Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 a následná bitva sedmi československých parašutistů s mnohonásobnou německou přesilou v kryptě pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici patří k nejvýraznějším činům evropského protinacistického odboje. Český historik a archivář Vojtěch Šůstek, autor monografie Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům, předkládá na základě německých dokumentů gestapa a SS doposud nejúplnější rekonstrukci celé operace i represí, které po ní následovaly.
Mýtus o „nehrdinských" Češích nevychází z pramenů
Tvrzení, která se občas objevují v médiích, že Češi byli za protektorátu pasivní, ustrašení nebo dokonce kolektivně kolaborující, neobstojí proti samotným německým dokumentům. Velitel bezpečnostní policie Horst Böhme se na podzim 1941 ohradil proti návrhu vypsat finanční odměny za udání odbojářů s tím, že vzhledem ke „známé mentalitě Čechů" mají takové odměny jen malou vyhlídku na úspěch a účinnější bude zveřejňování poprav spolupracovníků parašutistů. Jinými slovy: sami nacističtí představitelé počítali s tím, že český národ jim hromadně udávat nebude.
Šůstkova kniha je rozdělena do dvou částí – první popisuje akci domácího a zahraničního odboje vedoucí k likvidaci Heydricha, druhá, rozsáhlejší část mapuje teror, jenž dopadl nejen na aktivní odbojáře a spolupracovníky parašutistů, ale na celou českou společnost. Je to pokus o systematickou syntézu, jaký dosud v české historiografii chyběl.
„Atentát se neměl konat" – kdo dnes papouškuje Moravce
Hlas, který dodnes tvrdí, že atentát na Heydricha „neměl smysl" a přinesl jen oběti nevinných, přebírá – často nevědomky – rétoriku kolaboranta Emanuela Moravce, protektorátního ministra školství a lidové osvěty. Moravcova propaganda od počátku tlačila Čechům do hlav, že byl sice zlikvidován jeden nacistický pohlavár, ale že výsledkem budou jen oběti, a vinu nesl tehdy stejně jako dnes prezident Edvard Beneš.
Heydrich přitom nebyl řadovým protektorátním funkcionářem. Vedle role zastupujícího říšského protektora v Praze byl šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) v Berlíně a druhým mužem SS. Pod jeho velení spadal veškerý represivní aparát na okupovaných územích a měl klíčový podíl na genocidě evropských Židů. Posuzovat smysl jeho likvidace v kategoriích „vyplatilo se nám to" znamená přehlížet, že válku bylo nutné s nacistickým Německem vybojovat a porazit.
Symbolicky se tato kontinuita ukázala letos, kdy skupina aktivistů v Brně polila rudou barvou sochu prezidenta Beneše před právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Termín „Beneš krvavý", který tehdejší vandalové ve své rétorice použili, ukázal, že myšlenkově se nacházejí blízko právě Emanuelu Moravcovi.
Velká pátrací akce a vynucená „amnestie"
Němci vyhlásili 29. května 1942 takzvanou velkou pátrací akci. Povolali tisíce příslušníků uniformované policie z území sousedících s protektorátem a postupně prohlíželi všech 5 000 měst a obcí. Vyhlašovali stanné soudy a každodenně zveřejňovali popravy spolupracovníků. Přesto se nikdo z české společnosti neobjevil, kdo by parašutisty udal.
Pro nacistický aparát to byl pokořující ústupek: 13. června 1942 vydal říšský protektor vyhlášku, podle níž trest smrti za zamlčení informací o atentátnících přestane platit, pokud udavač učiní oznámení do 18. června do 20. hodiny. Vyhláška sama o sobě byla důkazem, že brutální teror, vyhlazení Lidic ani vypisované finanční odměny v gigantické výši nezlomily kolektivní mlčení obyvatelstva.
Zrada Karla Čurdy
Z této vyhlášené amnestie těžil příslušník skupiny Out Distance, rotný Karel Čurda. Skrýval se u své matky v Nové Hlíně a u sestry v Kolíně. Když si přečetl zveřejněné popravy celých rodin parašutistů Oldřicha Pechala a Ivana Kolaříka, rozhodl se zachránit sebe a údajně i své kamarády. Nejprve napsal udavačský dopis na četnickou stanici v Benešově; tamní čeští četníci ho ovšem za cenu vlastních životů gestapu okamžitě nepředali, takže se k němu dostal až 18. června. Když se na základě dopisu nic nedělo, jel Čurda 16. června přímo do Pečkova paláce a oznámil osobně, že se jmény útočníků jsou Jan Kubiš a Josef Gabčík.
Často se uvádí, že Čurda „udal jen parašutisty z krypty". Ve skutečnosti během dlouhého výslechu prozradil přes čtyřicet rodin, které parašutistům pomáhaly – a počet osob, které jeho výpovědi přivedly do rukou gestapa, jde do stovek. Zatýkací komanda následně vyrazila do Plzně, Pardubic, Lázní Bělohrad, Chýnice u Tábora i do Prahy.
Statečnost Vlastimila Moravce
Mezi rodinami, ke kterým Čurdovo udání zavedlo gestapo, byla i pražská rodina Moravcových. Marie Moravcová stačila při zatýkání spolknout ampuli s kyanidem draselným, takže již vypovídat nemohla. Pozornost gestapa se proto soustředila na jejího jedenadvacetiletého syna Vlastimila Moravce – jednoho z nejbližších a nejodvážnějších spolupracovníků parašutistů.
Vlastimil Moravec byl podroben takzvanému zostřenému výslechu a vzdoroval celých zhruba osmnáct hodin. Vyšetřovatelé mu ukazovali mrtvé tělo jeho matky, lili do něj alkohol a používali brutální násilí. Jeho odolnost není detailem – po každé další hodině jeho mlčení rostla šance, že se parašutisté v kryptě dozvědí o zatýkání a stačí uniknout. Pravoslavný kněz Vladimír Petřek se ještě 17. června pokoušel rodinu Moravcových telefonicky varovat, ale telefon zvedl německý úředník gestapa. Teprve po půlnoci Vlastimil Moravec uvedl, že mu matka v krajní nouzi doporučila kostel svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
Útok na kostel ve 4:15 ráno
Vyšší velitel SS a policie Karl Hermann Frank, velitel Waffen-SS na území protektorátu Carl von Treuenfeld a šéf pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke se sešli v Pečkově paláci po druhé hodině ranní. Treuenfeld zalarmoval 740 mužů Waffen-SS a 19 důstojníků z praporů Deutschland a Prag a kostel v Resslově ulici nechal obklíčit dvěma soustřednými kruhy včetně Vltavského nábřeží – obávali se podzemních úniků kanalizací.
V 4:15 ráno 18. června 1942 vniklo gestapo do farní kanceláře a do bytu kostelníka Karla Loudy. Vzápětí pronikli zákristií do hlavní lodi a začali pomalu stoupat po točitých schodech na kůr. Tam je překvapila palba parašutisty Adolfa Opálky, který zranil vrchního kriminálního sekretáře Kurta Klose a prostřelil přilbu rottenführerovi Gralertovi. Z protilehlého Jiráskova gymnázia začali muži Waffen-SS bezhlavě střílet ze samopalů do oken kostela – ohrožovali tím především vlastní lidi v lodi a gestapo muselo budovu opustit.
Boj na kůru – smrt Opálky, Bublíka a Kubiše
Mezi velitelem Waffen-SS Treuenfeldem a šéfem pražského gestapa Geschkem propukla na ulici prudká hádka o velení akcí – Frank totiž velitelské pravomoci jasně nerozdělil. Nakonec velení převzala Waffen-SS, která sestavila útočný oddíl deseti mužů vedený poddůstojníkem se zkušenostmi z vyhlazovacích akcí v Polsku a v Sovětském svazu.
Útočníci se znovu vydali do točitých schodů „pod přehradou vlastní palby a za použití ručních granátů", jak to formuloval Treuenfeld ve své zprávě. Granát těžce zranil Adolfa Opálku – přerazil mu pravou paži. Opálka stačil spolknout cyankáli a střelit se do hlavy. Boj se přesunul do labyrintu před emporou, kde se bránili Josef Bublík a Jan Kubiš.
Bublíkovi rozdrtil granát chodidlo. Sám sebe zastřelil coltem, kterým dosud bojoval. Jan Kubiš byl jako poslední vytlačen z labyrintu na nechráněnou emporu. Tam ho zasáhly střepiny dalšího ručního granátu – do dnešního dne je v kostele kráter po výbuchu vidět. Kubiš byl jediným z parašutistů v kostele, kterého zabili přímo Němci. Boj na kůru trval téměř tři hodiny – sedm proti přesile vyzbrojené samopaly a granáty.
Krypta a vzkaz „Češi se nevzdávají"
Po skončení boje na kůru gestapo z Vladimíra Petřka „velmi energickým vyptáváním" – v normální mluvě brutálním bitím – vynutilo informaci, že v kryptě se ukrývají další čtyři muži. Petřek se snažil zachránit alespoň to, co se zachránit dalo: zamlčel existenci širokého schodiště pod kamennou deskou v podlaze a tvrdil Němcům, že do krypty se chodilo jen úzkou větrací šachtou.
Sudetský Němec se nejprve pokoušel parašutisty přemluvit ke vzdání. Podle svědectví českých hasičů, kteří byli mezitím přivoláni, se mu parašutisté smáli. Tlumočníky dalších výzev ke vzdání museli Němci vynutit i z kněží – Vladimíra Petřka a faráře Aloise Čikla. Když gestapák Pannwitz vyzval bránící se muže potřetí, dostal odpověď, kterou historik Jaroslav Čvančara označil za vzkaz dalším generacím: „Poprvé odpověděli: Nikdy. Podruhé: Nikdy. Potřetí: Češi se nevzdávají."
Slzný plyn, voda, dobrovolníci spuštění do krypty
Nacisté postupně vyzkoušeli celou kaskádu improvizovaných řešení. Nejprve házeli do krypty slzné dýmovnice – parašutisté je vyhazovali zpět. Pak se pokusili je oslnit světlomety pražských hasičů – ti, kdo měli držet hadice a světlomety, byli čeští hasiči donucení Němci, kteří sami pod palbu nešli. Světlomety parašutisté okamžitě rozstříleli.
Carl von Treuenfeld pak vydal pokyn krajně lehkomyslný i vůči vlastním mužům: do úzké větrací šachty nechal spustit tři dobrovolníky z Waffen-SS, kteří měli na lanech bojovat granáty a samopaly proti parašutistům v podzemí. Bránící se muži jim prostřelili nohy a Němci je museli vytáhnout ven.
Krátce po sedmé hodině gestapo nasadilo poslední možnou variantu – hasiči byli donuceni vodou zaplavit kryptu. Velitel Jaroslav Klouček, který sloužil jako převodová páka mezi gestapem a hasiči (a vůči Čechům, kteří se podle Šůstka v té chvíli nemohli rozhodnout jinak, choval pochopení), nakonec sám nastrčil hadice do okénka. Voda začala proudit. Teprve kolem jedenácté hodiny dopolední – po sedmi hodinách marného hledání – si Němci uvědomili, že pohřbívat se v kryptě muselo přece něčím větším než větrací šachtou, a objevili vchod pod kamennou deskou v podlaze kostela.
Konec boje – Gabčík, Hrubý, Valčík, Švarc
Když útočný oddíl deseti mužů Waffen-SS vpadl do krypty schodištěm, vodu naopak Treuenfeld nechal vypouštět ven, aby vojáci nebyli po pás v záplavě. Bránící parašutisté byli zalezlí v hrobových tumbách, vyzbrojeni pouze pistolemi ráže 6,35, proti samopalům a granátům. Josef Gabčík se zastřelil. Jan Hrubý se zastřelil. Josef Valčík se zastřelil. Jaroslav Švarc spolkl cyankáli a následně se zastřelil. Boj byl u konce.
Sedm proti osmi stům – paralela s Termopylami
Když historik sečetl všechny síly nasazené proti kryptě, dochází k drtivému poměru. Proti sedmi parašutistům stálo 740 mužů Waffen-SS, 19 důstojníků, nejméně 85 úředníků gestapa, oba šéfové pražského gestapa, velitel Waffen-SS pro protektorát a Karl Hermann Frank osobně. Celkem přes osm set ozbrojených nacistů. Boj trval déle než sedm hodin.
Radiotelegrafista skupiny Clay Čestmír Šikola, který si v roce 1986 přišel ke kostelu zapálit cigaretu, to formuloval slovy, že pro generaci jeho přátel z odboje měla bitva sedmi vojáků proti více než stonásobné přesile stejný morální význam, jaký pro Řeky znamenala bitva u Termopyl. Srovnání s antickou paralelou není přehnané: jde o jednu z mála chvil v moderních českých dějinách, kdy ozbrojený zlomek národa vydržel po hodiny vzdorovat nepříteli, který měl nad ním absolutní materiální převahu.
Bez stovek pomocníků by parašutisty dopadli za tři dny
Sami parašutisté by bez podpory domácího odboje neměli šanci. Voják a důstojník Václav Krupka, spolupracovník paraskupiny Silver A, později řekl, že bez domácího odboje by je gestapo dopadlo do tří dnů. Systém policejní kontroly v protektorátu patřil k nejhustším v celé okupované Evropě – v poměru k počtu obyvatel zde působilo víc příslušníků německého represivního aparátu než kdekoli jinde.
Nacistický aparát si byl významu této bitvy vědom natolik, že jedním z prvních příkazů protektorátnímu tisku po 18. červnu bylo, že se o ní nesmí psát jako o boji. Teprve když se mezi Čechy začalo šeptat, že atentátníky gestapo vůbec nedopadlo, vydali Němci „se skřípějícími zuby" v tisku fotografie Jana Kubiše, Josefa Gabčíka, Josefa Valčíka a Adolfa Opálky.
Filmová zpracování – fakta versus umělecká licence
Filmů o atentátu vzniklo několik – československý Atentát Jiřího Sequense, francouzský Opus pro Smrtihlava a britsko-americký Anthropoid Seana Ellise. Sequensův film je z hlediska historické věrnosti nejméně špatný; Anthropoid i Opus pro Smrtihlava jsou podle Šůstkova hodnocení bezcenné, protože roli spolupracovníků parašutistů ve filmu prakticky „vaporizovaly", jak by to formuloval George Orwell, a Vladimír Petřek se v nich objevuje na úrovni komparzu.
Mezi důstojné výjimky patří amatérský hraný dokument Ležáky 42 filmaře Miloše Pilaře, který si projekt z velké části financoval sám a natáčel ho s neherci. Šůstek upozorňuje na zásadní problém řady profesionálních filmařů: dramatický historický příběh, který je sám o sobě nesmírně silný, jim často nestačí – přimíchávají do něj smyšlenky, ale ponechávají skutečná jména. Výsledkem je, slovy filozofa Richarda Weavera, umění, které není „vnitřně pravdivé".
Závěr
Bitva v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje není jen detail vojenské historie. Je to zkouška toho, co československý odboj dokázal proti aparátu, který zlikvidoval Heydricha jako svého druhého muže a chtěl odplatu provést genocidou celého národa. Šůstkova monografie ukazuje, že kromě sedmi vojáků v kryptě stálo za touto operací několik set – a v okruzích pomáhajících rodin tisíce – obyčejných Čechů, kteří riskovali vlastní život i život celé rodiny. Tvrzení, že atentát „neměl smysl" nebo že se Češi za okupace nehrdinsky přizpůsobili, je doslovné opakování protektorátní propagandy. Pramenů, které dokazují opak, je celá knihovna.
