Opakovaná přítomnost herců na demonstracích Milionu chvilek budí otázku: co je tam přivádí? Peníze to nejsou — nebo přinejmenším ne u většiny. Hybnou silou je touha po energii, zviditelnění a pocitu důležitosti, která vychází přímo ze struktury hereckého povolání.
Herci a touha po šťávičce divácké energie
Herectví je od základu profese živená zpětnou vazbou publika: každé představení vrcholí potleskem, publikum je živou odměnou za výkon. Co se dělá herci po dohrání divadelního kusu? Tleská se mu. Demonstrační pódium funguje jako mimořádně silná verze téhož — tisíce lidí, energetický náboj davu, okamžitá odezva na každé slovo. Pro profesionální herce je to šťávička, jak ji přiléhavě označuje transkript: fyzicky citelná síla vycházející z davu, která na chvíli proměňuje řečníka v Churchilla, Goebbelse, Nera i Caligulu dohromady.
Motivace pro veřejné angažmá tedy nemusí být peníze. Existuje celá škála odměn pro žádostivé lidi: obdiv, sex, moc, ovládání, manipulace. Herci na demonstracích obsazují kategorii obdivu a viditelnosti — vžívají se do role dobrého, správného, lepšího člověka stejně přirozeně, jako se vžívají do rolí na jevišti či před kamerou.
Demonstranti jako výletníci — a pořadatelé jako jiná kategorie
Řadoví účastníci demonstrací jsou z velké části výletníci, kteří si přijeli do Prahy — možná se v genech nesou vzpomínky na prvomájové oslavy a potřeba sejít se a něčím zamávat. Jejich přítomnost na náměstí proto není důkazem politického probuzení. Sami demonstranti se pak rozcházejí, protože „už to nějak nebylo ono" — spontánní nadšení rychle vyprchá.
Pořadatelé demonstrací tvoří odlišnou vrstvu: jde jim skutečně o moc, o možnost ovlivňovat politiku a — pochopitelně — o peníze. Je to profesionální, organizovaná politická práce. Ale herci a celebrity, kteří se na pódiu střídají, do této kategorie nepatří. Jejich přítomnost plní jinou funkci: dodávají akci prestiž a mediální dosah, zatímco sami čerpají energii davu, po které hluboko touží.
Václav Klaus starší je v tomto kontextu zajímavý příklad: říkalo se o něm, že mu nešlo primárně o peníze, ale o obdiv — a lidé kolem něj to věděli a podle toho jednali. Paralela s herci na demonstracích je zřejmá: různé formy odměny, různé druhy žádostivosti, ale stejná psychologická logika.
Zkušenost z Letné a Melantrichu: energie davu z první ruky
Vysvětlení hereckých motivací nestojí na pouhé teorii — vychází z přímé zkušenosti. V listopadu 1989 mluvil na demonstraci na Letné ze stadionu Sparty — improvizovaného řečniště — k milionu lidí. A potom stál na balkóně Melantrichu uprostřed Václavského náměstí vedle Václava Havla, zpěvačky Marty Kubišové a dalších, když přišly průvody dělníků z ČKD — jeden z klíčových zlomů tehdejšího dění.
Mluvit k milionu je podle přímého svědectví neuvěřitelný fyzický, energetický zážitek. Z davu jde obrovská síla. Hlas se začne třást, tělo reaguje, člověk se zajíká energií přicházející od lidí. Na chvilku se řečník stane středobodem dění — a to zanechá nesmazatelnou stopu. Právě pro ten pocit se herci na demonstrace vracejí. Oni by to nepřiznali, ale na nějaké úrovni si jdou pro pokřik, pro křik, pro tu energii, pro souhlas, pro atmosféru. Kdyby uvažovali racionálně, museli by si položit otázku: proti čemu vlastně demonstrují?
Ondřej Vetchý, Ivan Trojan, Zdeněk Svěrák — konkrétní jména z demonstrací
Mezi herce, kteří se opakovaně vyskytují na demonstracích Milionu chvilek, patří Ondřej Vetchý a Ivan Trojan. Vetchý se posléze stáhl — vyšetřování v souvislosti se sbírkou věci zkomplikovalo. Ivan Trojan je vnímán jako nesmírně inteligentní člověk a skvělý herec; jeho parodie na Hitlera ve filmu Ondříčka zůstává výrazným výkonem.
Zdeněk Svěrák je další z výrazných kulturních osobností spojovaných s tímto prostředím. Při natáčení dokumentu pro Českou televizi se ukázalo, že pod úsměvnou veřejnou maskou se skrývá člověk, který nepůsobí jako hodný — spíše jako mrzout. Tato vlastnost se přitom nijak nevylučuje s tím, že jde o mimořádně inteligentního člověka s perfektními filmy a scénáři. Ironie spočívá v tom, že na demonstracích je právě tato skupina pečlivě prezentována jako morální vzory pro 200 000 přihlížejících.
Římské arény, sdílení davu a anthropologie herecké profese
Sdílení davu není nový fenomén — existovaly pro něj římské amfiteátry a arény. Potřeba sejít se, vykřičet se, být součástí velké energie je hluboce zakotvena v lidské psychologii. Herci jsou k tomu oproti jiným profesím zvlášť citliví: celý jejich profesní život je postaven na interakci s publikem a na získávání jeho energie zpět.
Démonstrace proto pro ně není politický akt v primárním slova smyslu. Je to pódium — mimořádně velká, nabitá verze divadelního sálu. A otázka, proti čemu se tam vlastně demonstruje, zůstává bez jasné odpovědi. Cíle jsou nejasné, rétorika vágní. Ale energie je reálná — a právě ta je pro určitý typ osobnosti to nejdůležitější.
