" jejím vlastním hlasem. Policie podle nich tyto případy kyberšikany řeší stále častěji, terčem bývají i učitelky a uklízečky.
Právě proto je tématem chystaná regulace mobilů ve školách. Zákaz není jen o tom, že se dětem něco bere — má být jasným signálem, že stát ví, co se v online prostoru děje, a že na své půdě, ve školách a školkách, chce děti chránit. Současně platí, že odejde-li dítě ze školy, může se obsah tvořit dál — proto by se zákaz měl hlavně vysvětlit rodičům i dětem. (Připravovaná novela školského zákona míří na mateřské a základní školy a podle dostupných informací má nabýt účinnosti v září 2027.)
Příběh otce ze Zlína
Přednáška končí svědectvím otce ze Zlína, jehož devítiletá dcera dostala telefon brzy a postupně na něm trávila stále víc času — přestala poslouchat, špatně se jí vstávalo, potají seděla u mobilu i o víkendech. Když rodiče telefon zabavili, přišel pláč, bouře emocí a prosby, že bez něj dcera neusne. Až na přednášce o bezpečnosti v online světě rodiče pochopili, že znali sotva špičku ledovce.
Po čtyřech měsících bez telefonu se podle něj dcera vrátila k běžnému životu — kreslí, vyrábí, tančí, rodina spolu zase tráví čas venku. Jeho vzkaz ostatním rodičům je naléhavý: telefon je brána do online prostoru, kde se děje to, co rodiče netuší, a byť se následky neprojeví ze dne na den, dělají z dětí digitální závisláky.
Závěr: není to jen český problém
Digitální svět zůstává úžasným a užitečným nástrojem — děti se v něm mohou vzdělávat a posouvat. Problém je, že aplikace jsou poskládané tak, aby je táhly k jednoduchému, otupujícímu obsahu, na kterém budou závislé a u kterého stráví co nejvíc času. A není to problém jen Česka: stejné vzorce platí ve Francii, Německu i v Jižní Koreji, protože jde o stejně nastavené globální platformy.
Případné zákazy a regulace jsou podle lektorů spíš přiznáním selhání dospělých než řešením — přesto budou nejspíš nutné. ČTÚ deklaruje připravenost spolupracovat s preventivními programy i s pediatry. Hlavní výzva ale směřuje k rodičům: vědět, co děti online dělají, a vrátit jim místo „digitální žumpy" reálný svět.
